Dr. Karel Průcha – Rolf

Karel Průcha – Rolf (✳ 3. 4. 1908 — † 22. 7. 1991)

Skautovat začal brzy po první světové válce v Klatovech. Po ukončení vysokoškolských studií a lektorském působení v Lyonu, přijímá br. Průcha místo profesora na gymnasiu v Praze, Křemencově ulici. Zde se setkává s tehdejším náčelníkem Svazu skautů a skautek A. B. Svojsíkem.

Toto setkání mělo pro bratra Průchu (ale také pro český skauting) rozhodující význam. Začal ve skautingu intensivně pracovat. Zpočátku působil ve výchovném odboru Náčelnictva svazu, později se stal jeho předsedou. V roce 1937 byl Karel Průcha ve vedení čsl. výpravy na V. světovém skautském jamboree v Holandsku.

Po nacistické okupaci, v květnu 1945, je bratr Průcha jedním z těch, kteří připravují obnovu činnosti skautské organizace. Spolu s Jaroslavem Novákem – Braťkou řídí účast skautů a skautek v revolučních dnech. Pár týdnů po květnové revoluci řídí první svobodné kursy a Lesní školy. Přednáší na nich novým a mladým skautským vůdcům a vůdkyním.

Rediguje časopis Činovník. Opět je předsedou výchovného odboru. V jeho péči vychází publikace Junácké táboření a pohled na dvacetpět let činnosti českého skautingu s názvem Jak jsme začínali. V jubilejním roce 1946 stojí Karel Průcha v čele Svojsíkova závodu, jehož je autorem a tvůrcem. Významná byla jeho úloha při účasti našich skautů na jamboree Míru v Moissonu ve Francii v roce 1947.

Po tragickém únorovém puči v roce 1948 a následné likvidaci skautingu, se bratr Průcha, s několika dalšímu činovníky, aktivně zabýval přípravami na znovuobnovení skautingu v demokratické společnosti. V roce 1951 byl za tuto činnost zatčen. U soudu byl označen za hlavu „vlastizrádné skupiny ve službách západních imperialistických centrál“. Odsouzen byl na 15 let. Prošel nejrůznějšími věznicemi a koncentračními tábory. Od jáchymovských uranových dolů až po vězení v Leopoldově. Ani tady nepřestával myslet na skauting, na jeho budoucnost o které nepochyboval. V neuvěřitelně těžkých podmínkách komunistických kriminálů se mu podařilo – spolu s Františkem Němcem, skautským spolubratrem a komplicem z procesu – sestavit a dostat do civilního bezpečí programové materiály pro práci a činnost českého skautingu po pádu totalitního režimu.

Karel Průcha se vrátil domů po 13 letech. Vězení mu podlomilo zdraví. Byl však připraven nastoupit do skautské služby, ukáží­‑li se pro to příznivé okolnosti. Dokázal to na jaře osmašedesátého roku. Stál v prvních řadách obnovovatelů našeho skautingu. Byl členem Náčelnictva CHK, opět předsedou jeho výchovného odboru a šéfredaktorem časopisu Skauting, který své jméno získal především jeho přičiněním, lépe řečeno díky „průchovské“ neústupnosti.

Okupace republiky 21. srpna 1968 sovětskými vojsky aktivizovala tzv. stranickou skupinu KSČ v naší skautské organizaci. Na junáky komunisty, naslouchající příkazům stranických orgánů, se nabalila řada servilních přisluhovačů. Tahle „šmucig“ parta, jak by je nazvali naši hebrejští bratři, tihle křiváci, po žižkovsku, v tomhle čase ani na chvíli nezaváhali. V rámci „očisty“ podle komunistického receptu a pokynů normalizátorů vybavili několik skautských činovníků nálepkou „pravicový živel“. Prvním takto označeným byl Karel Průcha. Z důvodů „ideových nedostatků“ byl zbaven místa šéfredaktora Skautingu. Časopis byl převeden pod péči stranické skupiny a přejmenován na Junáckého činovníka.

Bratr Průcha, na rozdíl od mnohých významných představitelů Junáka, nenapsal a nepronesl, v tom čase velké morální zkoušky, jediné slovo, které by se dostalo do rozporu s jeho skautskou ctí a čistým charakterem. Nebyl to on, kdo řekl a podpořil svým jménem v tom smutném čase, že skauting (soudruzi, dříve bratři) vlastně nikdy žádnou ideologii neměl. Karel Průcha o ni naopak dobře věděl, věřil ji, žil ji a jak mohl tak ji propagoval a šířil.

