Ilegální skauting na Plzeňsku – případy Kahoun a Pech

Psal se konec srpna 1957. Uplynul již více než rok od XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém její generální tajemník Nikita Chruščov v tajném projevu odhalil Stalinovy zločiny, ale také méně než rok od krvavého potlačení maďarské revolty proti komunistickému režimu sovětskými tanky. Československým prezidentem byl již čtyři roky bývalý zedník Antonín Zápotocký. Ta část společnosti, která skrytě nesouhlasila s politikou vládnoucí KSČ, se těšila z každého náznaku drobného uvolnění poměrů. Objevovalo se jich však dosud velmi málo a tábory nucených prací na Jáchymovsku byly stále plné politických vězňů, kteří v otrockých podmínkách těžili uran pro sovětský jaderný program. A bez ohledu na datum v kalendáři k nim přibývali stále další, přestože éra nejbrutálnějších represí symbolizovaná jmény Gottwalda, Čepičky a Reicina již minula.

V rozmezí dvou dnů tehdy proběhly dva soudní procesy, které spolu podle místa konání zdánlivě neměly nic společného – první před Vyšším vojenským soudem v Praze 28. srpna, druhý o den později 29. srpna před Krajským soudem v Plzni. V prvním z nich byl odsouzen dvaadvacetiletý vojín základní služby Karel Kahoun ke dvěma a čtvrt roku odnětí svobody, v druhém čtyřiatřicetiletý krejčí Miloš Pech ke třem letům odnětí svobody, v obou případech nepodmíněně. Spojoval je § 79a odst. 1 trestního zákona – podvracení republiky – a hlavní provinění: ilegální skauting. A shodou okolností i místo provádění jejich tehdy podle vyjádření prokurátorky Pechova případu Ludmily Brožové Polednové „vysoce společensky nebezpečn铹 trestné činnosti – město Plzeň. Mohli mluvit o štěstí, že již půl roku platil nový trestní zákoník. O rok dříve by jejich rozsudky pravděpodobně byly daleko tvrdší. Oba si své tresty odpykají v plné výši, Kahoun v jáchymovském uranovém lágru Rovnost a Pech v pověstných Valdicích. Teprve po roce 1990 budou rehabilitováni. Vraťme se ale na začátek.

Skauting po roce 1948

Poúnorový komunistický režim spatřoval ve skautingu jednoho z nejnebezpečnějších ideologických protivníků. Paradoxně právě pro jeho proklamovanou apolitičnost, která jej otevírala širokému spektru mládeže, zejména ale pro angloamerický původ a jednoznačnou zakotvenost v demokratických a mravních hodnotách. Nepřízeň vládnoucího režimu si v nedávné době již skauti jednou zažili. Po nacistickém zákazu v roce 1940 prováděla řada z nich další činnost skrytě pod hlavičkou Klubu českých turistů nebo neformálně, mnozí se zapojili do protinacistického odboje doma i za hranicemi. V letech 1945–1948 se obnovená organizace pod názvem Junák dočkala masového rozvoje a přílivu nových členů. V polodemokratických poměrech „třetí republiky“ si zachovala i přes volné zařazení do Svazu české mládeže (SČM) samostatnost včetně členství v mezinárodních skautských organizacích WOSM a WAGGGS.²

Únorový převrat roku 1948 rozštěpil její činovníky do několika směrů od otevřeně aktivistických přes ty, kteří hledali možnost zachování činnosti za cenu ústupků až po ty, kteří jakoukoli spolupráci s komunisty odmítali. V letech 1948–1950 proběhl postupný zánik organizace, kdy nejprve byly zrušeny tzv. homogenní (katolicky zaměřené) oddíly. Následně byl Junák plně začleněn do SČM jen jako dětská organizace, kdy vedoucí i členové nad 15 let již museli být přímo členy SČM. Další zákazy postihly oddíly vodních skautů a již velmi oslabená organizace byla formálně zlikvidována ke konci roku 1950. V té době již proběhly první soudní procesy proti skautským činovníkům. Jasným dokladem postoje skautů k novému režimu bylo zapojení desítek mladíků v roli spojek a hlídek do nejvážnějšího, vojáky organizovaného pokusu o protikomunistický převrat v noci ze 16. na 17. května 1949, který však byl vinou vyzrazení v zárodku zmařen. V procesu s jeho organizátory byli na doživotí odsouzeni manželé Karel a Dagmar Skálovi, pražští skautští činovníci s plzeňskými kořeny.³ Dagmar Skálová na sebe vzala veškerou vinu za účast mladších skautů a podařilo se jí přesvědčit vyšetřovatele, že chlapci vše považovali za velkou noční hru a o protistátní povaze akce nevěděli. V roce 1952 následovaly procesy se skupinou dr. Karla Průchy⁴ a dr. Pavla Křivského.⁵ Zapadly jako menší kameny do děsivé mozaiky politických procesů let 1949–1953 vedle známých přelíčení s Miladou Horákovou, Rudolfem Slánským a dalších. Kromě trvajícího ideového konfliktu se Státní bezpečnost (StB) setkávala i s konkrétními případy, kdy se jednotlivci prošlí skautskou výchovou zapojili do protikomunistické činnosti jako převaděči přes hranice nebo spolupracovníci západních zpravodajských služeb.⁶ Všechny tyto případy samozřejmě hojně využívala dobová propaganda k prokázání „imperialistické a protilidové“ podstaty Junáka.

Případ Karla Kahouna

Příkladem takového přístupu byl právě případ Karla Kahouna. Narodil se v Horažďovicích v roce 1935 do rodiny řídícího učitele. Odmalička ho ovlivňovala katolická výchova, ministrování ve zdejším děkanském kostele bylo přirozenou součástí jeho dětství i mládí. Hned v roce 1945 se stal skautem, do roku 1949 absolvoval čtyři tábory a s kamarády z oddílu se dále scházeli i po zrušení organizace v roce 1950. Schůzky konali v bytě Kahounových nebo venku, jezdili dál na výpravy do okolních lesů, pravidelně nacvičovali pásma koled nebo pašijová vystoupení. Ředitel horažďovického muzea profesor Karel Němec jim občas půjčoval i jejich starou oddílovou vlajku vyšitou řeholnicemi z kláštera Školských sester de Notre Dame, kterou při zrušení Junáka spolu s některými dalšími zachránil jako památku na zdejší zanikající spolkový život.

