Jeden skautský příběh aneb jak jsem se nakonec přezdívky dočkal

Nevzpomínám si už na všechny detaily, ale s určitostí mohu říci, že mne oslnily nejen skautské kroje, ale i zvláštní kamarádské chování skautů i vedoucích. Nádherně vyzdobené klubovny, totemy, hry a zpěv.

Schůzek jsem, bohužel, absolvoval jen pár, snad jen dvě tři. To bylo v říjnu 49 a s Junákem byl konec. Samozřejmě, že za tak krátkou dobu jsem si žádnou skautskou přezdívku nevysloužil.

Na mne však těch pár chvil zapůsobilo na celý život. Celé dětství jsem nosil až téměř do roztrhání zelenou krojovou skautskou košili, kterou mi rodiče ještě stačili koupit. Měl jsem i žlutý šátek s vyšitou stopou, ale nikdy jsem už nemohl v kompletním kroji vyjít na ulici, přestože se mi zdál tak krásný. A tak jsem kroj oblékal jen doma. Co bych za to tenkrát dal, kdybych mohl vyjít v kroji ven! A jak kuriózní se to dnes jeví, když dnešní děti i mládež se vysloveně stydí chodit v kroji.

V té době jsem se dostal k časopisům svého strýce. Měl Junáky, Vpředy a Hlasatele. To mně bylo přibližně 9–10 let a časopisy jsem hltal. V roce 1950, kdy jsme se přestěhovali do Teplic, mi naši koupili ještě 5. ročník časopisu Vpřed a později 6. ročník Vpřed Pionýři, ale to už nebylo ono. Byly tam sice kresby Dr. Fišera, ale nebyly tam Rychlé šípy a redaktorem nebyl Jaroslav Foglar.

Asi o prázdninách 1952 jsem přečetl u jiného strýce Hochy od Bobří řeky, bylo to sešitové vydání, které mi strýc věnoval. Začal jsem lovit bobříky a toužit po podobných dobrodružstvích. Byl jsem navždy ztracen. V dalším roce jsem sehnal Záhadu hlavolamu a postupně jsem objevoval další a další foglarovky. Bylo to velké dobrodružství. Vůbec jsem neměl tušení, kolik jich autor napsal a jaká mají eventuálně pokračování. Každý nový objev byl pro mne zázrakem.

Takto teoreticky vyzbrojen jsem se vrhl do praxe. V roce 1953 jsem založil, vlastně podle návodů z Mladého hlasatele a Vpředů, klub s názvem Rychlé šípy, na památku svých hrdinů. Mně bylo 12 let, ostatním klukům 11, bráchovi 9. Měli jsme jakousi klubovnu na zahradě bývalého kláštera, který v té době sloužil jako pedagogická školy s internátem. Tatínek jednoho z našich členů dělal správce a my jsme mohli každý den do uzavřeného areálu internátu a tím i do naší klubovny. Zhotovil jsem legitimace a pořídil razítko, konali jsme pravidelné schůzky a sám jsem vedl kroniku. Byl jsem nejstarší a vedoucí klubu, a zřejmě proto si nikdo z chlapců netroufl dát mi nějakou přezdívku.

V létě roku 1954 se naše rodina přestěhovala zpět do Plzně a já jsem si vzal svoje klubovní touhy s sebou. Hned po příchodu do Plzně jsem hledal svoje bývalé kamarády, ve škole jsem se setkal se spolužákem z první třídy i s dalšími kamarády. Na zahradě dědy jednoho z nich na Goldschederovce, jsme získali v části domku místnost, ze které jsme vybudovali klubovnu. Hráli jsme hry, chodili na výpravy, ale nejraději jsme chodili do klubovny. Klub se dále jmenoval Rychlé šípy a existoval vlastně celý rok.

V létě 1955 jsem jel na tak zvanou pionýrskou expedici s Domem pionýrů (i když jsem nebyl pionýr). Byl to velmi pěkně uspořádaný stanový tábor s podsadami, který vedl jakýsi pan Sedlák a kromě jiných byl jedním z vedoucích i mladý student pedagogické fakulty Karel Kahoun. Už si přesně nevzpomínám, jak jsme se domluvili, ale on nějak naznačil, že byl kdysi skautem a já jsem se mu zmínil o našem klubu. A tak se po prázdninách objevil v naší klubovně.

Z malého klubu se stal ilegální skautský oddíl, či spíše družina Jelenů. Začali jsme dělat skautský program, který jsem zpestřoval foglarovskými praktikami z Bobřích hrází. Také jsme rozpoutali hru Alvarez, dělali bodování. Jeden z chlapců odlil z olova lilie a připevnil je na špendlíky a tyto odznaky jsme nosili pod klopou kabátů. V den narozenin lorda B. P. 22. 2. 1956 jsme skládali v naší klubovně, v krojích, pravý skautský slib. O prázdninách 1956 naše činnost vyvrcholila putovním táborem na kolech do oblasti řeky Volyňky v jižních Čechách.

V říjnu 1956 Kája odešel na vojnu a já jsem ještě nějaký čas vedl oddíl dál. Cítili jsme však, že jsme příliš malá skupina a také jsme toužili dostat se do větší společnosti a podnikat něco víc. Nepochybně jsme si také uvědomovali nebezpečí ilegální činnosti.

Proto jsme všichni vstoupili na podzim 1956 do vodáckého oddílu TJ Lokomotiva Plzeň. Měli jsme štěstí, byl to vlastně bývalý oddíl vodních skautů ze střediska Černá střela a jak ing. Milan Tykvart – Tiki, tak i Křepinský – Pinda a další, byli bývalými skauty. Bylo to fajn, takové široké společenství jsme si přáli. Je zvláštní, že ani v tomto prostředí, kde téměř všichni měli přezdívky, jsem se já žádné nedočkal.

Náš věk nás již více než ke hrám, motivoval ke sportu. A tak jsme my dva skauti a kamarádi od první třídy Aleš a já dopádlovali až pro zlatou medaili a titul přeborníků ČSR. Bylo to v roce 1958 a shodou okolností v témže roce jsme byli vyloučeni ze všech středních škol v ČSR. Důvodem byla naše předchozí ilegální skautská činnost.

Jako blesk z čistého nebe přišly výslechy na StB v roce 1957. Byly uskutečněny dost brutální formou (já jsem byl vyslýchán 16 hodin bez jídla a pití). StB mi také zabavila téměř všechny skautské materiály, všechny knížky, včetně Foglarovek. Následek akce StB byl katastrofální – náš bývalý vedoucí Karel Kahoun dostal 2 a půl roku nepodmíněně a my, protože nám naštěstí nebylo ještě 18 let, jsme byli vyloučeni ze všech středních škol. Aby bylo vyloučení dostatečně argumentované, dostal jsem na vysvědčení 4 (nejhorší známku) z chování. Musel jsem nastoupit do učení, aby mne dělnická třída převychovala. Stal jsem se učněm.

V naší spolkové a sportovní činnosti jsme však pokračovali dál. V roce 1958 jsem se dostal do vedení oddílu (člen výboru v 17 létech, to bylo mimořádné), pak jsme mateřský oddíl opustili a přešli do Slavie, kde jsem dělal trenéra a oddíl vlastně vedl od roku 1959 do roku 1964. V roce 1964 jsem přešel do oddílu TJ UZ Škoda Plzeň. Oddíl jsem prakticky vedl sám téměř 25 let. Ani v těchto oddílech se nikdy nikdo nesnažil pro mne vymyslet nějakou přezdívku. Byl jsem vždy starší, než ostatní a tak si asi netroufali.

Přišel však rok 1968 a já jsem pomáhal obnovovat 50. oddíl vodních skautů Černá střela Tikiho a Pindy, právě ten, který se po roce 1948 změnil na Lokomotivu. Pomáhal jsem ze všech sil, scházeli jsme se jako výbor a každý týden jsme připravovali do detailu schůzky. Naše úsilí vyvrcholilo táborem v roce 1968 na rybníce u obce Sytno u Stříbra. Pak přišla okupace a Junák sice nějaký čas fungoval, ale pak byl zase konec.

Po listopadu 1989 zase přišlo období zrodu. Byl jsem šťasten. Na pultech stánků se znovu objevily časopisy Junák a Mladý hlasatel a já jsem si myslel, že kráčíme vstříc jenom tomu nejlepšímu. Stál jsem zase u znovuvzkříšení 50. oddílu vodních skautů Černá střela, ale byl jsem v té době jmenován vedoucím odboru školství v Plzni a měl jsem minimum volného času. Pomohl jsem alespoň skautům k některým klubovnám. Zúčastnil jsem se několikerých sezení, byl jsem však nesmírně pracovně vytížen, takže jsem nemohl působit pro skauting tak, jak bych chtěl a navíc jsem musel zanechat i činnosti ve sportovním oddíle.

Po reorganizaci školství jsem se stal vedoucím školním inspektorem a později dokonce náměstkem ústředního školního inspektora s pracovní náplní: řídit všechny školní inspektoráty v ČR. Po následné reorganizaci, kterými je náš současný život neustále obohacován, jsem se dostal do poměrně vysoké funkce na ministerstvu vnitra. Jak zvláštní cesty osudu, kdysi vyloučení ze všech škol a pak nejvyšší dozor nad všemi školami. Výslechy na StB a pak po létech najednou možnost pohybovat se v blízkosti ministrů vnitra.

Skauting jsem sledoval jen zpovzdálí. Měl jsem málo času a byl jsem ponořen do snah předělat a vylepšit české školství, později zlepšovat práci ministerstva vnitra. Brzy jsem ale poznal, že všechny ty snahy jsou všelijak protkány spíše osobními ambicemi různých zúčastněných a že to vše je spíše boj o moc, o prosazování vlastních zájmů a o lukrativní místa. Na tom úřadě, kde jsem působil, jsem navíc měl možnost vidět, jak se na vysoká místa opět šplhají ti, o nichž jsem si na jaře 1990 myslel, že navždy zmizí z našich životů. Najednou jsem si uvědomil, že jsem zase obklopen lidmi, se kterými jsem nikdy nechtěl mít nic společného, jenomže dříve byli lépe rozeznatelní, než dnes. Teď jsou všichni „demokraty“.

A tak jsem se zase jakoby obloukem zatoužil vrátit k pramenům svého dětství a mládí. Začal jsem se znovu zajímat o skauting. Ke svému zděšení jsem zjistil, že hnutí je v dost špatném stavu. Všechny průvodní jevy této krize jsou o to paradoxnější, že celé generace mladých lidí pro ideály skautingu trpěly a všichni jsme toužili po svobodě. Ve chvíli, kdy svoboda přišla, hnutí je roztříštěné a navíc ideály skautingu už mládež příliš nelákají. Dokážeme to změnit? Co bychom měli dělat?

Je pro mne čest, že jsem byl nedávno přijat do Skautského oddílu Velena Fanderlika. Na družinové schůzce, první, které jsem se zúčastnil, jsem musel krátce popsat svoji životní cestu. Když jsem skončil, někdo z přítomných okamžitě reagoval: „Tvoje skautské jméno bude Inspektor, souhlasíš?“ Co jsem mohl jiného dělat, něž souhlasit. Co se nepovedlo několika stovkám chlapců a děvčat, které jsem v průběhu let vychovával, povedlo se těm starým skautům během několika minut. Možná zapůsobil příběh skauta, který dostal čtyřku z chování a přesto se stal inspektorem. Možná je to také tím, že ač v pokročilém věku, patřím v SOVF k nejmladším. A starší musí dobrý skaut respektovat. Navíc je mi mezi nimi dobře. Všichni zasvětili život skautingu a práci s mládeží. Mnozí z nich nespravedlivě trpěli represáliemi a hlavně, nikdo z nich nikdy nebyl ani tak hloupý, ani tak vypočítavý, že by vstoupil do té strany, která napáchala, ve znamení dobra, tolik zla.

---

≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