Skauting ve službách podněcovatelů války aneb komunistický režim proti skautským odbojovým skupinám

Proces zvyšování dohledu státu nad skautskou organizací začíná již krátce po konci druhé světové války spolu se snahou o vytvoření jednotné dětské a mládežnické organizace. Hlavním zastáncem sjednocení je zejména Komunistická strana Československa, jejímž přičiněním tak vzniká Svaz české mládeže (dále jen SČM). Junák se stává jeho kolektivním členem až po dlouhých a náročných vyjednáváních, které s jeho představiteli vedl například Zdeněk Nejedlý či Václav Kopecký. [2]

Rok 1948 a komunistický převrat znamenají počátek konce domácího skautingu, který je svou historií spjat se zakladateli hnutí ve Velké Británii (Robert Baden­‑Powell) a USA (Ernest Thompson Seton). Představitelé Junáka se v kritické době února 1948 snaží pokud možno zachovat jeho samostatnost a směřují k III. sněmu organizace, jenž má rozhodnout o setrvání v SČM. Ale již 24. února 1948 dochází k jednání mezi ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou a náčelníkem Junáka Rudolfem Plajnerem, kdy Čepička (Plajnerův dlouholetý přítel) požaduje vstup Junáka do „obrozené“ Národní fronty. Plajner však nesouhlasí a poukazuje na nutnost zachování apolitičnosti skautské organizace, jejíž členové nadto o důležitých otázkách hlasují na celostátních sněmech. Rozhovor přechází v hádku a následný fyzický střet mezi oběma účastníky, když Alexej Čepička nejprve uštědří náčelníkovi Junáka dva políčky. [3] Rudolf Plajner po návratu do sídla ústředí organizace dává pokyn k ustavení Akčního výboru Ústředí Junáka (dále jen AVÚJ) [4], jehož předsedou se stává středoškolský pedagog Jaromír Preininger. Tímto způsobem chtěl Rudolf Plajner údajně zajistit fungování Junáka do doby konání výše zmíněného III. sněmu, plánovaného již na 28. únor 1948. Dalšími členy AVÚJ se však záhy stávají i dřívější představitelé opozice proti vedení organizace z okruhu redakce časopisu Plameny vydávaného tzv. vysokoškolským roverským kmenem (8. RS Praha). Do akčního výboru se tak dostává například Pavel Křivský, Milan Skalník, Jiří Chyský, Jiří Stárka, a také Jiří Haškovec (jedna z ústředních postav budoucího zániku československého skautingu). Ústředí organizace je 25. února 1948 na pokyn vedení SČM násilně obsazeno ozbrojenou skupinou pod vedením Pavla Macháčka (rovněž člena 8. RS Praha), náčelník Rudolf Plajner je z budovy následně vyveden a na několik dní internován v domácím vězení. [5] Vzápětí dochází i ke zrušení výše zmíněného III. sněmu Junáka, jenž měl zvolit nové vedení organizace a rozhodnout o případném vystoupení ze SČM. Československý skauting tak dále řídí představitelé AVÚJ.

První významný zásah do chodu jednotlivých středisek přichází ještě 25. února 1948, když jsou členy AVÚJ zakázány tzv. homogenní oddíly (tedy oddíly s rozšířenou náboženskou výchovou) a zrušena jejich zastřešující složka – Duchovní rada Junáka. Po několika měsících nuceně končí také vodácké oddíly a střediska. Rozhodnutí předchází propagandistická kampaň v tisku, kdy je vodáctví označováno za zábavu vyšších vrstev. Zákaz rovněž souvisí se zatčením členů odbojové skupiny Obrana republiky (zabývající se šířením protikomunistických letáků) v létě 1948, složené zejména ze skautů pražského 20. vodáckého oddílu. Starosta Junáka Velen Fanderlik raději volí dne 28. října 1948 trvalý exil a v následujících letech se obrací ke skautům prostřednictvím vysílání Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa (od roku 1951 pravidelně vysílá „Skautské půlhodinky“). [6] Jeho jméno režim využije jako symbol domnělé zrady v rámci politických procesů, kdy jsou souzení skauti často označováni termínem „fanderlíkovci“ a obviňováni z přímého spojení s bývalým vrchním představitelem organizace.

Rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty ze dne 3. dubna 1948 byl Junák omezen pouze na organizaci pro děti mezi šesti až patnácti lety. Starší mládež a dospělí, pokud nejsou ve vedení oddílů a středisek, musí přestoupit do SČM. Na jaře následujícího roku tak má kdysi čtvrtmilionová dětská a mládežnická organizace už jen třicet tisíc oficiálních členů. Mezitím (na ustavující konferenci ve dnech 23. a 24. dubna 1949) se koná sloučení Svazu české mládeže a Zväzu slovenskej mládeže do jednotného Československého svazu mládeže (dále jen ČSM). Na stejné konferenci je v podstatě založena i Pionýrská organizace ČSM. [7] Zejména vrcholová mládežnická složka se pak stává prostředkem nátlaku na jednotlivé organizace včetně Junáka, jež se musí v duchu zásad marxismu­‑leninismu přizpůsobovat a často i vyměnit své vedení. [8] Skrze pionýrskou organizaci se pak odehrává další vydírání skautských vedoucích. Takto na tyto praktiky později vzpomínal například skautský vedoucí Eduard Marek, účastník Pražského povstání a člen protikomunistického odboje: „Samozřejmě to zkoušeli, když budu spolupracovat, když přivedu skauty do Pionýru a svazu mládeže, že začnu u nich jako tajemník – že půjdu nahoru. To jsem samozřejmě odmítl, tak jsem během roku byl vyšetřován a po třech vazbách zatčenej.“ [9]

Následuje řada politických procesů se skauty a dne 13. září 1950 je oficiálně oznámen zánik Junáka (většina oddílů byla však zrušena již dříve). Formálně ovšem organizace funguje až do administrativního ukončení činnosti ke dni 1. ledna 1951. Tábory v létě 1950 jsou tak pro děti i dospělé na dlouhou dobu rozloučením se skautingem. Mnoho oddílů a středisek přechází do ilegality (částečně již před samotným zákazem), i když jejich členům za další skautskou činnost velmi často hrozí dlouhodobé vězení, a to nejčastěji podle paragrafu „sdružování proti republice“. Za vlády komunistického režimu končí jedenáct skautů svou životní pouť na popravištích, jiní umírají při zatýkání, během výslechů i následného věznění v uranových dolech. Doloženo je celkem již asi šest set skautů obžalovaných z politických důvodů. [10] Mnozí další pak odcházejí do exilu, kde často úspěšně pokračují v junácké činnosti. [11] Pravděpodobně přelomový je rozsudek nad tzv. ilegálním ústředím Junáka ze dne 14. května 1952, kdy před Státním soudem v Praze stanuli bývalí vrcholoví představitelé domácí skautské organizace v čele s Karlem Průchou (odsouzen k patnácti letům odnětí svobody). Tresty za velezradu byly zdůvodněny údajným narušováním chodu ČSM jakožto součásti společenské soustavy státu, jehož se obžalovaní dopouštěli pouhým pokračováním ve skautské činnosti. [12]

V této souvislosti stojí rovněž za zmínku, že ČSM a Pionýr s postupujícím koncem činnosti skautské organizace v letech 1949 a 1950 přebírají značný majetek, který jednotlivé oddíly a střediska za několik let nashromáždily. Stavba kluboven i jejich vybavení byly však často dílem řadových skautů, jejichž úsilí tak přišlo vniveč. Noví nájemníci pak pro ně mnohdy neměli využití, a zejména pro režim nepřípustná skautská literatura proto záhy končí na ohništích a v kamnech. V důsledku zásahů komunistické moci v podstatě dochází k likvidaci celé jedné generace členů organizace, jejíž absence se projeví na budoucích sporech při krátkodobé obnově Junáka v letech 1968 až 1970. Mezi jednotlivými činovníky tehdy zeje ohromná věková propast, jež s sebou přináší i zcela odlišnou životní zkušenost.