Výrazným – a v budoucnu osudovým – impulsem pro tajné skautování horažďovických mládenců bylo náhodné setkání v létě 1954. Tehdy se Kahoun v horažďovickém kostele jako ministrant potkal se skupinou cizích chlapců, kteří věděli, jak se při mši chovat, a ukázněně si došli i pro svaté přijímání. Byl to ilegální skautský oddíl z Prahy vedený Jaroslavem Miškovským – Rikim, který tajně pokračoval v činnosti pražského katolického skautského střediska Maják. V sousedství opuštěné hájovny u Babína si postavili skautský tábor se vším všudy kromě zakázaného symbolu lilie. Kahoun s kamarády byli na jejich tábořišti denními hosty a po skončení tábora udržovali Kahoun s Miškovským další kontakt.⁷

Kahoun se po maturitě na plzeňské Vyšší hospodářské škole v témže roce stal posluchačem dvouleté Vyšší pedagogické školy v Plzni oboru biologie­‑zeměpis. V rámci praxe jel v červenci 1955 jako vedoucí na tábor, který pořádal na Babyloně u Domažlic plzeňský Krajský dům pionýrů. Na rozdíl od „soudružek vedoucích“ si získal svěřené chlapce jak nefalšovanou znalostí přírody a dovedně předávaným zájmem o ni, tak i zmínkami o skautských táborech a jejich stylu a programu totálně odlišném od tehdejšího Pionýra. Netušil, že nejaktivnější z těchto nadšených čtrnáctiletých kluků Petr Vyleta⁸ se již více než rok tajně schází s několika plzeňskými kamarády jako „čtenářský klub“ podle vzoru Foglarových legendárních časopisů Mladý hlasatel a Vpřed⁹ ve zchátralém domku na zahradě dědečka dalšího z nich Pavla Píhrta na plzeňské Goldscheiderovce, kde budují klubovnu a dokonce si podle svých oblíbených literárních hrdinů říkají „Rychlé šípy“.

Po návratu do Plzně vzájemný kontakt pokračoval a brzy vyústil v převzetí vedení jejich skupinky Karlem Kahounem, který do ní zároveň vnesl jednoznačně skautskou orientaci. Po létech se jednotlivé strany nedokázaly shodnout, od koho impuls k „zeskautštění“ vzešel – Kahoun ve svých publikovaných pamětech přikládá první impuls chlapcům, zatímco Vyleta naopak Kahounovi.¹⁰ Ten každopádně tušil, do jakého rizika všechny uvádí: „Věděl jsem, že za to už se pár let zavíralo, ale jejich přátelství a důvěra mě braly za srdce. Cítil jsem, že je mojí povinností ujmout se jich a usměrňovat, aby neprovedli nějakou volovinu. Věděl jsem, že když se kluků neujmu, tak se vřítí do průšvihu. Tušil jsem však, že když se jich ujmu, že ten průšvih přijde tak jako tak, ale bude jiný, kvalitativně jiný. Nebude za lumpárnu, ale za obranu dobra a krásy. Bude za to, co jsme považovali za ušlechtilé a správné…“¹¹

Během školního roku 1955–1956 se tak z původní party kamarádů stala pod Kahounovým vedením ilegální skautská družina Jelenů, jejíž členové se podle metodiky již čtyři roky zakázaného Junáka připravovali na složení skautského slibu. Založili si kroniku, jejíž výzdoba skautskou lilií a zněním junáckého zákona byla jasným důkazem o „ideologické závadnosti“ jejich činnosti. Ve výroční den narození zakladatele skautingu lorda Roberta Baden­‑Powella 22. února 1956 složilo šest z nich do Kahounových rukou skautský slib. V zelených košilích, v již pěkně upravené klubovně s drobným sportovním vybavením, na které si sami vydělali sběrem odpadových surovin a brigádami. Netušili, že právě složení slibu bude představovat úhelný kámen při posuzování nebezpečnosti jejich jednání komunistickými orgány. Dlužno říci, že rodiče chlapců o jejich činnosti žádné podrobnosti neznali. Věděli samozřejmě, že se scházejí jako kamarádi v klubovně, že hrají společně hry, rozvíjejí přírodovědné znalosti a podnikají sportovní zápasy. Kahoun, který navenek prezentoval jejich skupinku jako „cyklistický kroužek“, jim zároveň jakožto student učitelství připadal dostatečně seriózní pro jejich vedení. Cyklistice se skutečně věnovali, částečně i proto, že dva z chlapců se potýkali s následky prodělané dětské obrny a kolo jim umožňovalo účast i na delších výletech stejně jako zdravým. Vyvrcholením roční činnosti byl počátkem července 1956 týdenní cyklistický putovní tábor do údolí Volyňky, který zakončili symbolicky u hrobu prezidenta Beneše v Sezimově Ústí. Zastavili se cestou i v Horažďovicích, ale Kahoun naštěstí nikdy svůj tajný plzeňský oddíl s bývalými horažďovickými skauty nepropojil.¹²

