Noc plná skautů
Tak by se dala nazvat pražská noc z šestnáctého na sedmnáctý květen v roce 1949. V této noci, přibližně od jejího půlícího zlomu až do ranních hodin nového dne, byl příslušníky StB likvidován vůbec nejvýznamnější pokus protikomunistické opozice o zvrat mocenských poměrů v tehdejší ČSR.
Rakša a „její kluci“
foto: archiv redakce ČINu
Profesor Václav Černý píše o zmíněné události ve svých Pamětech IV. na str. 393–394: „…Tato akce byla reálná a byla vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatým výkonem branné demokratické resistence… Vedení akce (Borkovec, Polesný, Čančík atd.) mělo nejen promyšlený akční plán, ale též odhodlané lidi, zbraně, vozidla… V daný okamžik měly být obsazeny klíčové body, zajištěny klíčové osoby až po místní bezpečnostní referenty, mělo být vyhlášeno stanné právo, rozpuštěno Národní shromáždění, všechny Národní výbory, rozehnán Sbor národní bezpečnosti i všechny závodní milice, zrušena prozatím svoboda shromažďovací a tisková; národ měl být povolán k svobodnému vyjádření vůle… V procesech u Státních soudů (srpen 1949) bylo za to sedm rozsudků smrti, deset doživotí, nespočet rozsudků až do pětadvaceti let žaláře. Na zasedání vlády byl ministr (vnitra) po zprávě o prozrazení konspirace zahrnut ovacemi ministrů, tak si všichni oddychli…!“
„Daný okamžik“ – jak říká Václav Černý – nastal před pětapadesáti lety, právě oné květnové noci. Události, které se začaly v té chvíli odvíjet, zasáhly tragicky do životů stovek lidí, ať už přímých nebo nepřímých účastníků akce. Svoji úlohu si v připravované operaci vybrali také skauti a skautky. A samozřejmě, že si až do dna rovněž vybrali tresty vyměřené komunistickou justicí.
V čele účasti skautů v převratové akci stála žena výjimečných kvalit a skvělého charakteru. Skauti ji říkali Rakša, jmenovala se Dagmar Skálová. Byla ženou velitele pražské Svojsíkovy oblasti Dr. Karla Skály – Čila. Také ten se na přípravách povstání významně podílel.
Rakša byla odsouzena „se svými kluky“, jak říkala, v tzv. Třetím – skautském – procesu. Dostala doživotí. „Kluků“, mladých skautských vůdců či jejich zástupců, stojících u soudu spolu s Dagmar Skálovou, bylo kolem pětadvaceti. Ti, onu kritickou noc, přivedli na různá místa („punkty“) kolem Vítězného náměstí v Praze Dejvicích starší skauty svých oddílů. Měli v čase chystaného převratu plnit funkci spojek, průvodců a stráží. Ostatně podobně jak to skauti už podvakrát v historicky významných chvílích republiky dokázali (říjen 1918 a květen 1945).
Zatímco se noc před pětapadesáti roky plnila skauty a skautkami čekajícími na první příkazy, začala být zároveň přemnožena muži s StB. Ti, na rozdíl od skautů, měli rozkazy jasné a srozumitelné: Zlikvidovat akci, zadržet účastníky, předvést je k výslechu. Dodnes je prozrazení připravované operace obestřeno dohady a nejasnostmi. Znalost jednotlivých skautských „punktů“, kterou té noci příslušníci StB prokázali s obdivuhodnou přesností, patří k jednomu z tajemství čekajícímu dosud na své objasnění.
Jeden z hrdinů románu Josefa Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší zde vypraví o osudné skautské noci v roce 1949. Dramatickému líčení situace musel autor románu dát pouze literární formu. Obsah vyprávění odpovídal totiž skutečnosti z více než sta procent. Sotva plnoletí skautíci byli opravdu svými vyšetřovateli propouštěni – v malých přestávkách a skupinkách – do sedmnáctého květnového rána a dopoledne. Nejdříve si však vrchovatě užili strachu a utrpení ne nepodobného očistci. Estébáci vždy vyvolali podle abecedy několik skautů a vyvedli je ven. Vzápětí se zvenku ozvala salva samopalu nebo několik samostatných výstřelů. Všichni zadržení skauti, čekající uvnitř vyšetřovacích místností, věřili, že jejich kamarádi byli kdesi na dvoře zastřeleni. Byl to hrůzný zážitek. Mnoho přímých pamětníků „skautské noci“ vypráví, že se ještě dlouho po tom budili děsem a znovu a znovu si jej připomínali. Vyšetřovatelé se strachem skautů náramně bavili. „Popravy“ samozřejmě fingovali.
Podstatně jinak dopadla skupina mladých skautských vůdců (nejstarší 26 let, nejmladší 16 let), jimž soud postavil do čela, a to nikoliv náhodou, Dagmar Skálovou. Od soudu si odnesli tresty od dvaceti přes čtrnáct let až k osmnácti měsíčnímu vězení. Souzeno jich bylo, jak jsme již řekli, dvacet pět. Čtrnáct z nich odešlo od soudu domů osvobozeno od obžaloby. To byla především zásluha Dagmar Skálové, která většinu toho, co jim bylo kladeno za vinu, vzala na sebe. Také se ji podařilo přesvědčit soud o tom, že mnozí obžalovaní neměli vědomost o převratových plánech, ale domnívali se, že jde o noční skautskou hru. Podobně si Rakša počínala i v případě svého muže Dr. Karla Skály. Ten byl odsouzen v procesu „Čančík a spol.“ na 24 let.
Dagmar Skálová – Rakša už mezi námi, bohužel, není. Vzpomínají na ni s úctou a obdivem všichni „její kluci“ (také jich ubývá), stejně jako spoluvězeňkyně komunistických kriminálů jimž svou pouhou přítomností pomáhala důstojně a vzpřímeně přežít nejtěžší čas jejich života.
≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈
