Když se lámaly ledy

Mnohé o skautingu jsem měl vyčtené z knih a časopisů. Se stejně starými kamarády z různých pražských turistických oddílů jsme se potkávali o sobotách na burzách, kde jsme sháněli tábornické vybavení a hlavně „skautský studijní materiál“.

Touha být skautem sílila. Skautští vůdci byli ale velice opatrní a citliví na jakékoliv snahy o kontaktování. Později jsem z vypravování svých vůdců a ostřílených skautských matadorů, jakými byli František Bobek – Stopař, Oldřich Rottenborn – Hobby či Karel Jiskra, pochopil, z čeho ta nedůvěra pramenila. Všichni, kteří naši touhu po skautingu pozorně vnímali, zažili i ukončení činnosti Junáka na počátku 70. let a následné normalizační potírání všeho, co ve výchově mládeže ze skautingu přetrvávalo.

Hledání na bodu zlomu

Právě setkání s Františkem Bobkem – Stopařem, vůdcem pražského 145. oddílu Naděje, se v mé cestě ke skautingu stalo bodem zlomu. Sice stále ještě oficiálně přetrvávala doba pro skauting nepříznivá, ale ledy už začínaly tát. Předzvěstí toho, že skautský oheň brzy opět vzplane bylo setkání u hrobu A. B. Svojsíka na Slavíně pražského Vyšehradu. Účastnil jsem se ho s partou chlapců připravených podílet se na další obnově skautingu. Bratr Stopař mě oslovil ve chvíli, kdy jsem uklízel okolí Svojsíkova hrobu. Byl samozřejmě stále opatrný, ale nemohl nevidět můj zápal. Pozval mě k sobě domů a já věděl, že jsem našel, co jsem hledal.

Tehdy jsem bydlel u babičky. Vzpomínám si, jak jsem jednou večer přišel domů – a Stopař seděl v křesle a s mojí babičkou jadrně nadávali na komunisty. To byl, myslím, okamžik, kdy padla poslední bariéra. Můj sen být skautem se začal zhmotňovat.

Slib do rukou legendy

František Bobek, který mi na památném Vyšehradě pootevřel skutečné dveře ke skautingu, byl nejen mým prvním vůdcem, ale stal se pro mě i velkým vzorem. Stopař byl skautem od svých třinácti let v poválečném Junáku. Po zákazu skautingu v roce 1948 založil a vedl vlastní ilegální oddíl. Následně se zapojil do odbojové činnosti v rámci tajně pracujícího střediska Ostříž. Po odhalení a zatčení byl nakonec odsouzen k sedmi letům nucených prací v jáchymovských dolech a až do amnestie v roce 1960 strávil šest let za mřížemi. Ani po této zkušenosti však skauting neopustil.

I v dalších letech nesvobody patřil František Bobek – Stopař k těm, kteří pravidelně pečovali o místo posledního odpočinku skautského náčelníka. Právě z těch odvážných se vytvořil neformální „oddíl“ Strážců Svojsíkova hrobu. Stopař se stal jeho rádcem a přizval mě do jeho skautských řad. Jsem hrdý, že právě u takové osobnosti i jeho stejně zaníceného zástupce Karla Hodáčka – Kondora jsem poctivě splnil nováčkovskou zkoušku a připravil se na junácký slib. Ten jsem složil na starém oddílovém místě nad Loděnicí na Berounsku, nedaleko mohyly věnované perzekvovaným skautům. Složit skautský slib do rukou takové legendy, bylo pro mě skutečně hlubokým emotivním prožitkem. Ta chvíle a místo se mi navždy vryly do duše.

Toto vše se stalo v době, kdy jsme začali přemýšlet nad znovuobnovením oddílu Naděje. Znal jsem z města několik stejně „postižených“ kluků. Netrvalo dlouho a vznikl roverský kmen 145. oddílu Naděje. Připravili a uskutečnili jsme tábor u Lipnice nad Sázavou, v místech dávného táboření A. B. Svojsíka a jeho prvních skautů. To už se však blížily události konce roku 1989 – a my do toho vpadli celou naší mladickou silou.

U třetí obnovy Junáka

Museli jsme být všude. Od začátku září 1989 jsme pokračovali – tentokrát již ve skutečných – skautských činnostech: schůzkách, výpravách a dalších roverských aktivitách. Pomáhali jsme ve Skautské informační kanceláři ve Spálené ulici i v hlavní budově Městské knihovny v Praze, kde se 2. prosince 1989 uskutečnilo shromáždění skautských vůdců a potřetí byla obnovena činnost Junáka. Byli jsme u prvního Betlémského světla dovezeného exilovými skauty z Rakouska, jeho zapalování u sochy sv. Václava v srdci hlavního města i navazujícího slavnostního setkání u hrobu A. B. Svojsíka na Vyšehradě. Nechyběli jsme samozřejmě u obnovy 34. střediska Ostříž a začali připravovat tábor vlčat a roverů Stopětačtyřicítky ve Šluknovském výběžku.

Od té doby se ještě prohloubil můj obdiv k hrdinství skautů za jejich odboj proti nacismu a komunismu. Slova bratrů Stopaře a Hobbyho, kterým jsme tehdy všichni tiše a pokorně naslouchali, nevymizela z paměti dodnes. Ale hlavně se mi vryla hluboce do srdce. Můj první skautský rok byl hektický. Byl ale nesmírně krásný. Tehdy uzavřená přátelství vydržela dodnes. Z dávné oddílové činnosti, prožitých dobrodružství na výpravách, poznávání či táboření těžím i jako člen současného 145. klubu oldskautů Naděje. Setkání se silnými lidmi, kteří byli u mých počátků ve skautingu, mi však dala nejvíc. Vnitřní síla, kterou nám dokázali předat, je pro mě oporou a motivací dodnes…

✶ ✶ ✶

145. klub oldskautů Naděje

Klub navazuje a jeho jádro tvoří členové bývalého 145. roverského kmene Naděje založeného bratrem Františkem Bobkem – Stopařem po tajných junáckých slibech v červnu 1989.

145. klub oldskautů Naděje se zformoval v průběhu roku 2011 a mocný impuls, vedoucí k oficiální registraci při domovském 34. středisku Ostříž Praha, nastal po památném setkání na Tempu při příležitosti oslav 75. výročí vzniku 145. oddílu skautů „Naděje“ Praha.

Od ledna 2017 je 145. klub OS Naděje součástí střediska Polaris Praha.

☛ Stopětačtyřicítka byla původně Pětačtyřicítkou, resp. 45. kmenem Čsl. Obce Junáků Volnosti vedeným bratrem Jakubem Slípkou – Tátou v Praze XIII­‑Strašnicích.

(Doplňující údaje o klubu, úprava textu a popisky 3–8: OPL)

---

Příběh redakčně připravil br. Slavomil Janov – Nashville a byl napsán pro SKAUTSKÝ SVĚT — magazín pro skauty a jejich příznivce, v jehož letošním červnovém čísle (roč. 61 / č. 5) byl ve zkrácené podobě otištěn.

⚜