Po prázdninách 1956 nastoupil Karel Kahoun své první učitelské místo v Březně u Chomutova. Vedení tajného plzeňského oddílu převzal Petr Vyleta, který si s Kahounem pravidelně dopisoval. Zatímco Kahouna po pár měsících učení čekal povolávací rozkaz a vojenská služba, jeho bývalí plzeňští svěřenci se začali čím dál vážněji zajímat o sport. Zprvu pokračovali v cyklistice, ale ještě na podzim 1956 je zlákala kanoistika a vstoupili do plzeňského vodáckého oddílu Tělovýchovné jednoty (TJ) Lokomotiva. Řízením osudu se tak dostali opět do skautského prostředí. Loděnice TJ Lokomotiva na plzeňském „Staru“ byla totiž místem schůzek bývalých členů plzeňského 50. skautského vodáckého oddílu Černá Střela, který ve své většině přešel pod hlavičku Lokomotivy již v roce 1951 a dále zde prakticky v původním složení pokračoval v činnosti, jen bez vnějších skautských symbolů. V době, kdy Vyleta s kamarády do Lokomotivy vstoupili, byl již její skautský duch částečně otupen v důsledku zásahu orgánů Státní bezpečnosti, která v roce 1955 vyšetřovala a následně poslala před soud za „šíření buržoazní skautské ideologie a vychovávání mladých lidí v duchu nepřátelském socialismu“ čtyři z oddílových vedoucích: Radoslava Vaňka, Jaromíra Bosáka, Jiřího Cajzla a Karla Křepinského.¹³

Ve stejné době byli v Praze vyšetřováni a souzeni vedoucí i členové tajného 38. oddílu složeného ze starších skautů­‑roverů a také Jaroslav Miškovský, vedoucí výše vzpomenutého oddílu bývalého katolického střediska Maják. Pražská i plzeňská větev ilegálního skautingu, které byly souzeny v uvedených procesech, se bohužel propojily právě přes jednoho z vedoucích bývalé plzeňské Černé Střely, nyní vodáckého oddílu TJ Lokomotiva Radoslava Vaňka. Ten se jako student geologie v Praze na podzim 1954 začal zúčastňovat schůzek 38. oddílu poté, co se obě skupiny v létě 1954 náhodně setkaly během prázdninové vodácké výpravy na Lužnici. Se svými pražskými kontakty se Radoslav Vaněk v Plzni svěřil dalšímu bývalému skautovi, o kterém netušil, že vše okamžitě a podrobně hlásí Státní bezpečnosti. Uvedený agent s krycím jménem „Václav“, kterému v plzeňském skautském prostředí všichni absolutně důvěřovali, tak způsobil vyšetřování a následnou životní tragédii desítek osob.¹⁴

V rámci prověřování styků Jaroslava Miškovského se Státní bezpečnost tehdy dostala i na Karla Kahouna. Udeřila na něj až dva roky po Miškovském, protože mimo skauting se u jeho osoby snažila vykonstruovat existenci protistátní skupiny z okruhu jemu známých kněží římskokatolické církve. Kahoun byl zatčen jako voják základní služby vojenskou kontrarozvědkou v květnu 1957, tři měsíce vyšetřován v Plzni i v Praze a na konci srpna téhož roku odsouzen.¹⁵

A právě tehdy došlo na onen průšvih, který tiše předvídal od chvíle, kdy s Vyletou založili tajný skautský oddíl. Pozornosti vyšetřovatelů neušel kalendářík s adresami¹⁶ a výslechy chlapců na plzeňské Státní bezpečnosti s návaznými domovními prohlídkami na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak vzpomínal Petr Vyleta, „…byly uskutečněny dost brutální formou (já jsem byl vyslýchán 6 hodin bez jídla a pití). Prodělal jsem asi tři výslechy. StB mi také zabavila téměř všechny skautské materiály, všechny knížky, včetně Foglarovek.“ Kromě Vylety bylo tehdy podle dochovaných dokumentů Krajského národního výboru v Plzni a Krajského výboru KSČ v Plzni postiženo ještě šest chlapců.¹⁷ Čtyři z nich (Pavel Píhrt, Jiří Hudec, Jan Švajner, Aleš Verner) byli stejně jako Vyleta žáky X. ročníku jedenáctiletky v ulici Pionýrů v Plzni, Jaroslav Krupička byl žákem 2. ročníku Střední průmyslové školy (SPŠ) elektrotechnické v Plzni a Vladislav Eisman studoval 2. ročník SPŠ stavební v Plzni. Vzhledem k věku se jejich potrestání realizovalo v mimosoudní rovině. Na jaře 1958 byli vyloučeni ze všech středních škol v Československu, a aby bylo vyloučení náležitě podloženo, dostali všichni na propouštěcím vysvědčení čtvrtý stupeň z mravů. „To byl nejhorší a nejvyšší stupeň. Dvojka se dávala za přestupky v chování, trojka jen za velmi závažné činy a čtyřka (nejvyšší stupeň) snad asi jen zločincům. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by měl čtyřku z chování,“ vzpomínal Vyleta.¹⁸

Případ Miloše Pecha

Odlišný přístup k udržení skautských myšlenek mezi mládeží zvolil Miloš Pech. S Kahounovým případem jeho činnost vůbec nesouvisela, přestože byli oba vyšetřováni a souzeni ve stejné době a regionální stranické i správní orgány jejich konání posuzovaly společně. Miloš Pech, narozený v roce 1922 a vyučený krejčím, pocházel z Hromnice na severním Plzeňsku. Zde strávil dětství i mládí a také po roce 1945 aktivně působil v místním oddílu Junáka. Činnost byla ve srovnání s dalšími místními spolky velmi bohatá, jak dokládají i záznamy v obecní kronice z let 1945–1949.¹⁹ Nucené ukončení činnosti organizace v roce 1950 nesli Pech i ostatní členové samozřejmě těžce, proto založili zahrádkářský spolek, do kterého většina hromnických skautů s několika dospělými sympatizanty přešla. Pod krycím vedením jednoho z otců, Jaroslava Bláhy, se ještě další dva roky kromě sázení stromků věnovali skautským činnostem, než se většina rozešla do učení nebo k nástupu vojenské služby.

Miloš Pech pak dál hledal různé možnosti, jak pracovat s dětmi, a zároveň se snažil kontaktovat další bývalé skauty. V roce 1952 spolu se třemi dalšími kamarády založil tajný spolek „Bratrstvo liliového kříže“ a sepsal slib, který všichni podepsali a v němž se zavázali k rozvíjení skautské činnosti a jejímu udržení v tajnosti. Založení této „tajné organizace“ se později stalo jedním z hlavních bodů Pechovy obžaloby, přestože fakticky trvala jen několik měsíců a kromě protirežimně zaměřených hovorů nevykazovala žádnou reálnou činnost – sám Pech listinu se slibem v srpnu 1952 spálil, když skupince hrozilo prozrazení. V roce 1953 vedl v Hromnicích svazarmovský kroužek leteckého modelářství, přičemž se „snažil působit na mládež ve skautském duchu.“²⁰ O rok později začal pracovat jako pionýrský vedoucí na 1. osmileté škole v Tylově ulici v Plzni. Našel si tehdy v krajském městě přechodné ubytování kvůli své práci krejčího u zdejšího družstva Oděvní služba. K činnosti v Pionýrské organizaci se dostal díky kamarádovi Karlu Veverkovi, který byl dříve členem jeho Bratrstva liliového kříže a na škole v Tylově ulici působil jako skupinový vedoucí Pionýra. Pech měl jako pionýrský vedoucí úspěch, mezi dětmi byl oblíbený a dařilo se mu uplatňováním některých prvků skautské metodiky při hrách získat zájem chlapců o zakázané hnutí. Ten postupně přiživoval výklady o skautské historii, představitelích a ukázkami fotografií a dalších materiálů z doby své aktivní skautské činnosti.

Kromě působení na děti se též snažil o získání dalších pionýrských vedoucích pro šíření skautských myšlenek. V roce 1956 se na táboře na Šipíně seznámil s mladším vedoucím Josefem Schinábkem, studentem 3. ročníku SPŠ elektrotechnické v Plzni, kterého získal pro svůj plán postupné infiltrace Pionýra skautskými prvky. V rozšíření činnosti mu od roku 1956 pomohlo i zvolení do Okresního výboru ČSM jako pionýrského pracovníka. Díky tomu získal pro svůj oddíl jako klubovnu dvě chaty pod Chlumem v Plzni­‑Doubravce. Výrazněji se mu pro své záměry z pionýrských vedoucích při Základní škole v Tylově ulici povedlo přesvědčit ještě studentku Vyšší pedagogické školy Emilii Uchytilovou. Rozšiřování okruhu zapojených osob se nakonec zřejmě stalo příčinou prozrazení a následného vyšetřování celé skupiny, které se rozjelo po Pechově zatčení 10. června 1957.

Obžaloba shrnula výše uvedené konání lapidárně: „Od roku 1950 do zatčení dne 10. 6. 1957 v kraji Plzeň v úmyslu vzbudit odpor proti lidově demokratickému zřízení jednak založil illegální organisaci Junáka, jednak se vetřel do různých masových organisací, aby mohl junáckou ideologii šířit mezi mládeží a připravit tak podmínky pro okamžité vystoupení organisace Junák po zvratu zřízení, který očekával. Tedy z nepřátelství k lidově demokratickému řádu prováděl podvratnou činnost proti lidově demokratickému státnímu zřízení a k takovému činu založil organisaci. Tím spáchal trestný čin podvracení republiky.“ Byl odsouzen na tři roky odnětí svobody nepodmíněně, propadnutí věcí souvisejících s trestnou činností a ztrátu čestných občanských práv.²¹

Vzhledem ke skutečnosti, že Pechův případ projednával běžný trestní senát, bylo možné jej náležitě propagandisticky využít. Hlavního přelíčení se účastnila pečlivě vybraná skupina novinářů a svazáckých funkcionářů,²² kteří pak v tisku i na schůzích činnost obžalovaného důkladně komentovali.²³ Bohatým zdrojem vody na mlýn komunistické propagandy se bohužel staly kromě samotného skautingu hlavně některé další průvodní okolnosti Pechova případu. Jednak u něj byly při domovní prohlídce nalezeny zbraně včetně funkční ilegálně držené pistole, jejíž vlastnictví nepopíral a přiznal, že ji uchovával pro případ převratu, kdy chtěl se svými svěřenci vystoupit jako junácký oddíl a vykonávat pořádkovou službu. Dále pak obžaloba zdůraznila jeho chování v době okupace, kdy byl podle nalezených listinných důkazů značně aktivním členem Kuratoria pro výchovu mládeže. Podobně jako v Kahounově případě tvořilo součást Pechovy obžaloby i obvinění z četby a rozšiřování letáků obsahujících relace Rádia Svobodná Evropa. Ty se na území Československa dostávaly pomocí balónů a v 50. letech byly v lesích a na polích často k nalezení, přestože se příslušné orgány snažily na jejich výskyt okamžitě reagovat a likvidovat je.

Mimosoudní potrestání vedlejších účastníků obou projednávaných případů

Okolnosti postihů středoškoláků zapojených do případů Kahouna a Pecha můžeme podrobněji poznat díky dokumentům dochovaným ve fondech Západočeského krajského národního výboru (ZKNV) Plzeň a Krajského výboru Komunistické strany Československa (KV KSČ) Plzeň, uložených ve Státním oblastním archivu v Plzni. Po výsleších Vylety a jeho kamarádů na jaře 1957, které posloužily k dotvoření Kahounovy obžaloby, se státní moc na čas odmlčela. Pouze Petr Vyleta byl předvolán jako svědek k hlavnímu přelíčení s Kahounem v srpnu 1957. Trest však přišel, neúprosně a tvrdě, a ve chvíli, kdy ho již chlapci nečekali. V lednu 1958 obdržel Krajský výbor KSČ Plzeň od Krajské správy Ministerstva vnitra podrobnou zprávu „o činnosti Karla Kahouna a jeho organizace a Miloše Pecha a jeho organizace na vědomí a k dalšímu opatření“. Oba případy, ačkoli spolu vůbec nesouvisely, se tak vzhledem k časovému souběhu staly předmětem společného posouzení a také společného potrestání těch jejich účastníků, na které nedosáhla soudní pravomoc.

Mašinérie politicko­‑správních orgánů se po výše citovaném státobezpečnostním podnětu okamžitě rozjela. Krajský výbor KSČ obratem zaslal zprávu Městskému výboru (MěV) KSČ v Plzni, kterému oba případy místně příslušely.²⁴ Byro MěV KSČ ji projednalo na schůzi 16. ledna 1958. Již KV KSČ předběžně navrhl vyloučit ze studií na pět let Vyletu, Eismana, a Švajnera, na tři roky Hudce a Píhrtovi, Vernerovi a Krupičkovi udělit ředitelskou důtku; v souvislosti s Pechovým případem pak vyloučit ze studia Schinábka a Uchytilovou. MěV KSČ Plzeň souhlasil s vyloučením u všech navrhovaných a připojil mezi ně i Vernera, u Píhrta a Krupičky si ještě ponechal prostor k rozhodnutí po prošetření jejich rodičů. Na doporučení byra MěV KSČ svolalo III. odd. KV KSČ před pololetními prázdninami schůzku předsedů stranických organizací a ředitelů dotčených škol, kde je seznámilo s činností obou skupin a doporučilo jmenované žáky ještě v době pololetních prázdnin vyloučit. Zároveň si MěV KSČ nechal od zaměstnavatelů a uličních organizací KSČ vypracovat posudky na rodiče nezletilých provinilců se zaměřením na jejich politické postoje a pověst v místě bydliště. Shromáždění informací určitou dobu trvalo. Školy mezitím po proběhnutí mimořádných pedagogických porad navrhly v souladu se stanoviskem KV KSČ odboru školství a kultury KNV v Plzni vyloučení ze všech výběrových škol III. stupně těch žáků, u kterých bylo takové potrestání rovnou navrženo – tedy Vylety, Vernera, Švajnera, Hudce a Eismana z Kahounova případu a Schinábka a Uchytilové z Pechova případu.²⁵ Zároveň byli s návrhy na vyloučení seznámeni rodiče žáků, kteří proti nim okamžitě podali písemná odvolání.²⁶

K jejich řešení jmenoval KNV zvláštní komisi pod vedením náměstka předsedy KNV Zdeňka Bluďovského. Ta si nechala vypracovat na všechny navrhované žáky posudky ze škol a s využitím informací poskytnutých po stranické linii měla doporučit konečné rozhodnutí. Zatímco školy ve vyžádaných posudcích žáky prakticky vesměs chválily – kromě toho, že nebyli příliš aktivní v akcích Pionýra a ČSM, měli zpravidla dobrý prospěch a žádné kázeňské problémy – uliční a zaměstnanecké organizace KSČ si mnohdy nebraly servítky v charakteristikách jejich rodičů. „Není zapojena do žádné politické práce, její poměr k našemu režimu není kladný…“ nebo „Veřejných akcí ani brigád se nikdy v místě neúčastní…“, dále „V místě bydliště je hodnocen jako bývalý pravicový sociální demokrat, přesto že je členem KSČ…“²⁷

Závěrečný verdikt byra MěV KSČ doporučil vyloučit ze všech středních škol v republice i dodatečně prověřované Krupičku a Píhrta, protože „…byli aktivními členy ilegální junácké skupiny od září 1955 až do prozrazení v roce 1957. Oba věděli o tajném a protistátním poslání této skupiny, aktivně se zúčastňovali všech akcí organizovaných skupinou a byli věrnými vykonavateli příkazů svých vedoucích… Vychvalovali na schůzkách život na Západě a naproti tomu pomlouvali Sovětský svaz a naší lidově demokratickou republiku…“ K jednomu z otců navíc připojil zlověstný dodatek: „…sice zakázal svému synu zúčastňovat se činnosti v junácké skupině, avšak neohlásil straně ani Bezpečnosti, že tato skupina existuje. Proto doporučujeme, aby v ZO KSČ toto s ním bylo projednáno a vyvozeny z toho patřičné závěry.“²⁸

Rodiče se v odvoláních proti rozhodnutím o vyloučení pochopitelně pokoušeli činnost svých synů zlehčovat jako chlapeckou romantiku a popírali, že by jejich jednání bylo zapříčiněno úmysly podkopávat socialistické zřízení. „Mělo by se přeci vzíti v úvahu, že to byli chlapci 13letí, kdy v každé klukovské hlavě bují trochu více fantazie a dobrodružnosti, což hlavně přispělo k jejich schůzkám…“ Ve snaze pomoci vlastním dětem paradoxně někteří uškodili ostatním, protože poukazy na prvotní nevyloučení dvou hochů vyústily pouze v jejich dodatečné zahrnutí mezi takto potrestané. Některé věty odvolání působí po létech doslova tragikomicky a dobře ilustrují atmosféru 50. let, když se zoufalí rodiče snaží zdůrazňovat vlastní prorežimní společenské aktivity, aby pomohli svým dětem: „Také já se jako otec i jako pracovník snažím dobře vykonávat své občanské povinnosti“, uvádí jeden z otců. „Jak vlastně my k tomu přijdeme, když za mé dobré skutky, které jsem dělala pro veřejnost a kdy snad se můj syn dopustil omylu, má být po celý život trestán a být vyvrhelem dnešní společnosti?“ ptala se jedna z angažovanějších matek. Zároveň se objevují i kritické pohledy na posouzení nebezpečnosti prokázaného jednání ve srovnání se skutečnými kriminálními činy: „Půjde to s ním celý život, zatímco na druhé straně se s jinými provinilci, kde to má násilnický a jiný hrubý charakter, jedná jako v bavlnce, staví se pro ně nápravné instituty a hledají se dalekosáhlá psychologická nápravná opatření, aby třebas pijana, neurvalce a jinak zbídačelého chlapce se přivedlo k rozumu…“.²⁹ Rodičovské protesty ale komise KNV nebrala v potaz a její postoj zůstal jednoznačný: „Domníváme se, že neuplatňujete na své děti patřičný výchovný vliv“, zněla typická odpověď.³⁰

V návrzích na tresty jednotlivým chlapcům hrálo roli, jak dlouho byli členy Kahounovy skupiny a kterých jejích akcí se účastnili, zda skládali skautský slib, zda se doma s negativně hodnocenými rysy činnosti skupiny svěřili rodičům a jak se tito k věci postavili. U Eismana a Hudce proto komise KNV navrhla po roce praxe v dělnickém povolání povolit dokončení studia.

MěV KSČ pro dubnové zasedání byra MěV připravil zprávu, která již zohledňovala jak projednání odvolání podaných rodiči žáků komisí KNV, tak i posudky a zprávy vypracované školami, zaměstnavateli rodičů i závodními a uličními organizacemi KSČ. Výsledkem bylo dodatečné vyloučení Píhrta a Krupičky. Jejich vyloučení projednaly školy na mimořádných pedagogických poradách počátkem května 1958, rodiče proti němu stejně jako u ostatních podali odvolání, které bylo odborem školství a kultury KNV projednáno a stejně jako u ostatních zamítnuto; projednávání se vzhledem k pozdějšímu podání návrhů i rozhodnutí táhlo až do listopadu 1958. Podobně neúspěšná jako odvolání rodičů členů Kahounovy skupiny byla i odvolání rodičů Schinábka a Uchytilové. Ve výsledku tedy dopadli všichni prakticky stejně.

Kromě vyloučení ze škol byli ti žáci, kteří byli členy ČSM, vyloučeni i z této organizace. Vyloučení mělo zejména v případě Uchytilové jakožto budoucí učitelky teatrální podobu třídního „svazáckého soudu“, který plně využil informací ze soudního procesu s Pechem.³¹

Čtenáře možná napadne, jaký mělo vyloučení ze škol vliv na další osobní i profesní osudy aktérů sledovaného příběhu. Kupodivu lze říci, že ve většině případů ne příliš vážný, alespoň v případě chlapců z Kahounovy skupiny. Komunistický režim se spokojil s prvotním potrestáním a několikaleté uvržení provinilců do řad dělnické třídy je rehabilitovalo do té míry, že nejen mohli později složit při večerním studiu maturitní zkoušku, ale někteří i nastoupili na vysoké školy, získali vysokoškolské vzdělání a jejich mladistvý prohřešek jim ani v letech normalizace nebyl výrazně připomínán.³² Vydržel jim i sportovní zájem, když navzdory vyloučení ze škol pokračovali v kanoistice v TJ Lokomotiva a později v plzeňské Slavii. Vyleta s Vernerem kromě jiných úspěchů zvítězili v kategorii starších dorostenců C7 na 500 m na Přeboru ČSR v Praze v roce 1958. Rok nato byl Vyleta nominován do reprezentačního družstva ČSR. Vysněné olympiády se nakonec neúčastnili, ale kanoistice zůstali věrní po řadu dalších let, kdy Verner vedl oddíl Slavie Plzeň a Vyleta oddíl UZ Škoda Plzeň. Oba vychovali řadu dalších vodáckých přeborníků.

Nejvíce paradoxní životní dráhu připravil osud Petru Vyletovi. Ten v polovině 60. let již jako „dělnický kádr“ vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni a stal se učitelem. Dalších třináct let učil na řadě škol, než kvůli znechucení normalizačními tlaky opustil dráhu pedagoga a začal působit v krajském středisku národního podniku Komenium. V roce 1984 získal doktorát. Po společenských změnách roku 1989 přijal výzvu svých bývalých kolegů i žáků a v roce 1990 se stal vedoucím plzeňského odboru školství. Následně působil na České školní inspekci (ČŠI), kde byl po roce praxe vedoucího školního inspektora povolán do ústředí ČŠI a jmenován náměstkem pro řízení inspektorátů v ČR. Po několika letech přešel z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na Ministerstvo vnitra, kde završil kariéru ve funkci ředitele sekretariátu.³³

Neopustilo ho ani nadšení pro skauting. V letech 1968–1970 v Plzni pomáhal spolu s Jaroslavem Krupičkou a dalšími bývalými souputníky z Lokomotivy při vedení obnoveného 50. oddílu vodních skautů Černá Střela. Po roce 1990 mu pracovní vytížení už aktivní práci s dětmi nedovolilo, ale v roce 2006 se dočkal jmenování členem oddílu Velena Fanderlika – čestné skautské jednotky sdružující ty, kteří byli za svoji skautskou činnost pronásledováni. Dodnes publikuje články na foglarovská témata, za které mu Skautská nadace Jaroslava Foglara udělila v roce 2023 Čestný odznak Rychlých Šípů.³⁴ Vyletovo symbolické ocenění tak doplnilo skutečnou soudní rehabilitaci, které se v roce 1991 dočkali jak Karel Kahoun, tak Miloš Pech.

Závěr

Dochované archiválie KNV a KV KSČ Plzeň, týkající se vyloučení žáků ze škol pro ilegální skautské aktivity, umožňují poznat postup regionálních mocenských orgánů vůči nezletilým provinilcům v případech politického charakteru v druhé polovině 50. let 20. století. Zároveň přispívají k přiblížení rozmanitého prostředí, ze kterého ilegální skauting vyrůstal. Přes zdánlivě jednotnou základnu mohli mít jeho sympatizanti značně rozdílné pozadí. Stejně tak projevy a způsoby uplatňování skautských myšlenek i širší záměry, které tím sledovali, se mohly výrazně lišit. Přesto ve výsledku bylo jejich posouzení ze strany strážců socialistické zákonnosti prakticky stejné, jak můžeme vidět na příkladech idealisty Kahouna, toužícího přežít mimo systém, i pragmatika Pecha, kterému nevadilo fungování v rámci ČSM, resp. Pionýrské organizace. Nejen pokusy o ideologickou infiltraci Pionýra, ale i de facto soukromé skautské aktivity bez širšího vlivu na okolí byly tehdejším režimem vnímány jako vážné nebezpečí a podle toho také přísně trestány.

Autor děkuje PaedDr. Petru Vyletovi za svolení k publikaci příběhu jejich skupiny i za konzultace, které významně pomohly k výsledné podobě článku.

---

Poznámky:

---

➤ Více o životních dobrodružstvích vlastnoručně sepsaných br. Petrem Vyletou naleznete zde »

---

Studie byla prvně publikována v odbor. periodiku Západočeské archivy 2024 [XV], které je vydáváno Státním oblastním archivem v Plzni. Pro web SOVF byla převzata se svolením autora.

⚜

1. Státní oblastní archiv v Plzni (dále SOA Plzeň), fond Krajská prokuratura Plzeň (dále KP Plzeň), sign. 1 Kv 56/57 fol. 43 – obžaloba v případu Miloše Pecha. Ludmila Brožová Polednová (1921–2015) byla jako tzv. „dělnická prokurátorka“ účastna procesu s JUDr. Miladou Horákovou a podílela se na dalších známých politických procesech 50. let; v době událostí popisovaných v článku působila jako prokurátorka Krajské prokuratury v Plzni. ↩

2. WOSM – World Organisation of the Scout Movement (Světová organizace skautů), WAGGGS – World Association of Girl Guides and Girl Scouts (Světová asociace skautek). ↩

3. ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století. Dobrodružný příběh českého skautingu. Praha 2012, s. 174. ↩

4. ABS, f. MV‑KR, arch. č. 577871 MV, zpráva ze dne 20. 11. 1959, 23. 12. 1958, 20. 11. 1959, 18. 1. 1959, informace o činnosti KDS na NPT Rovnost ze dne 6. 1. 1960, zpráva ze dne 12. 2. 1960, 3. 3. 1960, výpověď Miroslava Kopta ze dne 14. 4. 1960 a 19. 4. 1960, zpráva ze dne 13. 5. 1960 a 13. 2. 1961. ↩

5. ZACHARIÁŠ, Jiří: Lilie pod klopou, lilie za mřížemi. Kapitola VIII – Rok 1951 a 1952. www.svazskautu.cz/historie/lilie-pod-klopou-lilie-za-mrizemi/8-rok-1951-a-1952/. ↩

6. V případě Plzně je možné připomenout případ skauta Jiřího Světlíka, který byl v roce 1952 odsouzen Státním soudem za špionáž ke dvaceti letům vězení. Viz SVĚTLÍK, Jiří: Paměti starého kriminálníka. Plzeň 2006. ↩

7. KAHOUN, Karel: Lámání lilií. Vzpomínky jednoho skautíka. Praha 2006, s. 62–65. ↩

8. Petr Vyleta (*1941) byl jako jediný ze skupiny kromě Kahouna před rokem 1950 skautem – sice jen krátkou dobu, ale před zrušením organizace na přelomu let 1949/1950 chodil do 2. střediska Junáka v Plzni. Odtud také pramenilo jeho nadšení pro podněcování kamarádů ke hrám a akcím ve foglarovsko­‑skautském duchu. – E­‑mail P. Vylety autorovi ze 4. 3. 2024. ↩

9. Český spisovatel knih pro mládež, redaktor a skautský činovník Jaroslav Foglar řečený Jestřáb (1907–1999) vytvořil v rámci čtenářské komunity jím vedených dětských časopisů Mladý hlasatel a Vpřed v letech 1938–1941 a 1946–1948 ojedinělý koncept sebevýchovy prostřednictvím „čtenářských klubů“, kdy se skupinky dětí řídily podněty k činnosti, které vydávala redakce časopisu. Ta je zároveň evidovala, přijímala zprávy o činnosti jednotlivých skupin, podněcovala jejich vzájemné soutěžení a odměňovala nejlepší z nich. ↩

10. E­‑mail P. Vylety autorovi z 13. 3. 2024. ↩

11. KAHOUN, Karel: Lámání lilií, s. 21. ↩

12. KAHOUN, Karel: Lámání lilií, s. 39; Vzpomínka P. Vylety – e­‑mail autorovi z 20. 2. 2024. ↩

13. SOA Plzeň, fond Krajský soud (dále KS) Plzeň II, rehabilitační spisy, 14 Rt 33/91 (priorován původní společný trestní spis T 34/55). Též písemná vzpomínka Karla Křepinského z dubna 2004 uložená ve spisovně Okresní rady Junáka Plzeň­‑město, osobní složka Křepinský Karel. ↩

14. ZACHARIÁŠ, Jiří: Lilie pod klopou, lilie za mřížemi. Kapitola XI – Předehra k akci StB „Roveři“. www.svazskautu.cz/historie/lilie­‑pod­‑klopou­‑lilie­‑za­‑mri­‑zemi/11-predehra­‑k-akci­‑stb­‑roveri/; Tamtéž, Kapitola XII – Roveři Osmatřicítky. www.svazskautu.cz/historie/lilie­‑pod­‑klopou­‑lilie­‑za­‑mrizemi/12-roveri­‑osmatricitky/. ↩

15. KAHOUN, Karel: Lámání lilií, s. 257–262 – faksimile rozsudku Vyššího vojenského soudu Praha T 13/57 z 28. 8. 1957. ↩

16. KAHOUN, Karel: Lámání lilií, s. 13. ↩

17. Kromě sedmi jmenovaných se činnosti účastnil i Vyletův mladší bratr Jan Vyleta (*1944). Díky tomu, že se neobjevoval v žádných seznamech, nebyl vyšetřován ani nijak postižen. – E­‑mail P. Vylety autorovi z 20. 2. a 13. 3. 2024. ↩

