Cestou k únoru 1970
Část z jedné kapitoly dokončené práce, která sice byla po roce 1989 prohlášena prioritním úkolem Historické komise Junáka, ale v průběhu let se podařilo pracovní skupinu ztenčit na jediného člena – br. Karla Lešanovského. Ten však přesto, všechny těžce a roky získávané informace zapracoval do rozsáhlé práce pod názvem Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970. A tak tu je, po 13 letech, závažný materiál o který z různých „důvodů“ neprojevuje „nikdo“ zájem.
Úryvek z rozsáhlé práce člena Historické komise Junáka.
Už v červenci, na tomto skautském webovém centru oznámil br. Karel Lešanovský, že po připomínkách lektorů dokončil jeden ze svých úkolů v Historické komisi Junáka nazvaný Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970 s podtitulem Tehdejší události a jejich důsledky.
| foto: archiv SOVF
O přístupu br. Lešanovského k této práci vypovídá soupis pramenů, který má na 228 stran formátu A4 a i osnova textu obsahující 2 148 archivních položek.
Ke konci úvodu této práce sám autor píše: „Mojí snahou bylo nezamlčovat nic z pramenů, které se pro tyto roky podařilo shromáždit. Ne vše bude vždy všemi přijato bez výhrad a s porozuměním. Co se ale stalo, nemůže se odestát. Jsem si vědom, že toto období bylo pro český skauting obdobím velice složitým. Názory na tehdejší události a možnosti se velice liší podle osobních zkušeností a postojů pamětníků. I mladší generace budou mít na tyto roky různé názory. Bylo by ale dobré, aby pro ně toto období nezůstávalo něčím, co je nezajímá. Ta doba se totiž nesmazatelně zapsala i do současnosti a budoucnosti českých skautů a skautek. A nejen jich.“
Nabízíme čtenářům jako ukázku první část z kapitoly IV. – Rok 1970, nazvanou Cestou k únoru 1970 (red.).
CESTOU K ÚNORU 1970
Náčelník Rudolf Plajner v jedné ze svých posledních prací uvádí, že „ve francouzské katolické organizaci byla skautská výchova charakterizována jako »une méthode ďéducation comme la meilleure réaction contre le Communisme«…“ (nejlepší obrana proti komunismu). Nelze dobře odhadnout, jak mnoho českých skautů‑komunistů bylo si toho vědomo. Lze uznat, že nemálo českých skautů‑komunistů snažilo se skautingu fandit. Kolik z nich si přitom bylo vědomo schizofrenie, do které se tímto dvojčlenstvím nutně dostávali? Pravděpodobně jen někteří věděli i to, že člen strany je jí nejvíce platný tam, kde je její politika nejvíce ohrožována. Což byl jistě i případ skautingu.
Pravda je, že vliv stranické skupiny na ústředí Junáka stále rostl, až se stalo, že svými rozhodnutími začala nahrazovat volenou ÚRJ i náčelnictva. Při tom je nesporné, že plnila úkoly, které dostávala od těch, kteří byli na ústředním výboru KSČ pověřeni zařídit co nejdříve opětné ‚sjednocení‘ české mládeže pod kuratelou KSČ. Všechno nasvědčuje tomu, že hlavní roli v tom tehdy hrál Zbyněk Hála, který v té době působil na předsednictvu vlády. Druhým hybatelem v této záležitosti byl Václav Marhoul, tehdy ředitel I. odboru ministerstva pro mládež a tělesnou výchovu. Na ústředí KSČ tehdy docházeli i členové stranické skupiny Břicháček a Jager. Členy Federální rady DMO ČSSR byli za Junáka Václav Marhoul, Ludmila Tenorová a Ivan Janček. Podle Marhoula se prý ale nikdy nic závažného nestalo bez vědomí a konečného souhlasu náčelníka Rudolfa Plajnera.
