O Braťkově jiném pohledu

---

Historický rámec

Když jsem uvažoval o historii našeho oddílu pro toto své vystoupení, napadla mne číselná posloupnost: 26, 6, 3, 20, 1, 20, 5. Tato čísla značí trvání jednotlivých intervalů života našeho oddílu. Na jeho počátku byl rok 1913, následoval interval do r. 1939, pak přišel interval do roku 1945, pak 1948, po něm 1968, pak 1969, potom 1989 a nyní píšeme rok 1994.

Součet číslic přímě stojících porovnán se součtem číslic pokřivených dává výsledek 35 ku 46 ve prospěch těch pokřivených. V procentním poměru: 43 % svobody ku 57 % nesvobody. Z historického hlediska je to podstatný pohled na to, čím byly tradice a život oddílu ovlivňovány.

Tento oddílový úsek časové osy Braťka bezprostředně ovlivňoval od roku 1913 až do roku 1965. Přes půl století se nám Braťka věnoval. A byl zde pro nás nejen jako vůdce oddílu, ale i jako člověk. Člověk plný porozumění. (Autogen se s ním za nás všechny loučil 19. března 1965 na Střekově slovy, která mi hluboce utkvěla v paměti: Byl to člověk, ke kterému „bylo možno přistupovat s otevřeným hledím“.)

Počátek časového intervalu, o kterém budu v tomto svém dnešním vystoupení hlavně hovořit, je dán rokem 1945. A konec rokem 1968.

Abych však ještě něco řekl o sobě, proč tu před vámi vlastně dnes stojím. Dovolím si tedy na tuto osu promítnout rok mého prvního setkání s Braťkou a pak i pozdější léta spolupráce. První setkání, to byl rok 1945. A pak se můj život proplétal se životem Braťky až do jeho konečného mezníku na tomto světě v roce 1965.

První setkání – velké zklamání: Cvalík, který se v rozkvetlé a rozjásané porevoluční Praze přišel s nadějemi na slušivou bílou námořnickou čapku na Petrské nábřeží přihlásit k vodním skautům, byl s opravdovým, milým a lidským zájmem o svou osobu vyslyšen pánem v „brejličkách“. Dověděl se, že je ještě příliš mladý ke skautům – tedy žádná slušivá čapka! -, že si ho však rádi zaznamenají do tvořící se 5. smečky vlčat. Neméně milý a veselý junák (Jack… on to zřejmě ani neví) mne vzal do klubovny a zapsal k vlčatům. Dva roky na to jsem přešel do 5. oddílu.

Odchod Braťky k nucenému pobytu v Úžíně roku 1953 byl rokem mé maturity. Před svým odchodem do Úžína mě Braťka požádal, abych převzal vedení oddílu. Po čas svých studií na Vysoké škole ekonomické jsem vedl oddíl bezprostředně, později již více z pozadí.

Během těch let od roku 1953 do roku 1965 Braťka za pražským oddílem, kulturou a knihovnami často jezdil (v zimě ve svém oblíbeném, charakteristickém plstěném klobouku se širokou střechou). Byl přitom vždy vítaným hostem mých rodičů, přespával a žil u nás. Byl dlouhá léta prostě členem naší rodiny, čemuž neušel ani jako svědek na mé svatbě s vodní skautkou z pražské Třináctky.

Má aktivní, pražská oddílová éra skončila v roce 1968. Rozmluvou a pevným stiskem ruky se Standou (Janem Stanovským). On pak vstoupil bezprostředněji do vůdcovství oddílu.

Tolik k mému oddílovému curriculu vitae.

O „Jiném pohledu“ – víceméně obecně

Proč jsem nazval celé své dnešní vystoupení „O Braťkově jiném pohledu“?

Vidím totiž jeho osobnost s odstupem těch let novýma očima. Vyvstaly mi do popředí vlastnosti, které zřejmě potřebovaly dějinný odstup. Vlastnosti, které podmínily jeho způsob jednání, jeho přístup k životu a jeho činy. Činy, které ovlivnily život oddílu, život řady oddílových generací. (Omezím se pouze na sféru oddílu a interval Braťkova a oddílového života, který jsem si vymezil. Opomíjím tím zde jeho činnost jako hlavního redaktora Junáka, časopisu, kterým týden co týden žila spousta chlapců a děvčat. I jako spisovatele. I jako významného činovníka skautského hnutí. I jako výchovného teoretika a praktika současně; jeho „Družinová soustava“ je geniální systém.)

Nerad bych však, aby vznikl z mého vystoupení dojem, že vše, o čem budu hovořit, bylo výlučně specialitou Braťkovou či 5. oddílu. Mluvím jen z hlediska své osobní zkušenosti. Zásluhy jiných dobrých skautských vůdců, kteří každý po svém vedli své oddíly, v dobách svobody i nesvobody, tím samozřejmě nejsou menší.

Definuji teď ty „jiné pohledy“:

• Braťka uměl vytvářet neočekávané situace.
• Braťka uměl reagovat na dané situace neočekávaně.
  A to s racionální fantasií, se smyslem pro to možné, pro to důležité.

Je třeba mít „jiný pohled“ k uspořádání podniku, který se naprosto vymykal rámci tehdejší doby a vnitrozemského uvažování: Vzít v roce 1934 (!) mládence na námořní plavbu. Pro mne je to naprosto markantní, charakteristický jev „jiného pohledu“.

To bylo v době, kdy byla svoboda.

Přišly však doby jiné. Kdy Braťkovy „jiné pohledy“ rozhodovaly o existování či ne­‑existování. O uchování či ztrátě. Šlo o uchování toho podstatného: výchovných zásad. O to, mít možnost v nich žít a tím je zachovat.

Existence oddílu měla skončit dvakrát, v roce 1939, s počátkem nacistické okupace, a pak v roce 1948 po puči komunistů. Nestalo se tak.

Překlenutí šesti let nacistické okupace – z dnešního pohledu poměrně krátké historické etapy – se podařilo jedné oddílové generaci. (Jejich činy, počínaje vniknutím do už zapečetěné klubovny na libeňském ostrově, pokračuje založením odbojové Zpravodajské brigády a konče službou v květnovém povstání roku 1945, spoluvytvářely dějiny 5.oddílu.)

Že existence oddílu neskončila ani po roce 1948, to připisuji osobnosti Braťky, jeho schopnosti „jiného pohledu“. Reagovat na danou situaci po únoru 1948 neočekávaně, s racionální fantasií a smyslem pro to možné a to důležité.

Teprve v současnosti jsem zpětně ocenil to „navíc“ jeho osobnosti, jeho soubor nekonvenčností. To, co jsem nazval „Braťkovy jiné pohledy“.

Příklady

Pokusím se vám tento svůj pohled na Braťkovy „jiné pohledy“ přiblížit na několika příkladech.

Braťkova kardinální zásluha

Přerod je Braťkova kardinální zásluha. Přerod skautů po únoru 1948 ve „vědeckou“ expedici. A v jachtaře. V Českém Yachtklubu (ČYK).

Přerod bych charakterizoval jako změnu činnosti oddílu nejen formálně, vnějškově (tedy bez skautského kroje a symboliky), ale i postupně v hlavách zúčastněných, vnitřně. A v tom vidím Braťkovu hlavní zásluhu. Že jsme tenkrát „neodložili s krojem i myšlenku“. Že nás Braťka dokázal postupně přivést k tomu, že je podstatné zachovat výchovné zásady skautingu. Jeho morální a vnitřní hodnoty. Jinakost jeho zkušeného pohledu vychovatele vidím v tom, že nám v této fázi přechodu dal zcela nový program, který nás nadchl a zaujal. A dal nám tím pozitivní perspektivu, se kterou jsme se mohli identifikovat. A co bylo do budoucna pro nás i rodiče důležité, že jsme se pohybovali méně nápadně – bohužel v menším počtu než původní oddíl – na půdě legality. A existovali jsme dále.

Jak tento přerod probíhal?

V naší psýché, našich hlavách neochotně. Mladí lidé totiž bývají konzervativní. (To je, myslím, Braťkova these, která se i na nás potvrzovala. Pravděpodobně to souvisí s malou životní zkušeností mladého člověka. Že když pozná jednu cestu a ta se mu líbí, jen stěží si dovede připustit i jiná řešení.) Tak to bylo i u nás. Ve svých hlavách jsme se jaksi nemohli smířit se ztrátou vnějších znaků, daných krojem, šátkem a lilií. Plné pochopení přišlo postupně.

A „fyzická“ stránka přerodu? Po poslední velké plavbě části 5. oddílu vodních skautů na kutru Pětka po Visle v létě 1948 skončil skautský oddíl oficiálně svou činnost. A jeho čtrnáct členů se přeměnilo v mladé „vědce“, kteří se připravovali na výzkumnou expedici – do Tomanové doliny v Liptovských Holích v létě 1949. (Zde opět malý příklad „jiného pohledu“: Braťka sjednal v přírodovědecké sekci Národního muzea zkoumání rostlin, hmyzu, zmapování plesa aj. To jest: měli jsme skutečné úkoly pro výzkum! A na schůzkách jsme se na ně připravovali.)

Jeho nápady k činnosti

„Jiným pohledem“ byly poznamenány mnohé Braťkovy nápady k oddílové činnosti. Vzít oddíl již v roce 1934 na Jadran, najmout plachetnici Gospu Poišanu a s posádkou středoevropských chlapců křižovat po Středozemním moři, to byl jistě neobvyklý nápad. A před II. světovou válkou to nebyla jediná námořní cesta našeho oddílu.

A i ta poslední plavba po Visle a křižování v Gdaňské zátoce – opakuji: plavba po Visle, po toku řeky až do moře (!) – byla i po válce naprosto ojedinělá. Domnívám se, že to byl jediný podnik tohoto druhu v našem poválečném skautingu.

Jiného druhu byl náš již zmíněný *„vědecko­‑expediční“ *tábor v Tomanové dolině roku 1949. Představme si: 14 mládenců postaví z klád v lese poražených soušek jakousi velkou podsadu, do které zabudují z kulatinek 8 dvoupaland; velký Braťkův průsvitný stan slouží jako část střechy nad jídelní částí tohoto monstra, v němž hoši žijí. Ve vysokohorských podmínkách. Věnují se zkoumání přírody, jsou po horských průtržích mračen na 13 dní odříznuti od světa (a zásobování), zlobí se na medvěda, který leze do zálesáckého krechtu s bramborami. Zřejmě ne zcela obvyklý podnik.

Od „velkých“ podniků i k „maličkostem“.

Např. někdy od padesátých let táborky jednotlivých mužstev v souladu s přírodním terénem. V lese, mezi stromy – trochu jiné, než klasická podkova stanů s podsadami z krajinek na loučce uprostřed s vlajkovým stožárem, jak to vídáme ve skautských příručkách.

Anebo podsádky z probírky lesa, které jsou dodnes tradicí. Z tyčoviny namísto krajinek.

Jiný pohled ovlivnil i naše aktivní kulturní vyžívání – tak nějak bych tuto činnost nazval. Šlo o pěstování múz. Zvláště výrazně to bylo u táborákových revuí. Na těch prvních, které já pamatuji, stál Braťka v pozadí jejich režie. A mnohá později múzám holdující osobnost začla rozvíjet svůj talent v táborovém kruhu.

A na závěr bych ještě uvedl symposion. To byl Braťkův nápad, který se – tuším – poprvé objevil na „Větrném mysu“ na Slapské přehradě v r. 1955. Symposion, to byla Braťkova doména. Bylo to debatování a filosofování vesměs v tichu podvečerního táborového kruhu na různá témata, odpovídající stáří účastníků.

Jeho názor:

Na vedení

Jaké byly Braťkovy názory na vedení? Byly také „jiné“? Řekl bych, že v odstínu ano.

Budu nyní citovat ze dvou Braťkových dopisů, které mi napsal v roce 1963. Jejich obsah byl specifický pro naši tehdejší situaci, obsahuje však myšlenky k osobnosti vůdce oddílu a způsobu vedení.

Cituji: »…Znovu a znovu bych chtěl zdůraznit, že třeba jasně odlišit činnost ‚mladého oddílu‘ od činnosti starých. Myslím, že kladete přílišný důraz na organisované styky starých pánů, t.j. Vás chlapců vyšlých z oddílu, a jste proto nešťastni, že se Vám to nedaří. Dostávám takové dopisy. Ale svět je přece veliký a cest mnoho, jak byste se mohli natrvalo udržet na jedné stezce? A ostatně vzpomínky, vzájemná příležitostná setkání a pomoc jsou také krásné. Naproti tomu činnost oddílu, který ve změněných podmínkách a k novým cílům uplatní všechnu tu zásobu tradice a zkušeností dřívějších pokolení, to je věc jiná, a tu musí držet ti, kterým osud a nadání to přisoudily. Ať staří jim blahovolně pomáhají, ale není to ani jejich právo, ani jejich povinnost, pouze dobrá vůle. V důsledku toho ovšem nemají ani práva do vedení oddílu se mísit. Ani formálně, ani posudky nebo odsudky. …«

A v dalším dopise – cituji: »…Domnívám se, že v čele oddílu má být existenčně usazený muž, který by ovšem neprováděl vedení tak intensivně a do detailu, jako jsem to mohl činit já, …«

Tolik Braťka k osobnosti vůdce oddílu. Osud – nadání, zralost. A naprostá, autonomní odpovědnost toho, komu tyto tři sudičky svěřily vedení.

To, že jsme se tu dnes sešli v tomto složení, bych tak trochu považoval za potvrzení správnosti tohoto pohledu. A dovolte mi nyní malé extempore k tématu vedení.

Děkovné extempore:

Dodnes jsme měli velké štěstí. V čele či v pozadí byli „ti“, kteří tu zásobu tradice a zkušeností dřívějších pokolení drželi.

A vždy se dosud našel schopný mladý muž – kapitán, a teď již několik generací i schopná mladá žena, kteří tuto zásobu dokázali pro nová pokolení oddílu aktivně rozvíjet. Jak dovedli nejlépe.

Rozhlédněme se jen po nich kolem sebe!

Na výchovu

Základní smysl naší činnosti je výchova morálních vlastností. A dále výchova k samostatnosti, k rozvíjení praktických dovedností. Umět si vždy poradit. Braťka stále a stále zdůrazňoval – jako bych ho i dnes slyšel: „Jsme výchova, ne organizace.“ Abychom toto pochopili, nelitoval času v debatách, místa v dopisech a měl nás k tomu při přípravě jakéhokoliv programu.

(Např.: Při jakékoliv hře – nosném prvku této výchovy – mu vždy záleželo na tom, abychom ji připravili tak, aby její účastníci – ti první i ti poslední – z ní měli více uspokojení a radosti než opaku. Po hře si pak usednout a v klidu si o ní promluvit a znovu ji prožít. Výchovně prožít. – Jak těžko splnitelný úkol pro kapitána oddílu, jehož přístavní jsou mužové v plném rozkvětu svých mentálních a fysických sil, které je přímo nutí k přípravě pokladu „přes devatero hor a tisíc a jednu noc“! A lehce se tím dají svést k podvědomému „My jim to ukážeme!“ místo k vědomému, výchovnému „Mladší bratříčku, já vím, neb jsem sám stinné stránky prožil – hrej proto s radostí a s úsměvem…“)

Že to byl „jiný pohled“, mi došlo vždy tehdy, když jsme se proti němu prohřešili.

Základní pilíř této výchovy je – jak každý dobrý skaut ví – příklad. Být příkladem „odshora dolů“, od nejstaršího k nejmladšímu, od toho s nejvyšší zodpovědností dále. Zásada: „Pojď…“, ne „Jdi!“ Pojď za mnou, jsem ti vzorem. Jakou samozřejmostí byl Braťkovi tento pohled, na to se podívejme do jednoho z jeho dopisů z konce roku 1955, který předcházel založení ústeckého oddílu, cituji:

»…Snad ještě nevíte, že dvakrát měsíčně prodávám na trhu knihy. Přihlásil jsem se k tomu dobrovolně, neboť mne to baví nehledě k tomu, že si vydělám za dva dny 100–150 Kčs mimo své služné. Prodej je blízko škol a mám proto mnoho zákazníků mezi školáky. V září přišel ke stánku jeden asi třináctiletý hoch a dozvěděl jsem se od něj, že by chtěl být cestovatelem v Africe, neboť chtěl na mně literaturu o tomto díle světa. Vyprávěl jsem mu o svých cestách s oddílem i soukromých a půjčil jsem mu literaturu a mapy. Za čtrnáct dní na to jiný chlapec chtěl ode mne na trhu literaturu o moři. Když jsem mu vypravoval o námořních cestách, které jsme dělali s chlapci, vzdychl on i kamarád, který s ním přišel, a dozvěděl jsem se, jak touží po tom, aby dělali něco lepšího než to, co jim špinavé Ústí nabízí. Pak jsem o tom přemýšlel a řekl jsem si: kdo ti dal právo, abys zdejší mládež odsuzoval, když jsi pro ni nic neudělal? Jak mají být tito chlapci dobří, bystří a společensky uhlazení, když nikdo jim nepodá pomocnou ruku a hlavně: příklad! …«

Pro to, aby se tento životní postoj dostal do podvědomí člověka, má skautské hnutí řadu „nástrojů“ – skautský zákon, slib, pozdrav, zkoušky junácké zdatnosti apod.

Dovolte mi tady malý exkurs.

Když jsme se v roce 1948 „přerodili“ ze skautů v „ne“-skauty, byla naše generace těmito nástroji formována. Znali jsme je, všichni jsme měli za sebou slib, který nás zavazoval. V letech padesátých jsme však začali přijímat i nové generace. Skautská symbolika a nástroje byly ovšem z pochopitelných důvodů tabu. První léta jsme se snažili o důslednou výchovu pouze osobním příkladem. Chtít však žít jako křesťan a neznat znění „Desatera“ ani „Otčenáše“ je velmi těžké. Tak se vedlo i nám bez definicí základů skautingu – jeho morální a výchovné podstaty -, bez jeho symboliky a krojů.