18. Tamtéž. ↩

19. Hromničtí skauti kromě pravidelných schůzek a letních táborů nacvičovali i divadelní představení pro veřejnost, pořádali setkání a soutěže pro další skautské oddíly z okresu, výstavky rukodělných prací nebo mikulášské nadílky pro děti. V roce 1948 byli vyhlášeni nejlepším junáckým oddílem okresu Plzeň­‑venkov a Kralovice. – SOkA Plzeň­‑sever se sídlem v Plasích, fond Místní národní výbor Hromnice, Kronika obce Hromnice 1923–1954, s. 159, 170, 180, 185, 198–199, 201–202, 216–217, 221–222, 238, 255. Po převedení činnosti pod zahrádkářský spolek se z očí veřejnosti stáhli, což kronika na s. 271 pro rok 1952 komentuje slovy: „Ač propagační skříňka zahrádkářů byla po celý rok vkusně a výstižně vedena, vzdělávací činnost jejich se neprojevila. Pracují na svém pokusném políčku v skrytu, což je pro širší veřejnost neužitečné.“ ↩

20. SOA Plzeň, fond KS Plzeň II, rehabilitační spisy sign. 14 Rt 9/91 (priorován původní trestní spis 1 T 11/57), fol. 155 – protokol o hlavním líčení. ↩

21. SOA Plzeň, fond KS Plzeň II, rehabilitační spisy sign. 14 Rt 9/91 (priorován původní trestní spis 1 T 11/57, rozsudek – fol. 157-159). K podrobnostem vyšetřování viz též SOA Plzeň, fond KP Plzeň sign. 1 Kv 56/57. ↩

22. „Líčení se zúčastnilo asi 30 osob, a to několik funkcionářů KV ČSM, dále tajemníci, případně vedoucí pionýrského oddělení všech OV ČSM v kraji a pracovníci mládeže v KV KSČ, pracovníci pedagogické fakulty. Proces vyzněl dobře a při hodnocení bylo poukazováno zejména pracovníky ČSM, že se pro ně stal velkým poučením.“ – SOA Plzeň, fond KP Plzeň, sign. 1 Kv 56/57, fol. 23 – zpráva prokurátorky Brožové Polednové pro Generální prokuraturu v Praze z 2. 9. 1957. ↩

23. Důvěra nesmí být slepá. Mladá fronta, roč. XIII, č. 209, 31. 8. 1957, s. 5; Výstražný případ. Pravda, roč. XXXVIII, č. 103, 31. 8. 1957, s. 4; Rub skautingu. Pravda, roč. XXXVIII, č. 124, 19. 10. 1957, s. 6. ↩

24. SOA Plzeň, fond Krajský výbor KSČ Plzeň (dále KV KSČ Plzeň), inv. č. 3504 (oddělení státních orgánů a společenských organizací – Svaz mládeže – složka Junák) – zpráva KV KSČ, její projednání a reakce MěV KSČ (nedatováno, podle kontextu leden – duben 1958). ↩

25. Podle výnosu Ministerstva školství, věd a umění z 30. 12. 1950 č. 70 000-I (Školní řád pro žáky jednotné školy) se pojilo se stupněm 4 z chování vyloučení z výběrové školy třetího stupně. Vyloučení ze školy nebo vyloučení ze studia na všech výběrových školách III. stupně navrhoval učitelský sbor krajskému národnímu výboru, který o něm rozhodoval. – Věstník ministerstva školství, věd a umění roč. VII (1951), částka 1, Praha 1951, s. 4-6. ↩

26. SOA Plzeň, fond Západočeský krajský národní výbor Plzeň (dále ZKNV Plzeň), referát pro školství, osvětu a tělesnou výchovu sign. Škol/20 rok 1958 (vyloučení žáků ze škol). ↩

27. SOA Plzeň, fond KV KSČ Plzeň, inv. č.3504 (oddělení státních orgánů a společenských organizací – Svaz mládeže – složka Junák) – zprávy zaměstnavatelů a místních organizací KSČ o rodičích provinilých žáků. ↩

28. Tamtéž – Informační zpráva pro byro MěV KSČ o provedených opatřeních u členů bývalé ilegální junácké skupiny Miloše Pecha a Kahouna Karla (nedatováno, podle kontextu konec dubna 1958). ↩

29. SOA Plzeň, fond ZKNV Plzeň, referát pro školství, osvětu a tělesnou výchovu sign. Škol/20 rok 1958 (vyloučení žáků ze škol) – odvolání rodičů proti vyloučení synů ze škol. ↩

30. E­‑mail P. Vylety autorovi z 13. 3. 2024. Tamtéž – čj. škol/1359/58-Lo ze 3. 4. 1958 – reakce odboru školství a kultury KNV Plzeň na odvolání otce žáka Jana Švajnera. ↩

31. Vzpomínka I. Penové, spolužačky Uchytilové, via sdělení S. Eisenhammerové z 2. 2. 2024 – archiv autora. ↩

32. Jak uvedl ve svých vzpomínkách sepsaných na jaře 1968 Jaroslav Krupička: „I když naše činnost v oddíle byla jen krátká, zanechala v nás trvalou památku. Myslím, že nás i trochu posílila. A ani to vyloučení ze škol nás vlastně tolik nepoškodilo. Většina z nás již dosáhla toho, po čem toužila. Všichni maturovali. Petr Vyleta je učitelem. Jirka Hudec a Honza Švajner jsou inženýry. Vláďa Eisman je stavbyvedoucím kdesi na severu. Aleš Verner studuje na vysoké škole. Pavel Píhrt je technikem ve Škodovce. Jarda Krupička je technikem a večerně studuje na VŠ. Honza Vyleta je konstruktér. A všichni rádi vzpomínáme.“ – Písemná vzpomínka Jaroslava Krupičky z jara 1968, osobní archiv Petra Vylety. Ve stejném duchu se nese i vlastní vzpomínka P. Vylety z roku 2024. E­‑mail P. Vylety autorovi z 20. 2. 2024. ↩

33. Vzpomínka P. Vylety z roku 2024. E­‑mail P. Vylety autorovi z 20. 2. 2024 a doplňující informace z 30. 4. 2024. ↩

34. Tamtéž. ↩