Už koncem roku 1969 ÚRJ souhlasila s tím, že k ukončení činnosti nebude svolán sněm Junáka. Dá se říct, že tímto rozhodnutím proti platným stanovám se vlastně ústřední rada vyloučila sama z Junáka. Velice závažné prohlášení zvané Syrinx, které zpracovali koncem roku 1969 bratři Kopt, Makásek a Zachariáš, se začátkem roku 1970 rozšířilo do značné části nižších organizačních celků Junáka. Obsah tohoto prohlášení kategoricky odsoudilo vedení Junáka jako krátkozraké a nezodpovědné. A to přesto, že v něm byla ochota „spolupracovat s pionýrskou organizací“ a „stát na pozici akční jednoty mládeže při budování socialismu v naší vlasti…“ Nejvíce ovšem vadil závěr, který správně vyjádřil mínění většiny tehdejších činovníků i mladých členů Junáka: „… Ptáme‑li se, kam až můžeme ustupovat těmto jednoznačným a nekvalifikovaným požadavkům, pak tedy už ani o krok. Chce se na nás, abychom zapřeli sami sebe a tudíž další ústupky jsou již nemožné. Jsme dobrovolní pracovníci, věříme v dobro a prospěšnost naší práce, jejíž výsledky během roku od obnovení naší činnosti jsou nepopiratelné a jednoznačně dokazují oprávněnost našeho výchovného systému a obecnou platnost našich ideálů. Tyto ideály rozhodně nemůžeme zahodit a opustit, naopak musíme být rozhodnuti je hájit, a to ještě intenzivnější a odpovědnější prací při zachování našich tradic, slibu, zákona a všeho, co je nám svaté. Jinak nemůžeme a ani nechceme.“
V různých místech objevily se již v závěru roku 1969 osobní postihy těch skautů, kteří nesklonili hlavy před politickým diktátem okupantů a jejich domácích pomahačů. Rychlým tempem v celé společnosti tálo původně téměř celonárodní odhodlání nepodvolit se a čelit bezohlednému, lstivě prováděnému politickému nátlaku. Přibývalo zastrašených i kolaborantů, kteří pomáhali upevňovat bolševickou samovládu nazývanou ‚normalizací‘. Přes Národní frontu a federaci mládeže, které sloužily jako převodové páky, za pomoci členů KSČ v Junáku a i některých nestraníků začala poslední fáze útoku na život skautské organizace.
Všem činovníkům byl adresován dopis ústředí čj. 1269-11-Te z 19. 12. 1969, ve kterém jsou i tato slova: „Ve vztahu ke společnosti se budeme všestranně snažit, aby naše práce byla seriózní, čestná a otevřená – a abychom byli jako jednotlivci doma a na pracovišti i jako hnutí přínosem při konsolidačním úsilí KSČ v naší zemi. Budeme aktivně a iniciativně podporovat politiku Národní fronty, jejímiž jsme členy, a její vedoucí sílu KSČ… Junák provedl analýzu své dosavadní činnosti a upravuje na jejím základě svoji další práci. Vychází z vedoucí úlohy KSČ a práv a povinností člena Národní fronty i člena Sdružení organizace dětí a mládeže…“ A na adresu případně nesouhlasících tu bylo varování a výzva: „Těmito základními momenty jsou vázáni všichni členové a činovníci Junáka jako jednotlivci, tak i všechny naše organizační a pomocné složky a orgány. Usnesení Ústřední rady a úkoly z nich vyplývající musí být v zájmu našeho hnutí bezpodmínečně respektovány a všemi složkami plněny. Žádný člen nebo činovník nebo žádná organizační složka, neřídící se plně stanovami, usneseními sněmu a Ústřední rady – nemůže být a nebude považována za člena a činovníka nebo složku Junáka.“ Vzato doslovně, bylo to generální vyloučení všech činovníků jiných názorů. Protože pak podepsaní nerespektovali sami platné stanovy (zejména v záležitosti ukončení činnosti Junáka), vyloučili paradoxně těmito slovy také sami sebe ze skautské organizace.
