Kdo to byl Vláďa Kolář?

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Vláďa Kolář se narodil v Praze 15. dubna 1928, jako prostřední z pěti sourozenců, v přísně katolické rodině. Dětství prožil mezi sourozenci v Masečíně, kde jeho rodiče měli rodinný domek. Od malinka se zajímal o techniku, ale po vystudování klasického gymnasia, zvolil pro své budoucí povolání obor svého otce – stavitelství.

Během války se jeho rodiče přestěhovali do Prahy na Vinohrady. Vláďa se zúčastňoval bohoslužeb jako ministrant v kostele sv. Ignáce. V Praze také vystudoval i vyšší průmyslovou školu a byl velmi zručný i v mnohých řemeslnických oborech. Ke konci války byl totálně nasazen do továrny v Praze, kde pracoval u soustruhu.

Po skončení války v roce 1945 poprvé přichází do styku se skautskou výchovou v oddílech katolických skautů. Začátkem roku 1946 byl již zástupcem vůdce 379. oddílu Junáka v Praze. Později odchází budovat svou vlastní vlčáckou smečku do 377. oddílu a získává přezdívku Akela.

Pod vlivem četby náboženské literatury svého rodného bratra (který byl v té době v kněžském semináři a později v padesátých letech komunistické diktatury byl za své náboženské přesvědčení, jako kaplan, odsouzen za „velezradu“ na deset let vězení) a některých řeholních duchovní, vstoupil roku 1947 do řeholního noviciátu na Velehradě u Uherského Hradiště. O dva roky později přestoupil do řádového filosofického institutu v Děčíně. Studoval filosofii až do likvidace jezuitského institutu komunisty v roce 1950.

Toho roku byl jedné noci v institutu přepaden a se všemi studenty a profesory zatčen, odvlečen a bez rozsudku internován v soustřeďovacím táboře v Bohosudově. V internačním táboře bylo tehdy nejmladšímu vězni 15 let a nejstaršímu 93 roků. Studenti, profesoři a další uvěznění duchovní byli střeženi ozbrojenými hlídkami a voděni na těžkou manuelní práci do přilehlé továrny. Asi po půl roce internace byl Vláďa Kolář s většinou studentů poslán do vojenského trestního útvaru, kde v rámci tzv. „mimořádné vojenské služby“ v PTP pracoval pod dohledem téměř tři a půl roku na různých stavbách na Slovensku.

Po propuštění z „vojny“ do civilu, odjel do Prahy k rodičům a začal pracovat jako konstruktér v jednom projekčním ústavu. V té době se opět zapojil do skautské činnosti a výchovy mládeže v ilegálním oddílu katolických skautů, který založil a od roku 1950 vedl v Praze na Smíchově Jaroslav Miškovský.

Ten byl zpočátku, do roku 1951, ve spojení se skautským vůdcem Zdenkem Zeleným – Káďou (v roce 1951 odsouzen pro „velezradu“), později navázal spojení prostřednictvím Luďka Paura se skupinou roverů vedenou Karlem Vineckým a měl i kontakty na další činné skauty. V roce 1950 vydával ilegální časopis Skautská stezka a později od roku 1951 časopis Fata Morgana, který rozmnožoval na svém cyklostylu a rozšiřoval mezi skauty až do podzimu roku 1954. Když na podzim 1954 musil nastoupit vojenskou základní službu, převzal vedení oddílu katolických skautů Vláďa Kolář.

Zanedlouho začala však velká celostátní razie proti ilegálnímu skautingu. V Praze „vybuchoval“ jeden oddíl za druhým. Státní tajná Bezpečnost nenadále udeřila a měla bohaté žně. Po dohodě s Luďkem Paurem vyzvedl Vláďa Kolář z bytu Miškovského jeho skautský archiv vedený od roku 1949 a společně jej zakopali v lese u Mirošovic. V lednu 1955, aby se vlhkem nepoškodil, přemístil jej Vláďa do Masečína na půdu domku svých rodičů. Zatčení se však nevyhnulo ani jemu.

V dubnu roku 1955 je zatčen a prodělává dlouhou vyšetřovací vazbu a přes 70 tvrdých výslechů v ruzyňské věznici. Je však houževnatý a nezlomený. U soudu, který se koná až 11. listopadu 1955 rozhodně popře, že by chtěl svoji skautskou činností přivodit zvrat lidově demokratického zřízení naší republiky – jak mu přisuzuje obžaloba. Je odsouzen pro „sdružování proti republice“ na tři a půl roku vězení. Stejný trest dostává i jeho spoluobžalovaný, 21letý Jaroslav Miškovský.

Z vězení na Vláďu Koláře vzpomíná jeho spoluvězeň F. L., který mimo jiné píše: „…Měl jsem štěstí, že má životní dráha se potkala s cestou Vládi Koláře. Čas s ním prožitý považuji za jedny z nejsvětlejších chvil, tam za tou velkou zdí. První co upoutalo při setkání byl jeho úsměv. Příjemný, milý, protknutý upřímným zájmem o druhého. Již při prvních slovech se odkrývala jeho jasná a nezáludná povaha. Dokázal se vždy nestrojeně vžít do stanoviska druhého. Lidem, které poznal jako dobré, dokázal bezezbytku omluvit jejich lidské slabosti i když sám se jich vystříhal. Byl ochotný pro druhé učinit vše, bez ohledu na sebe. Byl příliš dobrý… Ve vězení trpěl bolestmi zubů, ale k lékaři se nehlásil. Na naše domluvy odpovídal: ‚Nebudu přece u přeplněného lékaře zabírat místo vám, kteří jste v kriminálu déle a nemáte naději na brzký návrat.‘ Přiznal se nám, že rád jí buchty, avšak svůj příděl dával spoluvězňům. Na výtku odvětil: ‚Potřebujete je více než já.‘… Udivoval svou vynalézavostí i nás staré kriminálníky. Z nejprimitivnějších prostředků si zhotovoval nástroje, které používal s obdivuhodnou zručností. Na několik vynálezů si vzpomínám:

• pilka na řezání dřeva i celuloidu z ocelového pásku rychlovazače se zuby vysekanými nožem

• lepidlo na vázání knih (které vázal jako zručný knihař) z vykvašeného chleba

• upravení jediného vytahovacího pera (Pelikán) na všechny tloušťky čar atd.

Uměl psát na stroji stejně dobře, jako byl dobrý stavební technik. dokázal povzbudit váhavé, upevnit ve víře utrápeného, potěšit zarmouceného. Snoubil se v něm manuelní zručnost s hlubokým náboženským nitrem. Obětavě přepsal text mše i všechna evangelia svým čitelným rukopisem na slabý papír a zanechal je nám na památku, ze které jsme čerpali posilu. Byl prostě nejen člověk s velkým Č, ale i se všemi ostatními písmeny…“

Po odpykání jednoho a půl roku vězení byl Vláďa Kolář v důsledku amnestie propuštěn na svobodu. Našel si zaměstnání jako stavební technik v n. p. KOH­‑I-NOR v Praze ve Vršovicích. Zde, při základní organizaci Svazarmu založil a vedl turistický oddíl mládeže, jehož členy byly i děti z věřících katolických rodin. Na podzim roku 1957 přestupuje s oddílem (asi 20 dětí) do 5. základní organizace Svazarmu na Praze 2, kterou od jara 1956 vede bývalý skaut Jaroslav Meškan. S výchovou mládeže přichází sem pomáhat i další Vláďův přítel skaut Miroslav Brtva – Agi.

O vánočních svátcích roku 1957 skládá do Vláďových rukou 12 hochů ze Svazarmu, svůj tajný, skautský slib. Dva nejstarší hoši skládají i skautský slib činovnický. Oddíl se rozrůstal o další a další členy. Měl výbornou činnost a pěkné tábory. Na jednom z nich připravil Vláďa Kolář na skautský slib i šest hochů z Chebu, tzv. „Zlatou šestku“. Ke konci roku 1958 byl zatčen Jaroslav Meškan a odsouzen za „protistátní činnost“ k dlouhému trestu. Předsedou 5. základní organizace Svazarmu na Praze 2 se stává Miroslav Brtva.