Poměrně nejjednodušeji jsme si poradili se stejnokroji. Nejdříve to byla pouze nástupová trička; od roku 1957 – od Souše v Jizerských horách – i bílé čapky (zvané zpočátku „sýry“, později, zřejmě v sedmdesátých letech, důstojněji „sorbonky“) s hodnostními označeními kormidelníka a člunaře. A myslím, že zhruba v těchto letech jsme „vynalezli“ Desatero. Takřka doslovným přepisem skautského zákona vznikl náš oddílový Kodex muže, obměnou skautského slibu ceremoniál předávání bílé čapky definitivně přijímanému novému členovi. A když si prohlédnete podmínky pro získání zkoušky „Plavčíka“, „Lodníka“ a „Lodivoda“, zjistíte, že to je opět takřka doslovné přetvoření zkoušek dovednosti dle „Junácké stezky“.

Je to tak trochu ironická hrátka skřítka dějin našeho oddílu, že návrat k původním skautským symbolům, když se stal možným, je nyní pociťován jako porušení dlouhé tradice…

Uzavřu tuto kapitolu zvláštní malou vzpomínkou na Braťku, kterou jsem nazval: Hlásaná idea, žitá skutečnost.

Nikdy jsem nezažil, že by Braťka striktně něco proklamoval. Že např. skaut nekouří a nepije. Prostě nekouřil a nepil.

Nebo: Bylo­‑li potřeba potrestat nějaký prohřešek – třeba i hodně vážný – byl velmi citlivý ve volbě prostředků. Jeho zásadou bylo, aby si dotyčný uvědomil důsledky svého činu. Jako „trest“ musel vykonat něco prospěšného. Věc pak byla vyřízena. (Pamatuji se, že nám na Holné zmizel z tábora jeden hošík. Po svém návratu, po Braťkově promluvě s ním, odčinil svou nerozvážnost naštípáním velké hromady dříví pro kuchyň. Hotovo. I když by mnozí na kapitanátě byli na provinilcovu hlavu nejraději seslali „spravedlivé“ tresty, počínaje uvázáním u mučednického kůlu, pokračuje padesáti ranami devítiocasou kočkou, tuctem pláců ploutví a prohnáním v plavkách kopřivovým houštím konče. Toto se však navýsost příčilo Braťkovu výchovnému pojetí.)

Braťka byl velice tolerantní. A vždy zdůrazňoval hluboký výchovný význam slibové formule „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, …“).

Na skauting

Možné obnovy skautingu jsme se několikrát v našich vzájemných rozhovorech dotkli. Nijak do hloubky, doba, kdy by k tomu mohlo dojít, se nám zdála ještě příliš vzdálená. Braťkova slova byla asi tato:

»Pokud bude skauting u nás obnoven, bude muset být trochu jiný. Vznikl na počátku 20. století a odpovídal tehdejší době. Bude nezbytné ho přizpůsobit novodobým požadavkům.«

Je to „jiný pohled“, než u našich skautských současníků? Nevím.

Závěr

Na závěr jsem si dovolil vypůjčit motto, které jeho autor Ludva dal do čela svého článku v Jubilejní ročence k 60. výročí oddílu, kterou jsme vydali v roce 1973 ve Švýcarsku:

„Býti součástí historie
je nesmírně těžké:
Jsme­‑li tázáni, musíme
vypovídat!“
(L. Kříž)

I já jsem se nyní pokusil vypovídat.

A skončím tímto Braťkovým – „jiným“? – pohledem z dopisu z 11. února 1963, cituji: »…Měl bych plakat pro staré časy, ale nedělám to a nenechávám se tím ovlivňovat. Co jsme spolu krásného užili, zůstává nám a je lhostejno novým pokolením. Oni musí hledat své radosti a boje a my jim k tomu musíme pomáhat bez ohledu na to, že to nedělají tak, jako my. Myslím, že mi rozumíš. …«

Rozumíme?

Opravdu rozumíme?!?

---

Poznámky:

(Fotografická dokumentace a popisky: OPL – únor 2023)

---

Přepis Švígova příspěvku pro křivoklátský seminář byl původně publikován v Almanachu Pětky ke stému výročí narození Jaroslava Nováka „Braťky“, který vlastním nákladem vydal 5. přístav vodních skautů Praha v dubnu 1996.

⚜