Na přelomu let 1969 a 1970 nastala vážná situace i v junáckých časopisech. Už v polovině roku 1969 musel z funkce vedoucího redaktora Skautingu odejít komunistům nepohodlný Karel Průcha a předsedou redakční rady se stal komunista Václav Břicháček. V červenci, na schůzi SODM, bylo navrhováno sloučit Skauting se Skautem‑Junákem. K 31. 12. 1969 byl pak Českým úřadem pro tisk zcela zakázán Skauting. Pak bylo milostivě povoleno vydávat pro interní potřebu Junáka, za zhoršených finančních podmínek mimo poštovní novinovou službu, měsíčník s názvem Junácký činovník. Začátkem roku 1970 se nepodařilo v tomto odborném skautském časopise prosadit článek Jací jsme a co chceme, i když jeho spoluautorem byl komunistický předseda redakční rady. Tento článek byl dalším pokusem zastavit vzmáhající se hanobení skautingu. Komunistům bylo známo, že skutečná situace ve skautském hnutí je jiná, než říkalo vedení Junáka snažící se prodloužit existenci organizace i za cenu neúnosných kompromisů. Příkladem pro zostřující se odsuzování skautingu byl lednový článek v komunistickém časopisu Tribuna nazvaný Přizpůsobivost Junáka. Psalo se tam: „Legendami opředený dvacetiletý boj o znovuvzkříšení Junáka jako spasitele výchovy mládeže vrcholí přihlášením se Junáka k marxisticko‑leninskému vědeckému světovému názoru… Junák, alespoň podle dnešních oficiálních junáckých tezí – stál vždy na straně socialismu a nechybí pomalu tvrzení, že stál vždy na pozicích KSČ… odhalila se největší slabina skautingu – přizpůsobivost… Po srpnu 1968 byl Junák iniciátorem akce ‚Služba vlasti‘. Dnes vyhlašuje milióny hodin republice, zapřísahá se věrností socialismu, slibuje, že bude vychovávat děti v duchu vědeckého světového názoru. Avšak loni v létě na mnohých junáckých táborech se sloužily mše a není tajemstvím, že existují homogenní oddíly provádějící náboženskou výchovu… Je zřejmé, že vedení Junáka by mělo jasně odpovědět na mnoho otázek.“
Bylo jasné, že nic nebudou platné žádné pokusy, včetně těch nejponíženějších, které by odvrátily rozhodnutí o novém zadušení skautingu v českých zemích v době už velice krátké. Starosta Junáka Antonín Sum blahopřál k novému roku velvyslanectví Sovětského svazu a navrhoval spolupráci a družbu Junáka sovětskému Komsomolu. První tajemník velvyslanectví V. Orel starostovi písemně poděkoval a odkázal jej na českou Federální radu dětských a mládežnických organizací. Urychlovaný integrační proces je zřejmý z lednových materiálů Federální rady dětských a mládežnických organizací ČSSR a ze sedmačtyřiceti listů podrobného Návrhu na řešení základních otázek mládežnického a dětského hnutí v ČSR, který předložili 9. ledna 1970 Byru ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích soudruzi Piller a Varholík. Junáku je tam věnovaná nemalá pozornost. Podrobný návod pro další postup vydala Federální rada dětských a mládežnických organizací ČSSR 31. ledna 1970 v brožuře nazvané Základní otázky budování jednotné dětské a mládežnické organizace – Socialistického svazu mládeže ČSSR. Je tam podrobný návod, jak opět vrátit všechny děti Československa pod ideologický vliv a jednosměrné řízení komunistickým režimem. To už bylo v předvečer prvního února 1970, dne, kdy Junáku znovu a neodvratně zazněl velice zřetelně znějící umíráček, za jehož provaz tahali bohužel sami někteří členové a členky Junáka.
v období 1968–1970 | reprofoto: OPL
Bibliografické údaje:
LEŠANOVSKÝ, Karel. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970: Tehdejší události a jejich důsledky. Praha: Občanské sdružení Čin, 2003. 78 stran. ISBN 80-239-2100-2.
(Fotografická dokumentace, popisky a bibliografie: OPL – leden 2023)
➤ S prvotními informacemi a dalšími zajímavostmi se můžete seznámit zde »
≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈
