Běh mého života

➴

Válka

Můj život začínal v dramatické době druhé světové války. Narodil jsem se v září roku 1941 a krátce po narození, v dubnu 1942 jsem byl dost blízko velkému nebezpečí. V našem domě v Plzni Čechova 34 po několik dnů přespávali Kubiš s Gabčíkem. Byli ubytováni v rodině Bejblů. Měli za úkol pomocí ohně označit správné místo pro noční bombardování Škodovky.

Moje maminka byla mladá a velice hezká a tak není vyloučeno, že ti dva, kteří byli známí tím, že se jim líbily hezké ženy a dívky, se při náhodném setkání v domě, nebo před domem, sklonili nad kočárkem. A tak si říkám, že je docela možné, že jsem se s nimi viděl. To je ovšem veselá nadsázka. Doba však byla krutá. Rodina Bejblů a další celé rodiny, které byly do pobytu parašutistů zapojeny (bylo jich několik), byli všichni bez milosti popraveni. A tak si říkám, že jen zázrakem do toho nebyl zasvěcen můj otec, předválečný důstojník čs. armády.

Do již tehdy dramatického mého dětství samozřejmě patřily mohutné nálety spojenců na Plzeň. Živě si pamatuji úprky do krytu (což byl pouhý sklep domu), který by asi nikoho moc neochránil. Pamatuji si na jednoho souseda, který se ve sklepě překrýval dekou a přes ni na sebe posazoval dřevěné necky. Nevím, zda můj otec věděl, že sklep není to pravé, nebo to bylo jen jeho velké sebevědomí. Když zlověstně houkaly sirény noční nálet a lidé utíkali do sklepa i přes zoufalý odpor matky mne vzal táta za ruku a vystoupali jsme až nahoru na půdu a pak na jakýsi střešní balkon. Řekl mi: „Dobře se dívej, to budeš někdy svým dětem vyprávět“.

Spojenecké bombardéry v noci shazovaly nejprve jakési světlice, kterým se říkalo vánoční stromečky. Ty nádherně osvětlily celou Plzeň. A pak začaly padat bomby a světlo bylo ze vzniklých požárů ještě větší, výbuchy bomb byly děsivé. Byl to obraz pekla.

Jednoho dne se v naší ulici objevila auta a tanky s jiným značením, než byl ten černý kříž německých zbraní. Byli tu Američané, pouštěli si swing, dávali nám žvýkačky a čokoládu. A mnozí mně brali do náručí, posazovali do aut i na tanky. Bylo jaro 1945.

Obrna

Ale koncem roku mne postihla celoživotní katastrofa, onemocněl jsem dětskou obrnou. Někdy se říká, že ji přivezli Američané, u nich byla dost rozšířená. Sám Roosevelt jí trpěl. Byl jsem v nemocnici, kde si nevěděli rady, tak mne převezli do pražské Krče. Ani tam nedokázali být úspěšní. A tak jsem ve 4 létech ztratil schopnost běhat, střílet branky oběma nohama, což jsem před onemocněním uměl. Učil jsem se chodit – nebyly malé hole – tak posloužily dvě malé židličky. Nakonec mi zůstalo celoživotní úplné ochrnutí jedné nohy a druhé částečně.

Skauting

Je pozoruhodné, že mne táta v roce 1949 odvedl do skautského oddílu Stopa Plzeň a oni mne, takto postiženého kluka, vzali. Skautem jsem ovšem nebyl příliš dlouho, někdy na jaře 1950 byl skauting úplně zakázán. Ale ve mně těch pár měsíců ve skautském prostředí natrvalo zůstalo.

Koncem roku 1949 mne postihla další těžká rána. Zemřela mi maminka. Byl jsem na čas dán do rodiny svých prarodičů, jejíž součástí byl i mladší bratr mého otce, můj strýc. Ten byl ve správném věku, když vycházel Mladý hlasatel a po válce odebíral Vpřed. Ty časopisy a knihy Jaroslava Foglara byly pro mne úžasným klukovským světem, do kterého jsem nadšeně vstoupil vlastně na celý život.

Teplice

Později se můj otec znovu oženil a přestěhovali jsme se do Teplic, kde měl on i nová matka – lékařka nové zaměstnání. Teplice na začátku padesátých let, to byl velký zážitek pro kluky.

Všude jsme nalézali pozůstatky po odsunutých Němcích. V různých starých stodolách a skladech, které jsme s chutí prolézali, jsme nacházeli tu množství plynových masek, jindy krabice plné červených pásek s bílým kolečkem a haknkrajcem uprostřed, jaké se nosily na rukávech. Byla to úžasná dobrodružství. I byty některých mých kamarádů byly plné věcí, které německé rodiny nemohly odnést. U jednoho kamaráda měli například jednu místnost úplně bez nábytku a na zemi bylo obrovské mašinkové kolejiště s ohromnou spoustou vláčků.

Jinde měli promítačku se spoustou válečných německých filmů, klavír, který hrál pomocí jakési papírové děrované role řadu melodií úplně sám.

Ani v tak zajímavém a do jisté míry pro kluky kouzelném místě jsem nezapomněl na Foglara, Mladé hlasatele a Vpředy. V roce 1952 jsem dal dohromady několik svých spolužáků a někdy i jejich sourozenců a založil klub Rychlé šípy. Scházeli jsme se v klubovně, kterou nám zapůjčil otec jednoho ze členů. Byla na zahradě Vyšší pedagogické školy, umístěné v bývalém klášteře. Otec toho kamaráda tam byl ředitelem.

Opět Plzeň

Lovili jsme bobříky, psali kroniku a pořádali nejrůznější výpravy. Bohužel to netrvalo příliš dlouho. Otec rozhodl o návratu zpět do Plzně a tak jsme se v polovině roku 1954 přestěhovali. Shodou nejrůznějších okolností jen asi 200 metrů od místa, kde jsme bydleli původně.

Hned po návratu jsem vyhledal některé svoje bývalé spolužáky a kamarády. Především svého spolužáka z první třídy Aleše Vernera a pak také Pavla Píhrta. A neprodleně jsem pokračoval v „klubové“ činnosti. Zase, jako v Teplicích, jsme byli Rychlé šípy, klubovnu jsme měli na tzv. Goldschederovce, což byla bývalá cihelna a keramická dílna v polích na Borech. Tam měl dědeček Pavla Píhrta zahradu s hospodářským domkem, v němž nám poskytl jednu místnost jako klubovnu. Posléze přibyli další členové a zase jsme dělali pestrou klubovní činnost, výpravy atd.

Zase skauting

V létě 1955 jsme, ač ne pionýři, měli možnost se přihlásit na tzv. expedici Pionýrského domu Plzeň – Lochotín na letní tábor u domažlického Babylonu. Tam jsem se poznal s jedním z vedoucích tábora, který byl veden trochu jako skautský, s podsadami atd. Karlem Kahounem, studentem Vyšší pedagogické školy v Plzni.

Zjistili jsme oba, že jsme bývalými skauty a velmi jsme si rozuměli. Po návratu z tábora do Plzně přišel Karel mezi nás do naší klubovny, kam jsem ho pozval. A posléze jeho návštěvy pokračovaly. Naše „klubaření“ mu nestačilo, orientoval nás na skautskou činnost.

To jsme celkem s nadšením přivítali a přešli pod jeho vedením plně na skautskou činnost. Bylo jasné, že jsme ilegálním skautským oddílem. 22. února 1956, v den narozenin Baden­‑Powella jsme skládali do rukou Kahouna skautský slib.

Kanoistika

V říjnu roku 1956 však Kahoun musel nastoupit vojenskou základní službu. Převzal jsem celé vedení oddílu. Ale nějak jsme cítili, že bychom byli rádi ve větší organizaci s větším počtem lidí a různorodější činností. Dohodli jsme se a koncem roku 1956 jsme všichni vstoupili do vodáckého oddílu Lokomotivy Plzeň. Netušili jsme, že shodou okolností je to pozůstatek bývalého 50. oddílu vodních skautů. Občasně jsme se scházeli ve své klubovně, ale čím dál více jsme se věnovali kanoistice. Starali si o nás staří skauti Tykvart – Tiki, Křepinský – Pinda, Cajzl, Němeček a další. V roce 1957 jsme s Alešem Vernerem byli již nadějnými kajakáři. Byli jsme krajskými přeborníky a na přeborech ČSR jsme obsadili v kategorii K2 5. místo.

Vyloučení ze škol

Ovšem na jaře tohoto roku jsem byl přímo z vyučování na střední škole odveden do ředitelny. Ředitel školy byl viditelně v rozpacích a řekl mi, že je tu nějaký pán, který by chtěl navštívit mého otce v zaměstnání, abych jej tam dovedl. Trochu jsem se podivil, že dospělému by nestačila adresa. A tak jsme šli. Můj otec pracoval poblíž místa, kde byla Plzeňákům známá budova Gestapa, které se stále tak říkalo, přestože tam v té době již sídlila StB. Když už jsme byli poblíž, řekl jsem, tady odbočíme. Muž ukázal průkaz StB a řekl: „Není potřeba, pojď se mnou“.