Karel Průcha byl také jedním z toho mála skautů, co rozpoznali nebezpečí vlivu komunistů, svazáků a pionýrů zaplevelující obnovujícího se Junáka v roce 1989. Varoval marně před tímto nebezpečím. Málokdo tehdy jeho hlasu naslouchal. Všichni se radovali, že můžou z pod uhlí vytáhnout staré prapory a konečně zašít díry od molů ve skautském klobouku, protože už se zase mohl nosit. To bylo pro nás důležitější. Skautské obci, v tom dychtivém čase po listopadu a v letech příštích, bohužel pramálo záleželo na tom v jakém skautingu budou staré prapory vlát, hlavně když je bylo možné vztyčit. Karlovi Průchovi na kvalitě a podobě skautingu záleželo ovšem ze všeho nejvíc. Neměl žádný starý prapor ani skautský klobouk. Věděl však jaká by měla být úloha skautského hnutí ve společnosti a věděl o jeho výchovných prioritách. Škoda, že jsme mu nenaslouchali.

Skláníme se v hluboké úctě před památkou tohoto neobyčejného člověka a slibujeme, že také v jeho odkazu budeme hledat cestu pro náš skauting.

Slib

O jedinečném prostředí a duchu našich oddílů, které dokáže uchvátit, okouzlit a vytvořit předpoklady k trvalému, pozitivnímu ovlivnění osobnosti, bylo už napsáno tolik pěkných slov, že shledávám zbytečným přiřazovat k ním další. Snad je ta, že všechna předcházející slova na toto téma napsaná potvrzuji.

Přišel jsem do tohoto prostředí v polovině sedmdesátých let. V době, kdy skauting legálně neexistoval. Ta jedinečná parta kluků se skvělým týmem vedoucích nesla tehdy název Tábornický oddíl ČSTV. Ovzduší oddílu bylo prostoupeno radostnou a přátelskou atmosférou, která byla tak odlišná od většiny dětských kolektivů co jsem znal. Okamžitě mě učarovala.

Za nějaký čas jsem pochopil, že vedle těchto jasných projevů kvalit oddílu tu bylo ještě něco, co nevyslovováno zůstávalo pod povrchem, avšak bylo to hlavním tmelem života oddílu.

Nám mladším například nemohlo uniknout, že si všichni, při vítání a loučení na oddílových akcích, podáváme ruce. Pravé ruce. Někteří starší chlapci a vedoucí si však mezi sebou podávali ruce levé. Na oddílové vlajce, vyrudlé sluncem zůstávala našitá nepatrná stužka vyznamenání, které oddíl dostal za obnovu Junáka v roce 1968. Kontinuita s dávnou skautskou historií oddílu byla vyjádřena také užíváním původního čísla na kroji. Také staré oddílové kroniky, nad jejichž stránkami jsem strávil nejednu chvíli, hovořily jasně a srozumitelně o tom z jakých pramenů oddíl čerpá svou živou vodu.

A potom tu byly ty podivné proměny, které se stávaly s některými chlapci, když se vrátili od táborových ohňů, kterým se říkalo „Státnice“. Nikdo, kromě několika vybraných, se jich neměl právo zúčastnit. Tihle chlapci posílili potom řadu těch, co si mohli, s ostatními stejného znamení, podávat levou ruku.

Můj čas přišel na táboře v roce 1979. Šlo mi na sedmnáctý rok, když jsem se připravoval na svou „Státnici“– měl a chtěl jsem složit skautský slib.

Do tábora přijel za námi tehdy na návštěvu muž jehož jméno jsem neznal. Byl již starší, snad sedmdesátník, velmi šedivých vlasů. Úcta a pozornost jakou návštěvě prokazovali naši vedoucí a roveři opět patřila do té kategorie úkazů pod povrchem života oddílu.

Ten muž byl při mém slibovém táborovém ohni. Poprvé jsem u ohně viděl své vůdce se skautskými šátky na krku a s liliemi nad kapsami košil. Šedovlasý muž měl na sobě šátek lesoškolácký. Byl první, který mi stisknul levou ruku se zaklesnutým malíčkem a připnul mi slibovou lilii.

»Nezapomeň na to, že k plnění skautského slibu žádná protekce nepomáhá. Je to neobyčejná, každodenní zkouška. Potrvá až do konce tvého života.« Tohle mě řekl tenkrát ten šedovlasý muž. Pamatuji si to dodnes. Jmenoval se Karel Průcha.

Napsáno pro skautský zpravodaj ČIN, 1991

---

≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