Bratři Agi a Stopař

Poslední loučení – osobnosti a jejich život se skautingem

Prvnímu jsme říkali Agi, což byla zdrobnělina jeho přezdívky Agitátor, kterou získal, už jako dospělý vůdce jednoho z tajných skautských oddílů v padesátých letech, pro svou výmluvnost. Druhý byl od svého skautského dětství známý pod přezdívku Stopař, neboť se za něj, vzhledem ke svým stále rozšiřovaným zálesáckým znalostem a praktikám, mohl oprávněně pokládat.

Oba měli mnoho společného. Především život se skautingem.

Miroslav Brtva – Agi

Agi, občanským jménem Miroslav Brtva, se narodil 13. října 1928 v Praze. Hned v prvních poválečných dnech roku 1945 byl, jako sedmnáctiletý, v základní sestavě několika chlapců z nichž bratr Zdeněk Zelený – Káďa vystavěl slavné skautské středisko Maják.

Po rozpuštění skautingu komunisty spolupracoval a vedl v padesátých letech ilegální skautské oddíly. Tato činnost byla koncem roku 1959 Státní bezpečností odhalena a Agi za ni, na jaře 1960, dostal 4 roky vězení. Naštěstí v něm nepobyl dlouho. Vrátil se domů po vyhlášené amnestii v květnu téhož roku. Stal se, jako tisíce propuštěných politických vězňů, občanem druhé kategorie. Až do roku 1968 pracoval v dělnických profesích. Ale jak bylo jeho zvykem, neskládal ani v této době ruce do klína. Při zaměstnání vystudoval stavební průmyslovku, kterou obohatil své gymnazijní vzdělání z roku 1947. Také skautingu pomáhal v těch nebezpečných časech jak mohl. Nedlouho po založení Tábornického klubu Psohlavci (1965) se stal členem jeho střediskové rady v níž působil ve funkci výchovného zpravodaje. V roce 1968 se vrátil do obnoveného střediska Maják, kde založil a vedl skautský oddíl, ale také k pokračování ve studiu teologie, které nuceně přerušil v roce 1950. Vysvěcen na kněze byl v roce 1970.

P. Miroslav Agi Brtva sloužil v letech 1970–2000 v několika farnostech, z nichž ve Skalné u Chebu pobyl nejdéle. Ze všech koutů republiky za ním jezdívali jeho přátelé a skautští bratři, aby vyslechli jeho názory, potěšili se navzájem dobrým slovem, zavzpomínali si. Agi byl neúnavným debatérem a také pozorným hostitelem. Jeho schopnost strávit v rozpravách celou noc a být až do rána čerstvým, zatímco ostatní účastníci debaty postupně upadali do spánku, byla příslovečnou, stejně jako jeho plechová umyvadla do nichž dělával bramborový salát pro hosty z něhož jako bodliny zvláštního ježka trčívaly lžíce.

Zhoršující se zdravotní potíže vrátily P. Miroslava do Prahy, kde měl blíže k péči lékařů. Jako duchovní působil od roku 2000 v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze. Hlavně pražští skauti a skautky si jistě vzpomenou na pravidelné podzimní mše celebrované Agim za odešlé bratry a sestry.

V úterý 23. května 2006 jsme se hojnou návštěvou s bratrem Agim rozloučili u sv. Ignáce a potom následně uložením do řádového hrobu Tovaryšstva Ježíšova v Praze­‑Bubenči. Zemřel 14. května 2006 ve věku 77 let. Bude nám velmi chybět.