Křížové výslechy jsem na jaře 1957 absolvoval dva. Vždy trvaly 6–8 hodin bez pití a jídla. Vyslýchali mne dva, někdy tři muži. Otázky – měli jste zbraně?, připravovali jste převrat? atd. Nakonec jsem musel podepsat protokol a také prohlášení, že nikdy a nikde nesmím prozradit nic z toho, oč se jednalo. Také mne ujistili, že pokud nikde nic neřeknu, že se mně nic nestane.

Brzy jsme se domluvili, že i ostatní kluci byli u výslechů. A opravdu se celkem nic nedělo. Ani rodičům jsem nic neřekl. V srpnu 1957, shodou okolností na soustředění před kanoistickým přeborem ČSR v Praze, jsem byl povolán jako svědek k soudnímu jednání s Karlem Kahounem. Svojí výpovědí jsem mu nemohl nijak pomoci. Byl odsouzen na 2 a čtvrt roku žaláře. Trest si odpykával v jáchymovském uranovém lágru Rovnost.

Zdálo se, že pro nás celý případ nebude mít žádné následky. Na přeboru ČSR jsme uspěli, dále jsme trénovali a v září jsme postoupili do druhého ročníku střední školy. Katastrofa přišla až v lednu 1958, pololetní vysvědčení jsme dostali se čtyřkou z chování a k tomu vyloučení ze všech středních škol v ČSR! Nepoznal jsem za celý život nikoho, kdo by měl čtyřku z chování. To byl nejvyšší stupeň (pětka nebyla). Dvojku dostali ti, kteří se nějak výrazně provinili, zlobili. Trojka se dávala jen za velmi významná provinění. Čtyřka snad jen zločincům…

Najednou jsme přišli o svoje kamarády, spolužáky a spolužačky. Nesměli jsme tam už nikdy.

Asi půl roku jsem byl doma a táta mi sehnal přes známé místo jakéhosi pomocného redaktora Čs. sportu. Psal jsem drobné zprávy ze sportovního dění, které jsem musel sledovat. A samozřejmě jsme také pilně docházeli do oddílu a trénovali, měli jsme na to čas. Je tedy zajímavým paradoxem, že v roce, kdy jsme byli společně s ostatními, s Alešem Vernerem vyloučeni ze všech škol v ČSR, jsme spolu na jedné lodi vyhráli přebor této ČSR pro rok 1958.

Dělníkem

Život však šel dál. Většina nás nastoupila do dělnických zaměstnání. Já jsem v září nastoupil do učebního poměru mechanik kancelářských strojů. Byla to krutá sprcha pro bývalého studenta střední školy. Jednak jsem byl výrazně starší, než učňové prvního ročníku a dalším problémem pro mne bylo hrubé prostředí dílny. Ale snažil jsem se s tím nějak vyrovnat. Pomáhal mi sport. V následujícím roce 1959 jsem na kajaku vyhrál skoro všechny závody, na kterých jsem startoval a na sklonku roku jsem byl jmenován do čs. reprezentace a zařazen do olympijské přípravy na OH v Římě 1960.

Na olympiádu jsem nakonec nejel, byl jsem moc mladý. Zato jsem byl přijat v září 1960 na Večerní střední školu pro pracující. Vše odpuštěno – byl jsem dělnický kádr!

Nastala nejobtížnější fáze mého života. Od 6.00 jsem nastupoval do práce, pracovalo se do 14.00. Od 14.30 začínala škola. Ta končila v 18.30. Každý den. Večer jsem ještě sedal na kolo a jel do loděnice na hodinu tréninku.

V červnu roku 1962 jsem konečně maturoval a jako dělník jsem neměl problém s přijetím na Pedagogickou fakultu. Studium pro mne bylo opojnou oázou pohody, po tom všem, co jsem absolvoval. Nejvíce mne zajímala historie a také pedagogika.

Učitelem

Po absolvování jsem se stal učitelem. Byl jsem umístěnkou vázán do pohraničí, ale po roce, díky sportu, jsem se dostal blíže k Plzni. Dále jsem tak vedl vodácký oddíl a sám závodil. Oddíl jsem vedl asi skoro třicet let a vychoval jsem celkem 25 přeborníků republiky.

V roce 1968 jsem se účastnil obnovy skautingu, s bývalými členy oddílu TJ Lokomotiva jsme obnovili 50. oddíl vodních skautů a uspořádali dva tábory. Já jsem dal k dispozici naší loděnici. Byl jsem tedy už potřetí skautem.

Vedoucím KIS

V normalizačních létech jsem stále více pociťoval nechuť učit pod tlakem doby.

Přihlásil jsem se na konkurs vedoucího Krajského informačního střediska Komenium n. p.

Konkurs jsem vyhrál a začalo období nečekaně krásných 9 let mého života. Ve středisku jsem byl sám a měl jsem dost času na vše možné. Začal jsem psát povídky ze školního prostředí, které jsem dobře poznal. Časopis Rodina a škola mi je uveřejňoval. Posílal jsem svoje příspěvky i do jiných tisků. Nejvíce mne však lákalo pouštět se v době, kdy jsem musel ve středisku čekat na případné zájemce o didaktickou techniku, do studia pedagogiky a psychologie. Moje úsilí vyvrcholilo v roce 1984, kdy jsem udělal rigorózní zkoušky a získal doktorát.

Meta

Koncem roku 1986 ředitelství Komenia v rámci ekonomických opatření, KIS (Krajské informační středisko), náhle zrušilo. Dostal jsem však od známých vzápětí zajímavou nabídku na funkci vedoucího oddělení sociální rehabilitace v Metě – podniku, který zaměstnával přednostně invalidy. Do této funkce jsem nastoupil v lednu 1987. Práce to byla celkem zajímavá. Ale blížil se rok 1989 a s ním přišlo období velkých změn.

Odbor školství

Přímo na mé působiště se dostavila delegace mých bývalých žáků a kolegů učitelů a požádali mne, abych se přihlásil do konkursu na vedoucího odboru školství města Plzně. Měl jsem z toho hezký pocit. Přihlásil jsem se a celkem s převahou – jeden z členů komise řekl: „Je to funkce vedoucí odboru školství, mládeže a tělovýchovy a tento pán se může prokázat bohatými zkušenostmi ze všech těchto tří částí“. V dubnu 1990 jsem tedy usedl do židle tohoto úřadu. Měl jsem na starosti přibližně 90 mateřských škol, přes 30 základních a později i asi 15 středních. K tomu všechny domy dětí a mládeže. Měl jsem pod sebou rovněž všechny inspektory. Byla to obrovská funkce a zastával jsem ji já – vyloučený ze všech škol a držitel čtyřky z chování.

Česká školní inspekce

Doba ovšem byla bouřlivá a plná změn. Do roka byl odbor školství zrušen. Zřizovaly se školské úřady a Česká školní inspekce. Musel jsem se znovu přihlásit do konkurzu. Přihlásil jsem se na obě funkce. Vyhrál jsem oba konkurzy. Byl jsem ministrem jmenován ředitelem školského úřadu. Po zásahu nějakých podivných sil jsem byl zase odvolán a jmenován vedoucím školním inspektorem na základě druhého vyhraného konkurzu.

V této funkci jsem vydržel asi rok a pak jsem byl vybrán a jmenován I. náměstkem ústředního školního inspektora. Musel jsem se přestěhovat do Prahy a v mém přímém podřízení byly všechny školní inspektoráty v republice. Zúčastňoval jsem se porad u ministra školství.

Musel jsem se pod vousy usmívat, já součástí nejvyššího vedení školství – kdyby věděli!

V Praze v těchto vrcholných funkcích byl ovšem trochu nelítostný boj, politický i osobní. Asi po dvou létech jsem byl z funkce odvolán. Bylo mi nabídnuto obyčejné místo školního inspektora. Rozhodl jsem se, že školství opustím navždy.

Ministerstvo vnitra ČR

Shodou okolností a díky známým jsem získal místo obyčejného referenta na ministerstvu vnitra. Dost rychle jsem postupoval a za čas jsem se dostal na pozici ředitele sekretariátu náměstka ministra. Byla to trochu shoda okolností, ale výsledkem byla zodpovědná funkce spojená s výkonem pravomocí náměstka ministra. Měl jsem v přímé působnosti asi deset ředitelů odborů se stovkami pracovníků. Tomu odpovídal i plat, který se brzy vyrovnal mému předchozímu.

Opět jsem ze zúčastňoval porad u ministra tentokrát, ministrů vnitra jsem přežil celkem šest.

Zase jsem se musel usmívat – já na MV. Možná že tam někde byli ještě někteří „příslušníci“ z éry komunismu.

Do penze jsem, po pestrém pracovním životě, odešel v roce 2006. V témže roce jsem byl jmenován členem čestného Skautského oddílu Velena Fanderlika, který sdružuje skauty postižené komunistickým režimem.

A v roce 2023 jsem obdržel od Skautské nadace Jaroslava Foglara „Čestný odznak RŠ“.

…

---

➤ Dokumenty k hromadnému vyloučení ze školy a studii o ilegálním skautingu na Plzeňsku naleznete zde »

➤ Podrobnější informace o Foglarovském sborníku a jeho redakci naleznete zde »

---

⚜