Jáchymovské radiopřijímače byly vyrobeny za složitých podmínek a – na první pohled – ze zcela nevhodných materiálů, aby dodávaly lidem naději. Tato naděje, která pramenila ze zpráv vysílačů ze západní Evropy, byla pro mnohé zdrojem síly k přežití. Vědomí, že komunismus neovládne svět a že po jeho přechodné expanzi zákonitě musí nastat opět zvrat k lepšímu, návrat k demokracii a k respektování lidských a občanských práv i v tehdejší Československé republice, dodávalo vězněným víru v budoucnost a optimismus. Více ve vzpomínce bratra Ing. Radko Pavlovce. (perex: redakce „Věrni zůstaneme“; úprava OPL)
Bratr Radko Pavlovec ve věku 35 let | foto: archiv Václava Pavlovce
V květnu 1955 jsem byl představiteli ilegálního vězeňského odboje v koncentračním táboře Nikolaj na Jáchymovsku (gen. Dr. Ing. Václavem Palečkem, kpt. Zdeňkem Bechyněm a Václavem Prokůpkem, spisovatelem) požádán, abych na lágru vybudoval informační službu. Bylo to naprosto nutné vzhledem k aktivitám StB a vzhledem k dezinformacím, šířeným po všech koncentračních táborech Jáchymovské oblasti.
Souhlasil jsem s podmínkou, že utajení sítě budu provádět pouze já sám. Obrátil jsem se na své přátele skauty a vysvětlil jim důležitost a smysl akce. Tak vznikla „Skautská informační služba“. V krátké době jsme měli potřebný radiomaterial, který byl opatřován přímo na šachtě Eduard, mnohdy za nebezpečných situací. Skauti v dílnách zhotovili dle mých nákresů potřebné díly a já jsem ihned započal se stavbou dvou radiopřijímačů. První byl bateriový; po odzkoušení jsme jej dopravili podzemím na šachtu Rovnost. Pracoval zde více než jeden rok – až do vyzrazení. Druhý radiopřijímač byl sírový a použil jsem jej k dennímu systematickému odposlechu stanic BBC, Hlas Ameriky a Svobodná Evropa po dobu téměř 30 měsíců.
Naši skauti rovněž získali mapy jáchymovské oblasti a kompasy a sledovali vězně podezřelé ze spolupráce s StB. Tato zcela mimořádná akce rozrušila dezinformační službu StB prakticky ve všech jáchymovských táborech. Předávali jsme si zprávy díky pohybu vězňů při ošetřování ve Vykmanově, ale i stykem v podzemí a pomocí mikrotelefonů, zhotovených rovněž ve vězeňských dílnách. Velmi ceněná akce bylo zachycení a přepsání Chruščovova projevu na XX. sjezdu KSSS, vysílaného opakovaně Svobodnou Evropou.
I po našem přemístění z koncentračního tábora Nikolaj v roce 1957 pokračovala naše činnost dále, ač za ztížených podmínek. Z různých náznaků mi bylo zřejmé, že StB tuší, že je na táboře Rovnost radiopřijímač. V září 1957 jsem byl zatčen a podroben výslechům ve Vykmanově. V dubnu 1958 mne – spolu s jinými politickými vězni – odsoudili na 20 měsíců pro pobuřování. Jsem rád, že mohu prohlásit, že se mnou nebyl odsouzen žádný z mých skautů ani nikdo z politického ilegálního vedení – nikoho jsem nevyzradil. Způsob krytí i utajení byl skutečně na výši, neboť StB nedostala do rukou ani radiopřijímač ani jiný materiál či informaci o naší „Skautské informační službě“ nebo o politickém vedení či o způsobu distribuce získávaných zpráv.
Rádia zkonstruovaná br. Radko Pavlovcem – Bleskem v jáchymovských koncentračních táborech Barbora, Nikolaj a Rovnost v letech 1955–1957
První zkušenosti s konstrukcí radiopřijímačů jsem nabyl těsně po 2. světové válce, kdy jsem sestavil nejprve bateriové přijímač (s el. KC1 a KC3), dále přenosný bateriový (2 × el. RV 2,4 P700) ten jsem měl na skautském táboře v roce 1946 v Borovnici), dále síťový přijímač 10 m (superreakční s širokopásmovým v. f. zesilovačem a koncovým výkonným stupněm, osazeným LV1, 2 × RV12 P 2000 a RL12 P10, který senzačně chodil v 10 m pásmu – většinou DX s Austrálií, Novým Zélandem a Sev. Amerikou v roce 1946 a 1947).
Zkušenosti s konstrukcí vysílacích stanic jsem nabyl mezi kamarády v Nové Pace – Adamem Kretschmerem a Otakarem Čílou – pozdějším konstruktérem elektronických zařízení na mysu Canaveral, kde měl hodnost Launch Officer.
Všichni tři jsme měli malé vysílací stanice s jedinou el. VCL 11 a usm. VC1. Byly to stanice, které vysílaly na KV v pásmu kolem 35 m, měly výkon asi 3 W, což bylo zcela dostatečně pro dobrý poslech v našem městě. Měli jsme je označený – Adam RSD, Ota RSD a já RSD 3. Všechny byly fonické s možností přehrávání hudby z gramofonu. Spolu s Adamem Kretschmerem jsme v roce 1947 uspořádali Silvestrovský program, který se našim přátelům ve městě líbil. Sám jsem byl překvapen, kolik lidí náš program sledovalo. Ota Číla byl po maturitě a v této době studoval v Anglii na Czechoslowak Colledge ve Stratford upon Avone. To už se blížil únor a jelikož jsme v Silvestrovském pořadu měli i politické vtipy proti komunistické straně, někdo nás udal pracovníkům KSR v Jičínské posádce, maj. Wassermannovi (později Zápotočný), který byl velmi slušný, upozornil nás na možné důsledky, rozletovali jsme oscilátory a dal nám přihlášky pro členy CAV (Českých amatérů vysílačů), kteří nám ještě během ledna vystavili legitimace radio‑posluchačů a já jsem dostal přiděleno členské číslo OK‑RP 3763/1.
Členství v ČAV nás opravňovalo držet a stavět přijímací stanice a připravovat se na zkoušky pro operátora vysílací stanice. Začal jsem chodit do radioamatérského kroužku při n. p. Metra (později ZPA), který vedl ing. Jan Hekrdle a měl asi 25 členů. Vlastnil jsem přijímač Torn (Eb z výprodeje Wehrmachtu [DV‑SV‑KV] se skvělým karuselovým přepínačem a UKV přijímač 2 m, tzv. cihlu). Mimo to jsem zkonstruoval trasciever (fone s el. RV 2,4 P700 a osc. RV1P2, což byla skvělá elektronka pracující až do decimetrových délek). Transciever pracoval v pásmu 5 metrů a po mém zatčení při mé maturitě 1. 6. 1950 byl naštěstí na výstavě radioamatérských prací v Hradci Králové, takže hlavní podezření na ilegální stanici padlo. Zatýkala mě složka OO‑StB Jičín a dne 17. 6. 1950 jsem byl společně s Adamem Kretschmerem a šesti dalšími mladíky propuštěn.
V roce 1952, po špatném kádrovém posudku z místa bydliště jsem měl být vyloučen ze studia ČVUT – elektro fakulty a zřejmě zařazen do PTP. Připravoval jsem tajně k odletu letoun mého přítele Jiřího Šolce – Praga Baby E 114, imatr. zn. OK‑AFX. Na tomto typu jsem měl nalétáno v Jičíně 10 hodin dvojího řízení a 80 hodin na větroních (Z‑24, Šohaj, Olympia a Jeřáb). Od mých pomocníků se to dozvěděli i známí skauti, kteří mě požádali, abych jim zkonstruoval vysílačku s dostatečným výkonem. Skauti Jan Karlaš a Antonín Vojtíšek byli ze stejného 2. oddílu jako já a proto jsem souhlasil. Měl jsem elektronku RL12 P35 o výkonu 35 wattů a několik elektronek LS 50 o výkonu 50 wattů, což byl výkon více než dostačující.
Stanici jsem nestačil dokončit, ale všechny součástky jsem předal skautům – jmenovitě Bohuslavu Adamcovi ještě před odletem, který byl prozrazen a já spolu s přítelem Ladislavem Čeřovským zatčen.
Po procesu před Státním soudem v Praze, který se konal v Hradci Králové dne 17. prosince 1952, při kterém jsem byl odsouzen na 12 let pro velezradu jsem se v polovině ledna 1953 dostal na lágr Barbora‑vršek, kde jsem byl zařazen jako horník na 4. patro. Záhy v podzemí jsem si uvědomil, že keříčky stříbra, které jakoby vyrůstaly ze stěn chodeb jsou doprovázeny méně nápadnými krystaly a po rozhovoru s geologem mi potvrdil domněnku, že jde o leštěnec olova – PbS, což byl minerál běžně používaný v krystalových přijímačích jako detektor. Toto poznání mi umožnilo zkonstruovat první – krystalový přijímač.
Schéma prvního krystalového přijímače Radko Pavlovce; tábor Barbora | kresba: archiv Václava Pavlovce
Z pojistky 10 A po sundání čepičky jsem vytáhl stříbrný pojistný drátek, který sloužil jako pohyblivý hrot detektoru, do čepičky jsem zaletoval krystal. Asi 1 cm před hrotem detektoru jsem navinul asi tři závity, které zajišťovaly mírný tlak hrotu na krystal a drátek přiletoval na silnější měděný drát. Celek jsem pak fixoval do kusu trubky o průměru asi 5 cm, na kterou jsem navinul asi šedesát závitů palníkového drátu a opatřil provizorním jezdcem. Korektorské sluchátko o 2000 ohm jsem si opatřil rozbitím sluchátek civilního kolektora.
Krystalku jsem zapojil v lágrové kotelně, kterou obsluhoval můj přítel politický vězeň Karel Grafnetr tak, že uzemnění bylo na plasti kotle a anténu opět z palníkového drátu jsme natáhli po prknech stropu. Krystalka jela na první zapojení, ale zklamáním bylo to, že Se byla překryta velmi silným rušením. Ale Karel zjistil, že mnohdy na začátku vysílání nasazují rušičky později, někdy i o pět minut a dále že některé pořady zřejmě v důsledku monitorování nejsou rušeny. Tímto způsobem jsme získávali zprávy pouze dílčí, se kterými jsem nebyl spokojen. Později, když jsem pracoval na Barboře jako důlní elektrikář, jsme získali paklíč od důlní ústředny a buď v nočních hodinách nebo o nedělích se značným rizikem jsme mohli poslouchat SE, HA či BBC na rádiu, které bylo součástí ústředny. To se však omezilo asi na jednu relaci za měsíc, z vězňů se zúčastňovali elektrikáři Čeněk Bartoš, Pepa Vykoukal, Ing. Vladimír Dvořák. Vláďa odchází koncem roce 1954 do TU‑MV Opava a my všichni elektrikáři v květnu 1955 na tábor Nikolaj.
Na táboře Nikolaj jsem se dostal do jiných podmínek – převládali zde političtí vězni, kromě toho začali odcházet němečtí zajatci a retribuční. Již v prvním týdnu jsem měl incident s referentem režimu Stránským, který nařizoval směnu i v neděli, což na Barboře již nebylo a tak vypukla stávka. Asi jsem byl nápadný, poněvadž mi Stránský utrhl chatrný rukáv na vězeňské haleně a na Zdeňka Bechyněho poslal psy, kteří mu rovněž pocuchali mundůr. Takto poznamenáni jsme byli najiti bachaři a vsazeni do korekce. Odpoledne se do korekce dostavil náčelník Slánský, vyslechl nás oba a rozhodl, že máme být propuštěni. Byl to snad první případ na Jáchymovsku podobného jednání, ale proslýchalo se již o jakési komisi, která začala působit a vyšetřovat politické vězně (Pillerova komise). 1
Skutečně jsme byli v odpoledních hodinách propuštěni a málem oslavováni svými spoluvězni. Na Nikolaji byly stranické elity. Národní socialisté byli zastoupeni Dr. Ing. Václavem Palečkem, Zdeňkem Kesslerem, Jardou Cahem. Sociální demokraté Zdeňkem Bechyněm, Josefem Sádkem, Pavlem Tykačem a Křesťanští demokraté Václavem Prokůpkem, aj…
Velmi brzo – po odhalení mé profese a specialisace jsem byl požádán o zkonstruování přijímače za účelem sledování mezinárodních zpráv. Pochopil jsem důležitost mít nezkreslené zprávy přímo ze stanic SE, BBC a HA.
Věděl jsem, že kolektoři běžně používají ve svých aparátech lampy RV 2,4 P700 a na rassech jsou v přístrojích separujících rudu od hlušiny rovněž kořistné lampy RV 12 P2000, tedy elektronky, které jsem důvěrně znal a s nimi pracoval.
Požádal jsem mé přátele skauty o pomoc a vysvětlil, které součástky budu potřebovat, dále v elektrodílně jsem zasvětil mé spoluvězně a žádal je o dodání některých součástek. Problém byl u ladícího kondensátoru, ale ten jsem vyřešil pomocí žiletek, osičky zhotovili hoši v zámečnické dílně.
Během necelého měsíce – tedy asi v červnu byl první přijímač hotov a odzkoušen. Byl osazen 2 × RV 2,4 P700, ovládání zpětné vazby bylo ovládáno odklopnou cívkou, cívka byla navinuta pro pásmo 30 m. Všechny požadované stanice byly spolehlivě laditelné.
Nevýhodou bylo žhavení 2,4 V stejnosměrných, ale NiFe akku jsme měli na šachtě dostatek. Anodové napětí se získávalo buď ze sítě, nebo z anodové baterie – postačilo 60 V.
Celek byl zabudován v nádobě z umělé hmoty pro trakční akku pro důlní lokomotivy – zkrácené asi na dvacet cm. To mělo tu výhodu, že stejné krabice nosili důlní zámečníci na nářadí a dřeviči či tesaři na hřebíky apod.
Současně jsem stavěl další přijímač – síťový s elektronkami 2 × RV 12 P2000, s výměnnými cívkami pro pásma 20, 30 a 40 m bylo to na přání některých spoluvězňů z šachty Rovnost a asi v září 1955 tento bateriový přijímač skutečně byl Bedou Veselým předán na šachtu Rovnost.
Tento síťový přijímač měl výměnné cívky – použil jsem patici vadné elektronky a soklu, doladil cívky do pásem KV, přijímač chodil spolehlivě v pásmech 30 a 40 m s dostatečnou reservou hlasitosti. Pamatuji se, že relaci SE o XX. sjezdu ruských komunistů v roce 1956 jsem zachytil celou, poněvadž byla několik dnů opakována, a jednou jsme ji poslouchali nejméně v pěti. Na podzim 1956 jsem byl i já přemístěn na tábor Rovnost přijímač byl podzemní cestou mě doručen, kde jsem ještě několik relací slyšel, pak jsem byl předveden k bezpečákovi, kde jsem nabyl dojmu, že jsem sledován, přátelé, kteří mě kryli zničili přijímač a já jsem byl zatčen v polovině září 1957.
Náčrt mechanického provedení síťového přijímače z Rovnosti | kresba: archiv Václava Pavlovce
Vyšetřování probíhalo na Javu ve Vykmanově, bylo zřejmé, že bylo nasazeno agenturní zpravodajství, někdy v polovině února bylo ukončeno a v polovině dubna 1958 proběhl soud v Chebu.
Byl jsem obžalován, že jsem pobuřoval, ale protože jsem ze spisu seznal, že mi prokázali pouze zhotovení rádia, ale ne pobuřování dalších – nejméně dvou osob stejnou zprávou jsem se odvolal. Odvolací řízení proběhlo v červnu u Nejvyššího soudu v Praze a rozsudek 20 měsíců mi byl
potvrzen.
Závěrem bych chtěl říci, že jsem hrdý, že v podmínkách 50. let a Jáchymovských lágrů jsem zkonstruoval radiopřijímače, které sloužily téměř dva roky k získávání politických zpráv a pomohly tak udržovat morálku politických vězňů. Musím rovněž zde konstatovat, že bez pomoci dalších spoluvězňů bych nebyl schopen tuto akci uskutečnit a i jim patří můj dík!
Utajení, které jsem navrhl se osvědčilo a i zde mohu konstatovat, že nikdo z mých přátel nebyl mnou ohrožen či trestán.
Poznámky:
Téměř totožný text (bez úvodních čtyř odstavců) vyšel také v odborném časopise Radiojournal 77/2012 pod názvem Tajné radiopřijímače v podmínkách nesvobody, pozn. ed.
≈ převzato z časopisu Věrni zůstaneme (roč. XIII / březen 2003 a XXII / leden 2012), vydávaného pražskou pobočkou (č. 15) Konfederace politických vězňů ČR ≈
Radko Pavlovec
Ing. Radko PAVLOVEC – Blesk
(✳ 29. 7. 1931 — † 12. 5. 2003)
Narodil se v Nové Pace. Byl českým konstruktérem, vynálezcem, účastníkem 2. a 3. odboje, politickým vězeněm, okresním tajemníkem Klubu 231 (K 231), exulantem, členem Konfederace politických vězňů ČR (KPV), skautem.
Po protestním dopisu bývalému spoluvězni Gustávu Husákovi byl v rámci nátlakové akce Asanace donucen v roce 1978 s celou rodinou k vystěhování a byl přijat Rakouskem.
V roce 1980 se stal činovníkem Českého a slovenského exilového skautingu (ČSES), postupně také vůdcem oddílu ve Vídni a vůdcem Rakouské oblasti v rámci ČSES.
23. prosince 1989, spolu se svým exilovým skautským oddílem z Vídně, poprvé přivezl do Československa Betlémské světlo.
Od roku 1993 převážně pobýval v ČR, avšak pokračoval v některých aktivitách v Rakousku, např. ve vedení skautského oddílu až do roku 2000.
„Kdo neriskoval, nežil.“
(Životopisné údaje: Dr. Ing. Václav Pavlovec – King Louis)
✶ ✶ ✶
Kolegové ze spolku Političtí vězni.cz, kteří mj. stojí za obnovou Naučné stezky Jáchymovské peklo, úzce spolupracovali s naším váženým členem a bývalým oddílovým vůdcem Miroslavem Koptem – Orlem při organizovaní prohlídek v oblasti bývalých jáchymovských uranových dolů a trestaneckých pracovních táborů.
Předsedovi spolku dr. Tomáši Bouškovi se, v první fází pandemie covidu‑19 v dubnu 2020 a nedlouho před nečekaným úmrtím bratra Orla, podařilo natočit unikátní svědectví, které doplňuje a přibližuje další souvislosti a politické pozadí k poměrně odbornému textu, který jste právě dočetli.
Sám bratr Miroslav Kopt – Orel přijal za úkol v létě 1957 radiopřijímač rozebrat a z bezpečnostních důvodů zlikvidovat.
(Doplnění: OPL – srpen 2023)
⚜
Myšlen je pravděpodobně počátek vyšetřování politických procesů z 50. let, který později vyústil k ustavení tzv. Pillerovy komise. Ta však působila až v letech 1968–1969, pozn. ed. ↩