Vláďa Kolář přechází s částí oddílu do 11. základní organizace Svazarmu. Oddíly navzájem spolupracují. Jsou ale již v zorném úhlu Státní tajné Bezpečnosti. Sledováním vedoucích oddílů se zjistilo, že udržují přátelské styky i s bývalými představiteli jezuitského řádu. StB v Praze vykonstruovala jezuitskou protistátní skupinu, řízenou tajným vedením jezuitského řádu soustředěném v Králíkách.

Začátkem listopadu 1959 byl Vláďa Kolář zatčen a s dalšími osobami vyslýchán. Kladla se mu za vinu protistátní činnost, spojení se zahraničím, s tajnou vysílací stanicí, pokus o obnovení jezuitského řádu a zhoubný vliv na mládež reakční junáckou výchovou. Vláďa prodělal přes 60 dlouhých výslechů, ale psychicky vydržel a nepodlehl.

Soudní stání před Krajským soudem v Praze ve věci „Vladimír Kolář a spol.“ se konalo koncem března 1960. Byl to poslední veřejný proces proti skautům ze série předcházejících. Před soudem, jako obvinění z protistátní činnosti, stanul pouze Vláďa Kolář a Miroslav Brtva. Soudní přelíčení se konalo za přítomnosti vedoucích tajemníků OV ČSM, předsedů OV Svazarmu, předsedů OV ČTVAS, vedoucích školských odborů MNV i KNV Praha. Ti všichni se měli poučit o „nepřátelských formách výchovy mládeže“. Rozsudky uveřejnil všechen denní tisk i když neinformoval, že připravená režie procesu se vymkla z rukou prokurátora i předsedkyně soudu. Přičinil se o to hlavně Vláďa Kolář, který neodpovídal na kladené otázky podle představ StB. Svědectví o tom podávají i po letech, staré soudní spisy (přístup k části textu). Nakonec byl přece jen vynesen rozsudek a Vláďa Kolář byl hlavně pro „používání metod reakční junácké ideologie při výchově mládeže“ odsouzen ke ztrátě svobody na 5 let a Miroslav Brtva na 4 a půl roku vězení. Po dalším dramatickém jednání s nejvyšším soudem se ukázalo, že se na něho přece jen vztahuje rozsáhlá amnestie z roku 1960 a tak byl v létě téhož roku, propuštěn na svobodu.

Obtížně hledal zaměstnání ve svém oboru. Asi u dvaceti různých podniků byl vždy pod různými záminkami odmítnut. Pracoval proto jako pomocný dělník v chemickém provozu, jako kopáč na stavbě, přidavač u zedníků, krátkodobě dělal topiče a domovníka, umývače oken, a až po složitém kádrování nastoupil místo jako kulisák v divadle, kde zastával různé práce za málo peněz.

V roce 1962 se oženil a založil rodinu i když neměl vlastní byt. Narodila se mu dcera a později ještě dva chlapci. Od roku 1964 se mu podařilo sehnat zaměstnání ve svém oboru. Pracoval jako stavební technik v Pražském středisku památkové péče. Zabýval se ochranou národních kulturních památek, např. Karlova mostu, Vyšehradu, Betlémské kaple, Novoměstské i Staroměstské radnice a dalších.

Občas mu soudruzi z StB dali najevo, že může být kdykoliv znovu zatčen a tak až na jaře roku 1968 je opět mezi mládeží a podílí se na obnově junácké organizace. V Praze se stává zástupcem vůdce střediska katolických skautů Maják. Za pár měsíců však byly pošlapány ideály socialismu s lidskou tváří a křesťanské oddíly v Junáku byly komunisty opět zakázány.

Po ukončení činnosti celé junácké organizace v roce 1970 se plně věnoval svému povolání a rodině až do tragické nehody při údržbě bývalého statku Vraných na návsi v Praze­‑Bohnicích. Zemřel 23. září 1978.

Napsáno pro skautský zpravodaj ČIN, 1990

(Fotografická dokumentace a popisky: OPL – duben 2023)

---

➤ Další vzpominka na bratra Vladimíra Koláře »

≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