Boje a úskalí ve hře o velkou sázku

Český skauting za časů komunistického temna 1948–1989

Mezi nejvýznamnější společenská hnutí, jejichž členové a příznivci se v období 1948–1989 postavili na odpor komunistickému totalitnímu režimu, patří skauting ¹ – v čes (koslovens) kém prostředí známý od svého vzniku v roce 1912 pod názvem Junák. ²

Podstata a zásady skautingu byly v příkrém rozporu jak s komunismem, tak dalšími totalitními ideologiemi a úsilí, které skauti a skautky tradičně vynakládali při výchově dětí a mládeže, bylo v přímém protikladu k sovětizaci společnosti a k výchově tzv. nového socialistického člověka podle ideologie marxismu­‑leninismu. To se projevilo už v době teroru padesátých let zákazem, perzekucemi a snahou o dehonestaci skautského hnutí ze strany vládnoucího režimu, ale také aktivním odporem bezpočtu skautů a skautek proti němu. Zákaz a pronásledování na straně jedné a pololegální nebo ilegální udržování tradice na straně druhé jsou základními znaky dějin skautingu ve čtyřicetiletém období komunistického temna.

Skauting se zrodil počátkem 20. století z myšlenek a působení pedagogických vizionářů Roberta Baden­‑Powella a Ernesta Thompsona Setona a brzy se stal mohutným celosvětovým hnutím. Jeho cílem bylo prostřednictvím mimoškolní výchovy založené na prožitkové pedagogice, pobytu v přírodě a sebepoznávání vštěpovat dětem a mládeži etický systém založený na duchovních hodnotách a zdravém sebevědomí. Výraznou součástí tohoto systému se stal skautský slib formulovaný zakladatelem Baden­‑Powellem, který zavazoval adepty plnit povinnosti k Bohu a vlasti, pomáhat bližním a ctít skautská pravidla. V originální verzi zněl: On my honour I promise that: I will do my duty to God and the King. I will do my best to help others, whatever it costs me. I know the scout law, and I will obey it. ³ Zakladatel českého resp. československého skautingu Antonín B. Svojsík od počátku navazoval na metodiku R. Baden­‑Powella, ale v roce 1921 sestavil odlišnou verzi skautského slibu, přičemž realisticky vycházel z dobových poměrů ve své vlasti – všeobecného nadšení z obnovení české státnosti a adorace národovectví. Tento slib zněl: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: 1. milovati vlast svou, republiku Československou a sloužiti jí věrně v každé době, 2. plniti povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, 3. duší a tělem býti hotov (a) pomáhati bližním. ⁴

Vedle pozměněné verze slibu je součástí dějin českého skautingu i jeho rozmanitost – už v meziválečném období vznikla vedle hlavní „Svojsíkovy organizace“ řada dalších skupin – dále opakované zákazy a perzekuce nacistickým a komunistickým politickým režimem (1940, 1950, 1970) a opakované obnovování (1945, 1968, 1989). K prvnímu zákazu došlo nedlouho poté, co se v roce 1939 sloučilo několik hlavních skautských organizací – Svaz junáků­‑skautů a skautek RSČ, Junáci volnosti, Ústředí katolických skautů, Švehlovi junáci – do společné organizace Junák; 28. října 1940 byl říšským sekretářem Karlem H. Frankem vydán příkaz k rozpuštění Junáka. Bezprostředně po obnovení Československa v květnu 1945 došlo i k obnovení Junáka a k velkému rozšíření členské základny. Skauting se stal masovým hnutím čítajícím více než 200 tisíc členů a tím i potenciálním politickým problémem při uskutečňování strategického programu komunistů – dvoufázové revoluce. Nespokojili se proto se začleněním Junáka do Svazu české mládeže, jednotné organizace „nadekretované“ v rámci první revoluční fáze autoritativní vládou tzv. Národní fronty, ale tak jako v případě politických stran a dalších organizací podnikali útoky proti Junáku zvenčí pomocí politických intrik a propagandy, ale i zevnitř infiltrováním skautského hnutí vlastními členy. ⁵

V poválečných třech letech se však i přes ataky komunistů dokázalo stále populárnější skautské hnutí rozvíjet a udržet si ideovou a organizační autonomii. Toto období se však na dlouhá desetiletí stalo jeho labutí písní. Během vyhrocení společenské krize v únoru 1948 byl vytvořen tak jako ve všech významných společenských organizacích i v ústředním vedení Junáka zrádný akční výbor ovládaný skauty­‑komunisty. Důsledky počáteční snahy náčelníka Rudolfa Plajnera o jeho eliminování jsou popsány následovně: Tento vzdor se pokusil zlomit předseda Ústředního akčního výboru Národní fronty Alexej Čepička, pozdější druhý nejmocnější muž komunistického Československa, který si direktivně povolal na jednání R. Plajnera a náčelní R. Koseovou. Po obou skautských představitelích požadoval písemné prohlášení, že se Junák hlásí k členství v nové Národní frontě. Když to odmítli, Čepička zrudnul a na Plajnera křičel, jakýže je to náčelník, když nedovede poručit a vnutit organizaci svou vůli. V rozčilení ještě přidal, že Junák neudělal nic pro osvobození republiky, je organizací socialismu nepřátelskou a samotného náčelníka měli už dávno zavřít. Vzápětí vrazil Plajnerovi dvě facky. Vzdor ponížení R. Plajner klidně odpověděl: „Jako náčelník Junáka nesmím a jako vyznavač humanismu nemohu vám obě vrátit. Urážku a ponížení své osoby vám odpouštím, ale vyslovil jste se neuctivě o celé junácké organizaci, jejíž 600 členů prokázalo svoji věrnost a oddanost republice a jejímu lidu obětí života v osvobozeneckých bojích a koncentračních táborech – je obhájit musím, a proto vám druhou facku prominout nemohu.“ A okamžitě mu ji vrátil. ⁶

V den vyvrcholení druhé revoluční fáze komunistické strategie resp. komunistického převratu 25. února 1948 skupina ozbrojených jugoslávských učňů pod vedením skauta v komunistických službách Pavla Macháčka obsadila pražské skautské ústředí a vedení organizace poté převzal akční výbor Junáka v čele se skautem­‑komunistou Jaromírem Preiningerem. ⁷ Od těchto událostí, po nichž následoval pokus o zglajchšaltování celé organizace a její faktický zánik v roce 1950, se začala odvíjet nová a dodnes „nedořešená“ epocha dvoukolejnosti v dějinách českého skautingu, již charakterizuje především statečnost a sounáležitost, ale patří k ní i selhání a zrada. Naprostá většina příslušníků skautského hnutí si jasně uvědomila rozpor mezi skautskými ideály a ideologií komunismu a v souladu se zněním skautského slibu se rozhodla jet dále po první z nyní symbolicky rozdvojených kolejí (položené A. B. Svojsíkem a jeho následovníky). Zapojila se do různých aktivit protikomunistické rezistence – od ilegálního pokračování v činnosti přes převádění uprchlíků za hranice a odchody do exilu až po účast v činnosti ozbrojených odbojových skupin včetně přípravy protikomunistického povstání. Skutečností je, že se objevila i menšina (později se ovšem rozrůstající), která nejenže se nepřidala k rezistenci, ale jejíž členové přijímali – jak později uváděli – ze strategických důvodů členství v komunistické straně a pravidla nové společnosti, v ojedinělých, ale nikoliv marginálních případech i spolupráci s StB. ⁸

Kontinuitu autentického českého skautingu zajišťoval v rámci exilového hnutí od počátku roku 1949 poslední starosta (tj. nejvyšší představitel) poválečného Junáka Velen Fanderlik, počínaje vydáváním časopisu Skautská stopa a organizováním skautských oddílů v uprchlických táborech v Německu. Dalším výrazným činovníkem v exilu byl neúnavný organizátor, zakladatel exilových škol, autor českých učebnic a vydavatel časopisu Skaut exulant Josef Kratochvil – „J. K. Baby“, kterého Velen Fanderlik jmenoval v roce 1954 hlavním náčelníkem pro Evropu. K rozvoji hnutí v exilu dále výrazně přispěli např. K. Lobprais ve Spojených státech amerických nebo V. Balejka v Austrálii. ⁹ Z výše uvedeného vyplývá, že skauti a skautky, kteří neodešli do exilu a kteří se rozhodli držet skautského slibu a skautských pravidel, neunikli komunistickému pronásledování, perzekucím a teroru StB. Mezi monstrprocesy padesátých let proběhly i dva zaměřené výhradně na příslušníky skautského hnutí a na odsouzení hnutí jako takového – oba v roce 1952: proces „Karel Průcha a spol.“ a proces „František P. Křivský a klatovští skauti“. To však samozřejmě nebylo zdaleka vše, průkopník zpracovávání dějin skautské protikomunistické rezistence i skautské „přizpůsobivosti“ Karel Lešanovský – „Kay“ sestavil k roku 1999 soupis trestně stíhaných skautů a skautek za celých 41 let trvání komunistického režimu, který čítá 585 postižených, z nichž bylo 10 popraveno, dva dohnáni StB k sebevraždě a jeden zastřelen. ¹⁰ Za všechny vězněné připomeňme alespoň skautskou vedoucí Dagmar Skálovou – „Rakšu“, odsouzenou v roce 1949 na doživotí za zapojení do přípravy ozbrojeného povstání, a její přístup v průběhu trestního řízení, kdy vzala veškerou vinu na sebe (a zachránila tak několik „spolupachatelů“), i její mimořádnou statečnost během šestnáctiletého pobytu ve vězení. ¹¹

Další významný historik a kronikář skautského hnutí Jiří Zachariáš – „Pedro“ uvádí, že cílem perzekucí po komunistickém převratu bylo mimo jiné zastrašit a odradit od další činnosti a poukazuje na výsledek této snahy nového poúnorového režimu: Nestalo se tak! Skautská ilegální činnost vzrostla naopak nebývalou měrou. Došlo k přesně opačné situaci. Brutální tažení komunistického režimu proti skautingu ilegální skauting naopak oživilo. Dodalo mu početní sílu a odhodlání. Prakticky celá padesátá léta až do počátků let šedesátých se StB vyrovnávala s rozkrýváním takového množství tajných skautských skupin, že se situací musela zabývat komise ministra vnitra, především však oddělení mládeže ÚV KSČ. Neúspěch režie se ovšem nesnadno přiznává. Že mladí stále – navzdory probíhající negativní kampani – akceptují skauting a jeho hodnoty, nedostatkové v životě a činnosti komunistické mládežnické organizace, to se nechtělo přiznat šíbrům z StB, natož pak těm svazáckým funkcionářům odpovědným KSČ za ideové vybavovaní mládeže. ¹² V šedesátých letech docházelo s uvolňováním popruhů totalitní svěrací kazajky ke vzniku dalších a šíře pojatých aktivit a spontánnímu zakládání skupin a oddílů pod různým krytím oficiálními organizacemi. Sem patří i činnost Jiřího Zachariáše v pražském oddílu Třináctka a později ve středisku Psohlavci založeném v roce 1964, které v únoru 1968 společně se staršími představiteli Junáka (mj. Rudolfem Plajnerem a Karlem Průchou) vydalo dokument Skautský manifest, odmítlo výzvu obrozované Pionýrské organizace (a jejího zástupce skauta­‑komunisty Jiřího Haškovce) ke společnému postupu a sehrálo důležitou roli při obnovování Junáka. ¹³ Ve středisku Psohlavci také začala spolupráce Jiřího Zachariáše s Miroslavem Koptem – „Orlem“, Vladimírem Kolářem a Ivanem Makáskem –„Hiawathou“, který ještě před vznikem Psohlavců vedl skupinu a roverský kmen Dakota a ve své ilegální činnosti usiloval o prolínání vlivu obou pedagogických patriarchů skautského hnutí, tj. metodické propojování Setonova woodcraftu a Baden­‑Powellova skautingu a už v první polovině šedesátých let zastával myšlenku obnovy skautské organizace. ¹⁴

Přibližně dva a půl roku po slavném oficiálním obnovení Junáka 29. března 1968 a pozoruhodném rozvoji jeho činnosti (jako příklad mohou posloužit skautské tábory – léto 1968: 380 táborů s více než 10 tisíci účastníky, léto 1970: 11 138 táborů s účastí 32 617 dětí a 4167 činovníků – a obnovené vydavatelské aktivity v čele s časopisem Skaut – Junák) došlo s opětovným utahováním popruhů totalitní svěrací kazajky k převedení Junáka pod komunistickou organizaci Socialistický svaz mládeže a v jejím rámci k integraci s komunistickou „konkurenční“ Pionýrskou organizací, tj. k jeho už třetímu faktickém zániku v září 1970. Jiří Zachariáš o těchto událostech píše (navazuje na prohlášení Syrinx, které varovalo před opětovnou ztrátou nezávislosti a existence prostřednictvím nedůstojné „samolikvidace“, rozeslané anonymně skautské veřejnosti na přelomu let 1969/1970, jehož byl spoluautorem společně s Ivanem Makáskem a Miroslavem Koptem): Nutno připomenout, že na tomto tzv. integračním procesu se aktivně podílela řada vysokých činovníků Junáka včetně jeho nejvyššího orgánu – Ústřední rady. Jednak samotnou podporou integrace, dále pak vypracováním a schválením materiálů dehonestujících podstatu a cíle skautského hnutí, jeho historii, práci a význam zakladatelů skautingu. Dále pak tito činovníci vytvořili, podepsali a nechali normalizačními médii rozšířit prohlášení o své bezvýhradné pookupační podpoře politiky KSČ a Pionýrské organizace SSM. Obsahem těchto hanebných prohlášení hodlali zavázat všechny členy Junáka. ¹⁵ A dále prezentuje svůj pohled na jednání těch, kteří se takto zavázat nechali a přešli v rámci Pionýrské organizace k tzv. technickému skautingu bez tradičního skautského výchovného obsahu: Tuhle zradu, hanbu a pokoření, na nichž měli podíl i dosavadní nezpochybnitelné autority, modly a totemy českého skautingu, sledovala skautská obec s různými pocity. Nelze říci, že s pocity vždy odmítavými. Tak to ostatně v Čechách chodí, když vychladne nadšení, začne se lámat chleba a s ním i charaktery. Hledají se argumenty, jak zdůvodnit nezdůvodnitelné. ¹⁶ V sedmdesátých a osmdesátých letech však přesto pokračovala i činnost oddílů vedených ve skautském duchu odhodlanými vůdci zpravidla opět v rámci krytí různými oficiálními organizacemi.

Za všechny tyto nepoddajné skautské vůdce lze připomenout vedoucího oddílu Tuscarora, oficiálně zřizovaného Domem dětí a mládeže, a později aktivisty skupiny Taraxacum Jiřího Kafku – „Owiga“. ¹⁷ Jeho programovým bezpečnostním heslem pro očekávaný návrat k utajované činnosti, vysloveným u táborového ohně v Brdech už v roce 1969, bylo „minimální centralizace, maximální kooperace“. Jeho mimořádně úspěšný smíchovský oddíl Tuscarora se však na jaře 1974 stal objektem zájmu StB, jejíž příslušníci vedení Miroslavem Kvítkem provedli v oddílové klubovně tajnou noční prohlídku. Přes dlouhé výslechy „podezřelých“ vedoucích Jiřího Kafky a Pavla Döllingera se příslušníkům StB nepodařilo prokázat „zločiny“ spojené s tajným skautováním a oddíl i díky statečným postojům rodičů jeho dětských členů po přestěhování se na Žižkov pokračoval v činnosti. O prozíravosti Kafkova hesla o decentralizaci z roku 1969 a jeho úzkostlivém dodržování se zmiňuje Jiří Zachariáš a uvádí přitom úctyhodný výčet ilegálních aktivit, jejichž tehdy nutně skrývaný (protože státní mocí potenciálně kriminalizovaný) obsah vypovídá o absurditě i zločinnosti období tzv. normalizace: V této souvislosti je nutné vzpomenout, že mnoho jiných skautských aktivit sedmdesátých a osmdesátých let zůstalo uchráněno a nezasaženo pozorností StB a jejích agentů. […] Nebezpečný major Kvítek ¹⁸ a jeho druzi se tak nikdy nedozvěděli například o práci Ligy roverských kmenů, o jejím časopise Cesta a dalších publikačních akcích, jakou byl třeba překlad a vydání knihy tajemníka mezinárodní skautské organizace Laszlo Nagyho, nezachytili ani zmínku o vzpomínkovém pásmu připravenému ke stému výročí A. B. Svojsíka (nar. 1876 – pozn. aut.), o vytištění a rozeslání plakátu k této události. StB nepochybně v začátku každého roku registrovala pokrytí fasád domů Starého města a Malé strany heslem Palach, ale nikdy se jí nepodařilo vypátrat pachatele. Nedozvěděla se také o návštěvách západoněmeckých skautů, o pořadech vytvářených pro rádia Svobodná Evropa a Hlas Ameriky například u příležitosti 75. a 80. narozenin Jaroslava Foglara, o roznášení exilových časopisů a publikací, distribuci tonerů do kopírek, na nichž se tiskly samizdaty, o tajných besedách s významnými činovníky českého skautingu, při nichž se řešily a zpracovávaly náměty na obnovu skautské organizace. ¹⁹