Vzpomínám si na pozdní podzimní odpoledne na začátku šedesátých let. Stožár, můj skautský bratr, zjistil, že na jednom z domovních dvorů, nedaleko karlínského tunelu, se nalézá poměrně velká hromada starých lešenářských desek, které zde zůstaly patrně po dávné opravě fasády. Musely tam ležet zapomenuty několik let. Prorůstaly už plevelem a nízkými křovinami, zaváté listím a bohatě doplněné všelijakým harampádím, co na ně lidé odhodili. Stavěli jsme tenkrát klubovnu na Libeňském ostrově a sháněli pro ni každý kousek prkna. Tyhle desky se nám zdály být hotovým pokladem. Bylo jedno že jejich prkna jsou rozpraskaná a zčernalá po deštích a pražícím slunci. Naložili jsme jich vrchovatě na dva dvoukolové vozíky, co jsme jim říkali Laurinky. Když jsme desky nakládali, obyvatelé přízemních bytů nám děkovali, že konečně zbavujeme jejich dvůr nepořádku. Cítili jsme se tím být trochu polichoceni. Ovšem jen do doby než jsme, už hodný kus od onoho karlínského dvora, potkali bratra Agiho. Kráčel domů z práce, oblečen do bílých zednických montérek. Zastavil se s námi na kus řeči. Výsledek téhle náhodné rozpravy byl ten, že jsme se za ním se Stožárem dlouho, velmi dlouho dívali. Agi nám už dávno zmizel ve tmě karlínských ulic a my pořád ještě s vozíky stáli na místě, kde jsme jej potkali. Potom jsme se do nich přeci jen znovu opřeli. Dotlačili jsme je na ten dvůr nazpět. A složili na místo, kde před tím ležely. Lidé zase otevírali okna. Tentokrát si ťukali na čela a kroutili nad našim počínáním hlavami.

Agi nám při našem setkání řekl, že ty lešenářské desky, které vezeme k naší budované klubovně, nebyly a nejsou naše. A ať jsou jakkoliv staré, zapomenuté, a pro nikoho jiného než pro nás nepotřebné, to že jsme si je vzali není dobrý čin, ale prostě krádež.

Stožár tenkrát při naší zpáteční cestě zarazil vozík a s výrazem velkého pobavení v očích z toho co jej náhle napadlo řekl: „Umíš si představit, co by se stalo, kdyby měl někdo takovou moc, třeba ten Agiho Bůh, že by tlesknul rukama a řekl: Všechno na své místo!! Následovalo by něco úžasného. Těch pytlů cementu co by lítalo v děsném tornádu luftem, prken, tvárnic, písku. Co chalup a chat by se rozpadalo, když by se stavební materiál z nich – původně ukradený – vracel na svá pravá místa. No vidíš, a Agi ani nemusel tlesknout.“

František Bobek – Stopař

František Bobek – Stopař by 12. října 2006 oslavil 74 let. Nebylo mu to dopřáno, a tím ani nám, jeho přátelům. Zemřel 30. května 2006. Zpráva o jeho úmrtí byla tak překvapivá a náhlá, že si ji mnoho z nás raději dvakrát třikrát ověřovalo.

Stopař byl ještě před pár týdny plný života na letenské pláni. Byl zde jako pořadatel, samozřejmě, že ve svém, vždy vzorném skautském kroji, při akci První máj bez komunistů. Mnozí z nás se s ním rovněž setkali na schůzce Pražské družiny Skautského oddílu Velena Fanderlika a brzy potom 23. května u sv. Ignáce na pohřbu bratra Agiho.

Bratr Stopař pocházel z pražských Strašnic, kde začal také v roce 1945 skautovat. Koncem čtyřicátých let, po likvidaci skautingu, se seznámil s Oldřichem Rottenbornem – Hobbym, skautem z Pankráce a založili ilegální skautské středisko „Ostříž“. Poprvé byl František Bobek odsouzen, spolu s patnácti dalšími „Ostříži“ za svou tajnou skautskou činnost v dubnu roku 1953. Už po měsíci stráveném v jáchymovských uranových dolech se však „Ostříži“ vrací domů. Na jejich tresty se vztahovala totiž amnestie vyhlášená u příležitosti úmrtí tehdejšího prezidenta Gottwalda.

Již v textu prvního rozsudku bratra Františka Bobka, z roku 1953, se objevuje, kromě jiné vyjmenované činnosti směřující proti komunistickému režimu, také zmínka o oblasti jeho celoživotního zájmu a pozornosti. V rozsudku je konstatováno, že odsouzený František Bobek ustavil ve skupině „Ostříž“ zvláštní společenství, které si vytklo za povinnost opatrovat hrob zakladatele čs. skautingu. Úctu a obdiv projevoval bratr Stopař A. B. Svojsíkovi po celý svůj život, a dokázal je naplnit obdivuhodnými činy.

Ve skautské a protikomunistické činnosti pokračovali „Ostříži“ dál i po svém příchodu z vězení. Tentokrát vydrželi unikat StB až do roku 1955. Tresty, které u soudu dostali, byly podstatně vyšší než v prvním procesu. František Bobek – Stopař byl odsouzen k sedmi letům. Většina „Ostřížů“ se spolu potkala na jáchymovských lágrech a posílila zde již tak dosti početnou tzv. „zelenou brigádu“ tvořenou skauty.

Amnestie v šedesátém roce ukončila bratru Stopařovi vězení. Od té doby, až do odchodu na penzi, v roce 1990, pracoval u Pražských Dopravních podniků jako zámečník. Jeho hluboký vztah ke skautingu nepoznamenal ani dlouholetý pobyt v jáchymovských lágrech. Náhoda tomu chtěla, že bratr Ivan Makásek, jeden ze zakladatelů pražských Psohlavců, se někdy v roce 1966 potkal s Oldřichem Rottenbornem – Hobbym, střediskovým vůdcem „Ostřížů“. Pozval jej ke spolupráci do Tábornického klubu Psohlavci. Bratr Hobby nepřišel sám. Přivedl si s sebou právě Františka Bobka – Stopaře. Nejprve pomáhali u Psohlavců vést s bratrem Mílou Kramářem (pamětníkem A. B. Svojsíka) jeho vlčata. V roce 1967 se však už začali osamostatňovat a připravovat na obnovu střediska „Ostříž“. To také hned v roce 1968 učinili. Bratr Stopař obnovil a vedl 145. chlapecký oddíl. Stál mu v čele až do dalšího zákazu činnosti skautingu v roce 1970.

Hned v prvních letech tzv. normalizace zorganizoval Stopař opět skupinu starších skautů a skautek. Ta se chopila úkolu, který na sebe vzali „Ostříži“ začátkem padesátých let: pečovat o hrob A. B. Svojsíka na Vyšehradském hřbitově. Říkali si (a stále říkají) „Strážci Svojsíkova hrobu“.

Při obnově skautingu v roce 1989 nechyběl bratr Stopař, stejně jako většina bývalých členů střediska „Ostříž“. Stopař se opět stal vůdcem 145. oddílu. Po nějakém čase jej předal mladším činovníkům a založil vlčáckou smečku, kterou vedl téměř deset let.

Spolu s bratrem Rottenbornem – Hobbym sepsal Stopař, ve druhé polovině devadesátých let, knížku vzpomínek na skautskou ilegální činnost střediska „Ostříž“. Nazvali ji Skauti za ostnatými dráty.

Bratr Stopař byl přijat za člena Svojsíkova oddílu a patřil k zakládajícím členům Skautského oddílu Velena Fanderlika. Stopařův hluboký vztah k osobnosti Náčelníka – zakladatele měl také rozhodující zásluhu na zhotovení a zabudování pamětní desky A. B. Svojsíka na průčelí žižkovské reálky, která je spojena se začátky našeho skautingu. Stopařově iniciativě můžeme děkovat také za to, že byla odhalena podobná deska na domě v Náplavní ulici v Praze 1, kde A. B. Svojsík žil. Stejné procento podílu, tedy zásadní, má bratr Stopař na vytvoření památníku skautským obětem válek a totalitních režimů. Národní skautský památník, velké Františkovo dílo, stojí pár metrů od malé obřadní síně strašnického krematoria, kde jsme se s ním 7. června 2006 rozloučili.

Hned vedle malé kremace je obřadní síň velká. V ní měl pohřeb profesor bratr Sláva Řehák, skaut zakladatelské generace, krátce náčelník Junáka a jeho bývalý velitel. Pohřeb se konal v prosinci 1967. Tedy před hezkou řádkou let. Mezi mnoha smutečními hosty byl také František Bobek – Stopař. Po smutečním obřadu jsme – kroužek vůdců psohlaveckých oddílů – chvilku postávali venku před budovou krematoria. Náhle vidíme jak k naší skupince přivádí bratr Stopař náčelníka Junáka dr. Rudolfa Plajnera. Pozdravili jsme se s ním, když tu náhle mu František znovu podal levou ruku, vypjal se jako struna, pravičku zvedl ve skautském pozdravu a řekl rázně: „Bratře náčelníku, my svůj slib služby skautingu a české mládeži splníme.“ Tehdy mně při té scéně až mráz přeběhl po zádech. Takový František byl, podobné situace měl rád, vytvářel je a vyhledával. Pravda je, že své slovo dané před těmi dávnými lety náčelníkovi Plajnerovi stoprocentně splnil.

---

≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