Krátce před listopadovými událostmi v roce 1989 přišli někteří bývalí skautští funkcionáři a zároveň členové komunistické strany (skauti­‑komunisté), vezoucí se po oné „druhé koleji“ položené komunistickou stranou, s iniciativou za znovuobnovení Junáka pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže. Historik skautingu Karel Lešanovský o tom píše: Vstup skautů­‑komunistů, členů stranické skupiny z let 1968–1970, do obnovy českého skautského hnutí v roce 1989 byl jasný a velice konkrétní. Václav Břicháček, Pavel Macháček, Jan Pfeiffer a Alexej Pludek se nazvali „Iniciativní skupinou pro obnovení činnosti Junáka“ a již dne 5. 10. 1989 napsali dopis předsedovi ÚV SSM Vasilu Mohoritovi. Odvolali se na jeho slova zveřejněná v Rudém právu 20. září, ve kterých uvedl, že si SSM nedělá monopol na organizování československé mládeže a neobává se vzniku jiných organizací. Pozastavení činnosti Junáka nebylo podle autorů dopisu v souladu s jeho stanovami. Po větách o zásluhách Junáka ve výchově mládeže následuje ubezpečení, „že jsme vždycky byli pro jednotnou, vnitřně diferencovanou organizaci mládeže“ s návrhem na „užitečné pracovní setkání“ s adresátem a jeho spolupracovníky. O listě informovala Mladá fronta 28. 11. 1989 s tím, že ve čtvrtek 23. listopadu došlo k jednání s pracovníky sekretariátu ÚV SSM. Výsledkem bylo rozhodnutí setkat se s předsedou ÚV SSM v nejbližších dnech a projednat vzájemné vztahy. Zároveň bylo oznámeno, že se 2. 12. 1989 sejde ve velkém sále Městské knihovny v Praze shromáždění, které pojedná o obnově činnosti Junáka. ²⁰

Ještě než došlo k historickému jednání v pražské Městské knihovně, kde byl oficiálně obnoven Junák, odmítla iniciativu skautů­‑komunistů skupina kolem Jiřího Kafky, Miroslava Kopta a Jiřího Zachariáše, vydávající od dubna 1989 samizdatový časopis ČIN, a sama se ujala příprav k obnově hnutí. Karel Lešanovský o tom píše: Někteří členové redakce ČINu se 20. 11. 1989 setkali v klubovně Československých ochránců přírody ve Spálené ulici v Praze, ve které byla pak zřízena „Skautská informační kancelář“ (SIK – pozn. aut.), jejíž činnost byla oznámena vylepením Prohlášení přípravné skupiny pro obnovu skautingu podepsaného Jaroslavem Foglarem, Janem Remišerem, Jiřím Zachariášem a Ivo Vacíkem. V předvečer otevření informační kanceláře ve Spálené došlo u bratra Píska k setkání několika skautských činovníků z let 1968–1970, mezi nimi i skautů­‑komunistů. Ti požádali přítomného posledního starostu Junáka Antonína Suma, aby se pokusil telefonicky přesvědčit autory připraveného Prohlášení o sedmi bodech o vynechání sedmého bodu, který zněl: „Nenechme budovat svou organizaci na půdě současného Socialistického svazu mládeže, a to ani v nejvolnější formě.“ Autoři prohlášení tento požadavek odmítli a prohlášení bylo pak rozšiřováno v plném znění. ²¹ Události však vzaly rychlý spád, a než mohlo dojít k další konfrontaci, komunistická strana byla přinucena vzdát se své vedoucí úlohy ve společnosti a hra o obnovení skautingu nabrala obrátky odpovídající překotnému společenskému vývoji.

Není cílem tohoto textu analyzovat vývoj skautského hnutí po pádu komunismu počínaje klíčovým jednáním v pražské Městské knihovně, kde skupina reprezentovaná skauty­‑komunisty získala v obnovované organizaci vedoucí pozice. Přesto je na místě uvést alespoň základní fakta zpracovaná Karlem Lešanovským, připomínající dobové postoje skautů­‑komunistů: Po setkání v pražské Městské knihovně a vytvoření Prozatímního ústředí českého Junáka byly ustaveny tzv. kulaté stoly, na kterých měly být zhodnoceny některé dokumenty z období 1968–1970 zahanbující československý skauting. Měl tam být řešen i problém s činovníky, kteří podle mnohých svou předchozí činností diskreditovali i znovu obnovovaný československý skauting. Tehdejší prozatímní vedení Českého Junáka závěry kulatých stolů nepřijalo. Skauti­‑komunisté a jejich sympatizanti měli možnost vrátit se do nejvyšších funkcí v obnovovaném Junáku. Sestra Pešková se stala po Vlastě Mackové náčelní dívčího kmene a bratr Břicháček náčelníkem. Z jistých, dodnes ne dost vysvětlených důvodů, stal se pak Václav Břicháček náčelníkem čestným. Proč bratři a sestry – bývalí komunisté – kandidovali do nejvyšších funkcí a přijímali je, mohli nejlépe vysvětlit opět jen oni sami. Doba minulá i obnova českého skautského hnutí po roce 1989 je popsána a komentována v několika různých dokumentech i větších pracích. Bohužel přímo jen několika málo bývalými skauty­‑komunisty, vesměs méně významnými v činovnické hierarchii. ²²

K důsledkům tohoto vývoje Lešanovský dále uvádí: Proti nově prezentovaným názorům a nové činnosti bývalých komunistů, vedoucích činovníků Junáka z let 1968–1970, příkře vystoupili někteří jejich odpůrci odvolávající se na samotnou podstatu skautingu. Jako příklady lze uvést řadu článků Jiřího Zachariáše – Pedra nebo vlastní názory Jaroslava Karafiáta – Karty na působení SIK ve Spálené ulici v Praze. Brzy po listopadu 1989, a vlastně už na setkání v Městské knihovně 2. 12. 1989, došlo také k vážným rozporům v nově se utvářejícím vedení Junáka. Důvodem byly hlavně postoje části skautských činovníků ke způsobu ukončení činnosti Junáka v roce 1970, neochota skautů­‑komunistů vyvodit důsledky z jejich tehdejšího počínání a nedostatky v respektování hlavních zásad skautského hnutí. Vyústilo to k prvnímu oddělení části skautů od Junáka do samostatné organizace nazvané Svaz skautů a skautek České republiky. Později došlo ze stejných nebo podobných důvodů k dalšímu štěpení původně po válce a ještě i po roce 1989 svým způsobem jednotného českého skautského hnutí. ²³ Tyto skutečnosti a snaha po pravdivém vyrovnání se s minulostí skautského hnutí v době komunismu vedly k ustavení Skautského oddílu Velena Fanderlika (SOVF) – 8. května 1995 v Hradci Králové – s celostátní i zahraniční členskou základnou a působností.

Podmínky členství v SOVF byly stanoveny následovně: Podle stanov se členem může stát skaut nebo skautka, starší 30 let, který (á) souhlasí s posláním a základními cíli SOVF a který (á) byl (a) za své občanské nebo skautské postoje v minulosti persekuován (a) totalitními režimy v bývalém Československu nebo byl (a) či stále je činný (á) v některé skautské organizaci a je vázán (a) skautským slibem. […] Členy SOVF se mohou stát oldskauti a oldskautky ze všech existujících skautských organizací, pokud splňují podmínky dané platnými stanovami SOVF pro členství. V souvislosti s tím na oddílových webových stránkách dále stojí: Stát se členem SOVF je ctí pro každého, neboť členstvo SOVF tvoří ti bratři a sestry, kteří ani v těžkých dobách komunistické totality nezradili skautskou myšlenku. Pro své pevné životní a politické postoje jsou mnozí členové SOVF „trnem v oku“ bývalým funkcionářům SSM, KSČ a tajným spolupracovníkům StB. Oddílový pokřik: Před zlem nikdy neutíká skaut Velena Fanderlika! ²⁴ Hmatatelným výrazem existence SOVF se stalo vedle dalších aktivit publikování sborníků, z nichž dva jsou zaměřeny na souvislosti skautských politických monstrprocesů v roce 1952. ²⁵ Na činnosti SOVF se až do konce svého života výrazně podílel Jiří Kafka, velké penzum práce zde mezi jinými odvádí i další bývalý politický vězeň Miroslav Kopt – skautský vedoucí, spoluautor prohlášení Syrinx, organizátor ilegální činnosti, po listopadu 1989 pracovník Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie Federálního ministerstva vnitra a v současnosti šéfredaktor časopisu Věrni zůstaneme, vydávaného Konfederací politických vězňů.

Činnost oddílu SOVF včetně historika Karla Lešanovského a dalších v tomto textu jmenovaných členů, zaměřená na důstojné vyrovnávání se s komunistickou minulostí, a snaha objasnit objektivně dějiny vlastní komunity přispěly k přijetí usnesení Valného sněmu Junáka – stále nejpočetnější ze současných skautských organizací – z dubna 2011 v Kolíně. V tomto usnesení je komunistická totalita nekompromisně postavena na roveň totalitě nacistické, je zdůrazněn rozpor mezi ideály skautingu a ideologií komunismu a pod bodem č. 4 stojí: [Sněm] Vyjadřuje své přesvědčení, že nelze pravdivě zastávat a opravdově přijímat hodnoty skautingu a principy, na nichž je založeno skautské hnutí, a zároveň se hlásit k politickým stranám, hnutím a směrům vycházejícím z komunistické, nacistické či fašistické ideologie, bez ohledu na to, zda vazba na tyto ideologie je výslovně formulována v základních dokumentech, programových prohlášeních nebo označení těchto stran, hnutí a směrů, či zda vyplývá z veřejných projevů a činů jejich představitelů, či ze skutečnosti, že se hlásí k právnímu nástupnictví či myšlenkovému odkazu takových svých předchůdců. V bodě č. 5 pak [Sněm] Ukládá ústředním orgánům Junáka zabývat se touto problematikou legislativně, metodicky i při správě organizace. ²⁶

Aktivita SOVF může být inspirací a posilou i pro jednotlivce v dalších společenských hnutích a skupinách, ať už občanských nebo profesních. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podobní nositelé úctyhodných etických norem, ač nejsou v převaze, nepochybně existují i jinde – svědčí o tom například publicistická činnost Jana Z. Dusa a Pavla Říčana v rámci Českobratrské církve evangelické. ²⁷ Stejně jako je nemožná symbióza skautingu a komunismu, je vyloučena i sounáležitost křesťanství s komunismem ²⁸ a v přímém protikladu je nepochybně také spojení historik­‑komunista – česká historiografie ovšem k vlastní škodě dosud nenalezla „svého Karla Lešanovského“. Ve shodě se snahami všech nezdolných nositelů idejí skautingu a na jejich počest je na místě připomenout protiklad výše citovaného skautského slibu a skautských ideálů k neméně cílevědomým zásadám výchovy prosazované československým komunistickým režimem v letech 1948–1989. Komunisté vyznávali centralismus a jednotu a vyjma částečné „nenormální“ odchylky v roce 1968 se spolehlivě drželi svých nosných ideově­‑politických a pedagogických marxisticko­‑leninských zásad. Potenciální badatel proto může sáhnout po jakékoliv z učebnic inkriminovaného období a nenalezne podstatné rozdíly, ani rozdíly mezi československým a sovětským přístupem k výchově dětí a mládeže.

Například v publikaci Program výchovné práce pro jesle a mateřské školy z roku 1978 se píše, že harmonický rozvoj dětí v socialistické společnosti má být od útlého věku veden v duchu ideových principů této společnosti a uskutečňuje se v dialektické závislosti na podmínkách a celkovém rázu socialistického životního prostředí. ²⁹ V kompendiu pro učitele Nástin programu komunistické výchovy žáků základní devítileté školy z roku 1964 lze nalézt informace o programu komunistické výchovy – například zde stojí: Za základ komunistické výchovy považujeme pak jistě právem to, co tvoří ideové jádro naší výchovy, tj. výchovu k vědeckému světovému názoru, ke komunistické morálce a k politickému přesvědčení. Celkové pojetí výchovy podle této příručky vychází ze základních dokumentů KSČ a KSSS, zejména pak z Morálního kodexu budovatele komunismu a marxisticko­‑leninské etiky. Konečným cílem výchovy pak je především vypěstovat u dětí správné vlastnosti odpovídající osobnosti budovatele a obránce komunismu. Těmito vlastnostmi se zde míní především: Uvědomělý a cílevědomý vztah ke světu a ke společnosti založený na vědeckém, dialektickomaterialistickém světovém názoru, správné chápání základních zákonitostí vývoje přírody a společnosti, nesmiřitelnost vůči nevědeckým názorům a pověrám, správné chápání úlohy dělnické třídy a komunistické strany v současné etapě vývoje lidské společnosti, oddanost komunismu, uvědomělá snaha být v prvních řadách budovatelů socialistické a komunistické společnosti, nesmiřitelnost k nepřátelům komunismu. ³⁰ Pro pedagogy, kteří chtěli v dobových intencích prohloubit své znalosti, byly k dispozici i učebnice sovětských autorů, které podle mínění stranických ideologů příznivě působily na marxistickou orientaci a vývoj naší pedagogiky i na výchovně vzdělávací praxi našich škol a učitelů a spoluvytvářely pokrokový pedagogický názor četných studentů, kteří se na různých druzích našich pedagogických škol připravovali k učitelskému povolání. ³¹ Příkladem je Učebnice pro posluchače pedagogických institutů T. A. Iljinové z roku 1976, kde je v kapitole Mravní výchova připomenuto, že podle V. I. Lenina je mravnost podřízena zájmům třídního boje proletariátu a pro komunistu je celá morálka v této jednotné solidární kázni a uvědomělém masovém boji proti vykořisťovatelům. ³² Dále je zde uvedeno, že perspektivním výchovným programem je vštípit dětem Morální kodex budovatele komunismu, a formulována je také priorita výchovné práce, která zaměřuje činnost vychovatele k tomu, aby si žáci přístupnou formou osvojili poznatky o tom, co je podstatou komunismu a čím socialismus a komunismus vynikají nad jinými socioekonomickými formacemi, a aby pochopili zákonitost vystřídání kapitalismu socialismem a přerůstání socialismu v komunismus. ³³ V kapitole Pionýrská a komsomolská organizace ve škole se píše: Komunistická strana, která stanula v čele nového sovětského státu, získala možnost otevřeně a přímo řídit veškerou činnost sovětské mládeže. Dále je zde citováno znění slibu při vstupu do sovětské pionýrské organizace: Já (jméno a příjmení) při vstupu do řad Všesvazové pionýrské organizace Vladimira Iljiče Lenina před tváří svých druhů slavnostně slibuji, že budu vřele milovat svoji vlast, žít, učit se a bojovat tak, jak nám to uložil veliký Lenin a jak nás učí komunistická strana, a že budu vždy plnit zákony pionýrů Sovětského svazu. První z pionýrských zákonů zní: Pionýr je oddán vlasti, straně a komunismu. ³⁴

Citované i další učebnice a teoretické pedagogické knihy dokazují, že jedním z mnoha zločinů komunismu bylo také násilné jednostranné a všeobecné vštěpování komunistické marxisticko­‑leninské ideologie dětem a mládeži, spojené s indoktrinací lživou propagandou a podněcováním mladé generace k násilí a nenávisti. Neméně závažným zločinem je to, že v důsledku likvidace skautingu bylo statisícům dětí znemožněno rozvíjet svoji osobnost za pomoci osvědčené kvalitní a ušlechtilé pedagogiky volného času (a její výchovné metodiky), která patří mezi nejsvětlejší jevy v mnoha ohledech temného dvacátého století.

---

Poznámky:

---

Studie byla prvně publikována v 1. čísle sedmého ročníku čtvrtletní revue Paměť a dějiny (2013/1), která je vydávána Ústavem pro studium totalitních režimů. Pro web SOVF byla převzata se svolením autora.

⚜

1. Přesněji – jak vyplývá z následujícího textu – jde o značnou část členů skautského hnutí. ↩

2. V roce 1914 byl založen samostatný spolek s názvem Junák – český skaut. V roce 1919 byl název změněn na Svaz junáků­‑skautů RČS (tj. Republiky československé), jenž se v roce 1922 stal spoluzakladatelem Mezinárodního skautského výboru. V roce 1935 byl název pozměněn na Svaz junáků­‑skautů a skautek RČS, v roce 1939 byla tato hlavní skautská „Svojsíkova organizace“ sloučena s dalšími skautskými organizacemi, jichž působila v meziválečném Československu celá řada, pod názvem Junák. Následovalo období zákazů a obnovování trvající až do roku 1989. Viz ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století. Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. Junák – svaz skautů a skautek ČR – Mladá fronta, Praha 2012, s. 243–244. Historii skautingu do roku 1990 mapuje např. BŘEČKA, Bruno: Kronika československého skautského hnutí do roku 1990. Junák, Brno 1999. Po svém obnovení v roce 1989 se Junák v devadesátých letech znovu rozštěpil na několik organizací. ↩

3. ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století, s. 24. Skautský slib byl publikován v základním díle Roberta Baden­‑Powella Scouting for Boys. V knize Skautské století je původní verze slibu citována s odkazem na první vydání této Baden­‑Powellovy knihy z roku 1908. Historická komise Junáka z roku 2001 publikovala mírně odlišné znění: On my honour I promise that I will do my best: To do my duty to God and the Queen, To help other people at all times, To obey the Scout Law. Viz LEŠANOVSKÝ, Karel – NOSEK, Václav: Poznámky k vývoji českého skautského slibu. In: ŠTOGROVÁ, Jarmila – ŠTOGR, Josef (eds.): Slibuji na svou čest. Význam skautského slibu. Libri prohibiti, Praha 2011, s. 148. V dodatku k této studii je vysvětleno, že text slibu byl převzat z vydání knihy Scouting for Boys z roku 190? (přesný letopočet neuveden), kde je svým způsobem neuctivě k autorovi upraven podle tehdejšího stavu na britském trůně (s. 157). ↩

4. LEŠANOVSKÝ, Karel – NOSEK, Václav: Poznámky k vývoji českého skautského slibu, s. 149. Citovaní autoři (a autorky Jitka Radkovičová a Jarmila Štogrová v kapitole Skautské sliby po r. 1989) ve sborníku Slibuji na svou čest uvádějí plné znění různých českých variací skautského slibu až do současnosti. V knize Skautské století autoři vysvětlují nejpodstatnější rozdíl mezi anglickou a českou verzí slibu – vypuštění slova Bůh – následovně: Pro svou výchovnou vizi potřeboval [Svojsík] získat mladé lidi, a ty by do nového hnutí jistě nenalákal slibem náboženské poslušnosti. Krom toho, že pro zbožnost tehdy nezbývalo mimo tradiční církevní struktury příliš prostoru, byla církev také poměrně úzce provázána s rakouskými státními špičkami, ke kterým Češi mnoho sympatií necítili (s. 24). Dále se k citované verzi slibu z roku 1921 uvádí, že v roce 1933 k němu byl povolen dobrovolný dovětek Tak mi pomáhej Bůh! (s. 25). ↩

5. Skautské období 1945–1948 včetně klíčových materiálů souvisejících s komunisty organizovaným „vyakčněním“ Junáka v únoru 1948 přibližuje sbírka dokumentů KOPT, Miroslav a kol.: Český skauting v dokumentech KSČ 1945–1948. SOVF – Konfederace politických vězňů – Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2004. Toto téma shrnuje jeden z nejvýznamnějších historiků skautingu Karel Lešanovský – „Kay“ v kapitole Průniky komunistických vlivů do skautského hnutí po druhé světové válce své digitální publikace vydané na CD – LEŠANOVSKÝ, Karel: Skauting a skauti­‑komunisté. Může snad někdy pro některé skauty neplatit první a desátý skautský zákon? Praha 2009, s. 14–18. ↩

6. ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století, s. 143. Políček uštědřený A. Čepičkovi neměl pro R. Plajnera žádné přímé důsledky. Poúnorový komunistický ministr spravedlnosti vůči němu žádné osobní zadostiučinění neuplatnil. ↩

7. Tamtéž. Pavel Macháček se paradoxně v roce 1968 a v roce 1989 objevil v popředí při obnovování Junáka. V roce 1996 byl zejména za své jednání spojené s likvidací Junáka v letech 1948 a 1968–1970 z této organizace vyloučen. V devadesátých letech veřejně působil také jako aktivista sdružení Kruh občanů vyhnaných v roce 1938 z českého pohraničí. ↩

8. Karel Lešanovský v této věci píše: K odpovědnosti patří i umění zpytovat svědomí za své minulé činy. A dále se zmiňuje o tom, že v těžkých dobách komunistické totality i v řadách skautů a skautek byli jednotlivci, kteří spolu s velkou částí naší společnosti nenašli dostatek sil k účinnému a viditelnému odporu proti bezohledně postupující totalitě. LEŠANOVSKÝ, Karel: Se štítem a na štítě. Nezradili skautský slib. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2000, s. 7. Tuto problematiku stejný autor podrobně rozvádí v publikaci Komunismus a skauti­‑komunisté. Uvádí zde mj. podrobnosti o skautech­‑komunistech a s nimi související organizaci Kruh v první komunistické dvacetiletce i jejich dalším působení. O zátěži podruhé obnovovaného Junáka píše: Lze­‑li věřit podepsané zprávě náčelnictva Junáka z let 1968–1970, bylo mezi činovníky Junáka tehdy 2 030 členů KSČ, což bylo 17,1 % všech tehdejších činovníků. To bylo více, než byl tehdy podíl členů KSČ v celé české dospělé populaci. V předsednictvu Ústřední rady Junáka bylo v roce 1970 dokonce více než 62 % komunistů. Aby se rozhodování o osudu Junáka nevymklo ze záměrů KSČ znovu český skauting rozehnat, docházelo tehdy na všech organizačních úrovních i ke kooptacím členů KSČ do jednotlivých rad Junáka (s. 38). ↩

9. Stručná charakteristika k exilovému skautingu a činnosti Josefa Kratochvila viz KRATOCHVIL, Jan: Český a slovenský exil 20. století. K 2001 – Meadow Art, Brno 2003, s. 152. K exilové činnosti Velena Fanderlika viz digitální publikace ČEJKA, Jiří a kol.: Svědomí českého skautingu. SOVF, 2009, s. 143–159. Dějiny exilového skautingu viz CIHLÁŘ, Josef: Dějiny čs. exilového skautingu, léta 1939–1992. Čeští a slovenští oldskauti v exilu, Davidcentrum, Praha 2004. ↩

10. LEŠANOVSKÝ, Karel: Se štítem a na štítě, s. 57–84. V roce 2009 autor informoval o rozšíření seznamu zjištěných trestně stíhaných skautů z politických důvodů na více než 700. ↩

11. O Dagmar Skálové viz JANKA, Otto: Čas skautů. Nová tiskárna, Pelhřimov 2009, s. 102–106; další zmínky o této mimořádné ženě viz např. ŠIMKOVÁ, Dagmar: Byly jsme tam taky. Monika Vadasová­‑Elšíková, Praha 2011. ↩

12. ZACHARIÁŠ, Jiří: Hra komunistické tajné policie o Velena Fanderlika. Viz webové stránky SOVF – https://sovf.cz/clanky/hra-komunisticke-tajne-policie-o-velena-fanderlika/, citováno k 6. 2. 2013; revize ed. 16. 4. 2023. ↩

13. K obnovování a druhé likvidaci Junáka v letech 1968–1970 viz LEŠANOVSKÝ, Karel: Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970. Tehdejší události a jejich důsledky. ČIN, Praha 2003; dále ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století, s. 177–195; LEŠANOVSKÝ, Karel: Komunismus a skauti­‑komunisté, s. 21–34 (kapitoly: Komunistické stranické skupiny Junáka v letech 1968–1970; Zlatý hřeb působení skautů­‑komunistů – sebelikvidace Junáka). Skautský manifest z roku 1968 vydaný Psohlavci nezaměňovat s dvěma manifesty vydanými počátkem roku 1948 (Junácký manifest a Skautský manifest viz ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století, s. 149). ↩

14. Informace o činnosti Ivana Makáska viz MAKÁSEK, Ivan: Kluci z Dakoty. Příběhy z období ilegálního skautingu 1957–1968. Ostrov, Praha 2003. ↩

15. ZACHARIÁŠ, Jiří: Kánoe plující proti proudu řekou života. ČIN – nezávislý zpravodaj skautů a skautek. Věnováno památce Jiřího Kafky, Praha 2009, s. 18. Proces obnovy a likvidace Junáka v letech 1968–1970 podrobněji popsal Karel Lešanovský v kapitolách Komunistické stranické skupiny Junáka v letech 1968–1970 a Zlatý hřeb působení skautů­‑komunistů – sebelikvidace Junáka v digitální publikaci Komunismus a skauti­‑komunisté (s. 21–34). ↩

16. ZACHARIÁŠ, Jiří: Kánoe plující proti proudu řekou života, s. 18. ↩

17. Památce Jiřího „Owiga“ Kafky bylo v roce 2009 věnováno výše citované mimořádné číslo časopisu ČIN – nezávislý zpravodaj skautů a skautek. Informace o dalších polooficiálních skautských aktivitách viz např. MAKÁSEK, Ivan: Kluci z Neskenonu. Cesta ekumenického skautingu 1968–1983, díl 1. Nika, Praha 2004. ↩

18. Portrét vytrvalého pronásledovatele Jiřího Zachariáše a dalších skautů, příslušníka StB Miroslova Kvítka viz ŽÁČEK, Pavel: Vzestup a pád Miroslava Kvítka. Rodinné drama jedné komunistické opory. Paměť a dějiny, 2011, roč. 5, č. 4, s. 73–83. ↩

19. ZACHARIÁŠ, Jiří: Kánoe plující proti proudu řekou života, s. 21–22. ↩

20. LEŠANOVSKÝ, Karel: Komunismus a skauti­‑komunisté, s. 35. ↩

21. Tamtéž. Šlo o sedmibodové prohlášení vydané 26. 11. 1989. ↩

22. LEŠANOVSKÝ, Karel: Komunismus a skauti­‑komunisté, s. 36. ↩

23. Tamtéž. Více o vzniku a činnosti Skautského oddílu Velena Fanderlika viz BROŽ, Radek: Stručná historie SOVF. In: ČEJKA, Jiří a kol.: Svědomí českého skautingu, s. 161–164. ↩

24. Viz webové stránky SOVF – https://sovf.cz/, citováno k 6. 2. 2013; revize ed. 16. 4. 2023. Informace o SOVF viz též ZACHARIÁŠ, Jiří a Dokumentační skupina SOVF: Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka aneb Karel Průcha a spol. (1952). Sborník SOVF č. 4. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2005, s. 264–266. ↩

25. ZACHARIÁŠ, Jiří a Dokumentační skupina SOVF: Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka aneb Karel Průcha a spol. (1952); KAFKA, Jiří – KOPT, Miroslav – členové Dokumentační skupiny SOVF: Akce StB POLOM – proces se skupinou František Pavel Křivský a klatovští skauti v zrcadle dokumentů státní bezpečnost. Sborník SOVF č. 5. SOVF, Praha 2008. Příběh římskokatolického kněze Pavla Křivského, který se zřekl církve a stal se po druhé světové válce nejprve členem komunistické strany a skautským činovníkem, a poté agentem StB a politickým vězněm, je námětem na samostatné pojednání. Skutečností je, že tento charismatický solitér ovlivňoval řadu mladých skautů už krátce před osudnými událostmi roku 1948 v rámci společenství Kruh i poté, přičemž někteří z nich se stali skauty­‑komunisty a sehráli významnou úlohu v dějinách skautingu během komunistického období i po třetím obnovení Junáka. ↩

26. Podle vyjádření Karla Lešanovského: Toto prohlášení je podle mého názoru třeba považovat ve vývoji největší české skautské organizace, kterou stále zůstává Junák, za přelomové. Dopis Karla Lešanovského autorovi ze 14. 1. 2013. ↩

27. Viz www.janzenodus.cz (Rubrika I., Morální úpadek soudobých evangelíků /protestantů/), články Nemorální J. L. Hromádka, tragicky zbloudilá ČCE; Zločinec Lenin Hromádku natrvalo nadchl už v r. 1920); www.pavelrican.cz (Publicistika, články Jan Zeno Dus – věrný bojovník třetího odboje; Milá sestro Fleischerová! – vstup do diskuse o Mašínech a jejich skupině) – obojí citováno k 11. 2. 2013; revize ed. 16. 4. 2023. ↩

28. Nemožnost spojení křesťan­‑komunista vystihuje známý text Oty Mádra Slovo o této době z roku 1951, v němž stojí: Nepřítel je silný. Využívá pudové proudy v člověku. Má školené kádry. Je vášnivý a obětavý, pevně organizovaný, lstivý, ochotný ke všemu zlému. Chce vyvolat dojem společných cílů a přimět ke spolupráci. Rozleptat jednotu, zkompromitovat silné osobnosti a zlomit nebo vyřadit vedení. Nakonec úplně zotročit a zapřáhnout na zbolševizování světa. Náboženství nebude mít místo ve světě jimi zbudovaném. Přesvědčený komunista nemůže být přesvědčeným křesťanem. […] Tedy boj. […] Co dělat? Bránit se a pronikat kupředu. Nepřítel lže. Strhávajte mu masku. Pečujte o ty, kteří jsou v nebezpečí uvěřit mu. MÁDR, Oto: Slovo o této době. Výbor z díla (vybrala a uspořádala Jolana Poláková). Zvon, Praha 1992, s. 209. ↩

29. Program výchovné práce pro jesle a mateřské školy. SPN, Praha 1978, s. 7. ↩

30. NOVOTNÝ, Miroslav a kol.: Nástin programu komunistické výchovy žáků základní devítileté školy. SPN, 1964, s 5. ↩

31. ILJINOVÁ, T. A.: Pedagogika. Učebnice pro posluchače pedagogických institutů. SPN, Praha 1976, s 5. ↩

32. Tamtéž, s. 114. ↩

33. Tamtéž, s. 114, 116. ↩

34. Tamtéž, s. 515. ↩