Po roce 1950 je skrze Pionýra na dlouhou dobu organizovaná výchova mládeže petrifikována na ideologickou výchovu ve třídách, kdy děti zůstávají v podstatě „po škole“. Komunistický režim rovněž (jak se ukazuje i v mnohých soudních rozsudcích) s nedůvěrou pohlíží na některé aspekty skautské pedagogiky, jako je například pěstování romantického vztahu k přírodě. K ní má naopak režim prosazováním průmyslové výroby logicky spíše instrumentální vztah. S koncem Junáka proces výchovy dalších generací také opouští mnoho zkušených vedoucích a pedagogů, které se nedaří po dlouhou dobu nahradit. S výše zmíněným souvisí někdy snad až vyloženě pesimistický náhled na mládež jako na „rozbité dospělé“, který (i o několik desítek let později) vyjevuje například: „Všechny procesy a rozpory procházející společností mají vliv na formování politických postojů a charakterů mladých lidí, kteří hledají své místo ve společnosti, chtějí se seberealizovat. Vidí skutečnost jinak než dospělí, neboť nejsou schopni srovnávat minulost se současností v širším kontextu, začleňují se do skutečnosti, kterou sami nevytvořili, projevují tendence k nehistorickému hodnocení, mají málo zkušeností, slabé nebo prakticky žádné marxistické teoretické vzdělání atd.“ [13]

S postupným potlačováním kdysi největší mládežnické organizace se její členové dobrovolně i nedobrovolně stávají nepřáteli komunistického režimu. Zatímco bývalí vedoucí často volí ukončení skautské činnosti, přechod do vznikající pionýrské organizace či exil, jejich mladí svěřenci mají podstatně užší výběr. Disponují však touhou postavit se moci, jež jim sebrala skauting. Volené prostředky odporu korespondují s tehdejšími možnostmi jeho účastníků, přitom okruh zapojených osob je často vymezen na podkladě bývalých junáckých oddílů a středisek. Řada vznikajících skupin se tak například pokouší narušit nadvládu režimu nad médii pomocí protirežimních letáků. Přímý ozbrojený boj či spolupráce se západními zpravodajskými službami jsou méně časté. V průběhu padesátých let pak jednotlivé skupiny často přerušují svou činnost, když jsou jejich členové povoláváni k výkonu základní vojenské služby či odcházejí na vysoké školy. Dále pro ilustraci uvádíme stručný popis několika vybraných skautských odbojových organizací.

---

Poznámky:
[1] BŘEČKA, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí. Brno 1999, s. 190.
[2] ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století. Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. Praha 2012, s. 139–142.
[3] Z přednášky „Buď připraven na normalizaci!“ II. část, ÚSTR, 11. 6. 2009, dostupné on­‑line na https://www.ustrcr.cz/prednasky-ustr/cyklus-verejnych-historickych-seminaru-2009/#p090611, a ZACHARIAŠ, Jiří: Lilie pod klopou, lilie za mřížemi, dostupné on­‑line na https://www.svazskautu.cz/historie/lilie-pod-klopou-lilie-za-mrizemi/, stav ke dni 17. 8. 2014; revize ed. 17. 2. 2023.
[4] Jindy též Ústřední akční výbor Junáka – ÚAVJ.
[5] Srov.: LEŠANOVSKÝ, Karel: Se štítem a na štítě. Nezradili skautský slib. Praha 2000, s. 20. ZACHARIAŠ, Jiří: Lilie pod klopou, lilie za mřížemi.
[6] ŠANTORA, Roman: Skautské století, s. 158–160. ZACHARIAŠ, Jiří: Lilie pod klopou, lilie za mřížemi.
[7] BŘEČKA, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí, s. 213.
[8] HANTON, Oldřich: Skautské hnutí v období Pražského jara a počátku normalizace. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Praha 2010, s. 24.
[9] Archiv Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v. v. i. Sbírka rozhovory. Rozhovor s Eduardem Markem vedl Lukáš Havel dne 15. 6. 2010.
[10] ŠANTORA, Roman: Skautské století, s. 164.
[11] Tamtéž, s. 139–143, 158–160.
[12] Viz ZACHARIÁŠ, Jiří: Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka. ÚDV. Praha 2005.
[13] Aktuální problémy výstavby Socialistického svazu mládeže. Čísla, aktuality, statě. Praha 1970, s. 9.

---

SODAN

Jedním z příkladů skautského odboje zaměřeného zejména na výrobu a šíření protikomunistických letáků je Skautská organizace demokracie a nezávislosti (zkráceně SODAN), jež působila od konce roku 1951 v širším okolí Křenovic východně od Brna. Skupina byla založena Mojmírem Babušíkem, Rudolfem Mrázkem a Oldřichem Klobasem – třemi mladými přáteli, kteří spolu prošli skautskou výchovou a ve skautování pokračovali i po zrušení Junáka v roce 1950. V reakci na okolní dění se rozhodují pro vystoupení proti komunistickému režimu a postupně do odbojové činnosti zapojují další známé z dřívějších skautských oddílů, a také spolužáky z gymnázia v Bučovicích. Širší společenství rozdělené do několika podskupin tak v době zatčení čítalo mnoho desítek mladých mužů a žen převážně ve věku mezi patnácti až dvaceti lety. Organizováni byli do systému tzv. pětek (podle pěti členů), jež vznikaly v dalších vesnicích v okolí Křenovic. Kvůli utajení činnosti měla v jejich rámci vždy pouze jedna osoba spojení na skupinu další. Od roku 1951 pak na cyklostylu odcizeném Mojmírem Babušíkem a Otakarem Žáčkem z Okresního národního výboru (dále jen ONV) ve Slavkově členové SODANu rozmnožili a následně rozšířili tisíce protikomunistických letáků. Někteří rovněž zapalovali stohy jednotného zemědělského družstva (dále jen JZD), často v reakci na nucenou kolektivizaci a s tím související likvidační povinné zemědělské dodávky pro ty rodiny, které se nepodvolily. V pozdější době členové skupiny zapalovali několik stohů najednou, aby tak bylo ztíženo jejich případné hašení. Výsledná škoda údajně činila až tři miliony korun tehdejší měny. [14] Činnost SODANu však byla dle pozdějších výpovědí jeho členů i projevem nesouhlasu s koncem skautské organizace, jejž mnozí účastníci budoucího odporu pocítili předem, když jim byla zástupci ČSM vykradena junácká klubovna. První protikomunistické letáky skupiny však byly později vytištěny paradoxně v klubovně ČSM v Křenovicích. [15]

Členy SODANu vyšetřovatelé Státní bezpečnosti zpočátku podezřívali také ze zapalování stohů v okolí Pivína, což ovšem měla na svědomí skupina bratří Mašínů. Vzhledem k přibývajícímu počtu zapojených osob bylo jen otázkou času, kdy do organizace pronikne spolupracovník StB (respektive později hned několik). V roce 1953 Státní bezpečnost její činnost uměle podněcovala prostřednictvím svého agenta Miloše Jedličky (zejména směrem k zapalování dalších stohů JZD), neboť jednotliví členové SODANu odcházeli na vojenskou základní službu a na vysoké školy. Reálně totiž hrozilo, že skupina protikomunistický odboj ukončí před plánovanou „realizací“ (tj. zatčením). Dne 10. října 1953 byl jako první zadržen Mojmír Babušík, na jehož vazební cele se následně vystřídalo množství spolupracovníků StB podávajících vyšetřovatelům značné množství zpráv. [16]

Příslušníci Státní bezpečnosti během výslechů využívali obvyklé nátlakové metody, kdy členům SODANu vyhrožovali vysokými tresty či zatčením jejich rodiny, pokud by odmítli podepsat zmanipulované protokoly. [17] Nechyběla pak rovněž další stálice v portfoliu StB, tedy vynucování výpovědí brutálním fyzickým násilím, přitom vyšetřovatele nezastavil ani nízký věk většiny obviněných. [18] V průběhu března a dubna roku 1954 jsou desítky členů odbojové skupiny v sérii procesů odsouzeny Krajským soudem v Brně k mnoha letům trestu odnětí svobody. Mojmír Babušík, jenž si vysloužil nejvyšší trest v podobě dvaceti let vězení, se během hlavního přelíčení odvážně pustil do zdrcující kritiky komunistického režimu. [19]

---

Poznámky:
[14] Archiv bezpečnostních složek (dále ABS), fond (dále f.) Vyšetřovací spisy Brno (BN­‑V), arch. č. V­‑876 BR, vyšetřovací spis 1, zpráva ze dne 19. 11. 1953, charakteristika osob ze dne 23. 12. 1953; vyšetřovací spis 3, výpověď Bohumila Robeše ze dne 2. 12. 1953. ROBEŠ, Bohumil: Věčný prolog. Galén. Praha 2010, s. 21.
[15] ABS, f. BN­‑V, arch. č. V­‑905 BR, operativní materiál 1, zpráva ze dne 7. 11. 1952, zpráva ze dne 12. 10. 1953; podsvazek 1, výpověď Mojmíra Babušíka ze dne 12. 10. 1953; Krajský soud v Brně, spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Tr 23/68, rozbor výpovědí při soudním líčení, výpověď Mojmíra Babušíka u Krajského soudu v Brně dne 20. 2. 1968, protokol o veřejném zasedání Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1969, protokol o veřejném zasedání Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1969, sp. zn. 3 Tr 23/68. Srov.: KLOBAS, Oldřich: Jak se chodí v laně. Blok. Brno 1996, s. 42, 46, 48, 52–54; KASÁČEK, Miroslav – NAVARA, Luděk: Příběhy třetího odboje. Host. Brno 2010, s. 60–63, 67, 70–71, 75, 77.
[16] ABS, f. BN­‑V, arch. č. V­‑905 BR, operativní materiál 1, zpráva o zatčení Mojmíra Babušíka ze dne 10. 10. 1953, zpráva spolupracovníka ze dne 16. 4. 1953, zpráva ze dne 28. 10. 1953, zpráva spolupracovníka ze dne 29. 10. 1952; operativní materiál 2, zpráva spolupracovníka ze dne 2. 12. 1952, zpráva spolupracovníka z 31. 1. 1953; podsvazek 2, výpověď Rudolfa Mrázka ze dne 19. 10. 1953, výpověď Jana Pospíšila ze dne 19. 10. 1953; Krajský soud v Brně, spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Tr 23/68, zpráva Krajské správy SNB Brno ze dne 3. 7. 1968, výpověď Rudolfa Mrázka ze dne 11. 7. 1968, zpráva ze dne 23. 7. 1968, výpověď Oldřicha Klobase ze dne 14. 8. 1968, výpověď Jana Pospíšila ze dne 24. 2. 1969, výpověď Karla Šťastného ze dne 5. 3. 1969, výpověď Miloše Jedličky ze dne 13. 3. 1969, protokol o veřejném zasedání Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 1969. Srov.: KASÁČEK, Miroslav – NAVARA, Luděk: Příběhy třetího odboje, s. 94.
[17] Krajský soud v Brně, spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Tr 26/68, návrh Vladimíra Nohela ze dne 18. 3. 1954, výpověď Karla Tužína ze dne 4. 3. 1969, výpověď Vincence Vykoukala ze dne 4. 3. 1969, výpověď Josefa Havránka z 25. 6. 1969, výpověď Olgy Šrámkové ze dne 18. 6. 1969.
[18] Krajský soud v Brně, spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Tr 23/68, stížnost Jana Pospíšila pro poručení zákona ze dne 26. 3. 1968, výpověď Vlastimila Žampacha ze dne 10. 6. 1968, výpověď Rudolfa Mrázka ze dne 11. 6. 1968, výpověď Mojmíra Babušíka ze dne 26. 7. 1968, zpráva Bohumila Misáka ze dne 11. 11. 1968, výpověď Mojmíra Babušíka ze dne 20. 2. 1968, výpověď Oldřicha Klobase ze dne 20. 2. 1969, výpověď Bohumila Misáka ze dne 21. 2. 1969, výpověď Jiřího Andrášyho ze dne 11. 4. 1969, výpověď Jiřího Andrášyho ze dne 2. 6. 1969. KASÁČEK, Miroslav. – NAVARA, Luděk.: Příběhy třetího odboje, s. 59, 101–102; KLOBAS, Oldřich: Jak se chodí v laně, s. 99.
[19] ABS, f. BN­‑V, arch. č. V­‑905 BR, vyšetřovací spis 1, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 1954, sp. zn. T 10/54; arch. č. V­‑876 BR, vyšetřovací spis 1, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 1954, sp. zn. T 11/54; Národní archiv (dále NA), f. Správa sboru nápravné výchovy (dále SSNV), osobní vězeňský spis Antonína Hada, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 1954, sp. zn. T 14/54; rozhovor s Mojmírem Babušíkem vedený pro projekt Paměť národa, dostupné on­‑line na https://www.pametnaroda.cz/cs/babusik-mojmir-1933, stav ke dni 17. 8. 2014; revize ed. 17. 2. 2023.

---

Zvon aneb Emanuel Čančík a spol.

Pokus o povstání, jež počal a zároveň tragicky skončil v noci z 16. na 17. května 1949, nebyl sice výhradním dílem českých skautů, avšak jejich zapojení bylo stěžejní pro naplnění původního záměru akce. Důležité role v něm hráli zejména manželé Dagmar a Karel Skálovi, vedoucí pražského skautského střediska Šipka. [20]

Velitel celé akce Emanuel Čančík měl ke Skálovým blízko, neboť byl jejich rodinným přítelem i sousedem. Společně se pak shodovali na nutnosti brzkého konce komunismu. Čančík, disponující v Praze odbojovou organizací s názvem Zvon, se snažil spojit s dalšími protistátními skupinami a společnými silami svrhnout režim. Na konci dubna 1949 proto navštívil Dagmar Skálovou a seznámil ji se svým již připraveným plánem na provedení povstání. V této souvislosti na ni naléhal, aby využila svého vlivu a pokusila se zapojit rovněž některé starší pražské skauty. Vzhledem k tomu, že celá akce byla naplánována již na polovinu května, Dagmar Skálová urychleně kontaktovala skautské vedoucí Jiřího Řeháka a Jiřího Navrátila (jehož prostřednictvím byl dále osloven například František Falerski), kteří k účasti na povstání přiměli více než sto členů svých oddílů, hlavně mladých chlapců mezi patnácti až osmnácti lety (tzv. rovery). Emanuel Čančík později s žádostí o pomoc oslovil i Karla Skálu a nabídl mu úlohu spojky mezi ním a jednotlivými skautskými skupinami. Celého povstání se měli účastnit mnohé další odbojové skupiny, a také vojenské jednotky ze Žatce, Plzně a Pelhřimova, jež by zajistily rychlé obsazení budovy generálního štábu v pražských Dejvicích, budovy rozhlasu a osvobození politických vězňů (jmenovitě generála Karla Kutlvašra). Skauti měli sehrát především úlohu spojek a zajišťovat pořádek v již obsazených budovách. Plán pravděpodobně rovněž předpokládal, že se záhy zapojí i civilní obyvatelstvo. Dnes je již velmi obtížné určit, nakolik byla tato akce skutečně řízena členy protikomunistického odboje. S největší pravděpodobností však byla alespoň částečně vyprovokována příslušníky StB, kteří dále prováděli koordinaci jednotlivých skupin. [21]

V pozdních večerních hodinách dne 16. května 1949 se skauti shromáždili na Vítězném náměstí a u kavárny Daliborka v Chotkových sadech. Kráčí ale do předem připravené pasti Státní bezpečnosti. Přímo na místě jsou zatčeni a následně odvezeni k výslechům do nechvalně známé Bartolomějské ulice. Vyšetřovací metody jsou velmi tvrdé, velká část zadržených včetně Dagmar Skálové je podrobena bití obušky přes záda, přes chodidla a do obličeje. Ve vazbě se však někteří skauti pomocí morseovky dohodnou na společné výpovědi. Vyšetřovatelům následně shodně tvrdí, že se na určená místa dostavili za účelem hry (tzv. noční bojovky). Tato výmluva je do určité míry úspěšná a většina účastníků povstání z řad Junáka je proto později propuštěna. Dne 16. srpna 1949 byl Karel Skála odsouzen Státním soudem v Praze na dvacet čtyři let trestu odnětí svobody. Jeho manželka Dagmar Skálová byla odsouzena na doživotí týmž soudem již o týden dříve. V procesech s mnoha desítkami osob byla udělena řada doživotních trestů i trestů smrti. [22]

---

Poznámky:
[20] Jedním ze členů tohoto střediska byl pod přezdívkou Chrobák i pozdější prezident Václav Havel.
[21] Archiv Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v. v. i. Sbírka rozhovory. Rozhovor s Jiřím Navrátilem vedla Magdalena Benešová a Lukáš Havel dne 15. února 2012. ABS, Vyšetřovací spisy – centrála (MV­‑V) arch. č. V­‑6381 MV, Čančík a spol. III. díl, výpověď Dagmar Skálové ze dne 18. 5. 1949, výpověď Jiřího Navrátila ze dne 17. 5. 1949, výpověď Jiřího Navrátila ze dne 25. 5. 1949, výpověď Jiřího Řeháka ze dne 17. 5. 1949; V­‑6381 MV, operativní podsvazek, vyhodnocení ze dne 30. 9. 1966; fond Inspekce ministra vnitra (f. A 8), inventární jednotka (inv. j.) 614, zpráva ze dne 19. 5. 1958; medailon Vratislava Jandy, dostupné on­‑line na https://www.ustrcr.cz/dokumentace-popravenych-politicke-duvody-48-89/vratislav-janda/ a rozhovor s Luborem Šušlíkem vedený pro projekt Paměť národa, dostupné on­‑line na https://www.pametnaroda.cz/cs/suslik-lubor-1928, stav ke dni 17. 8. 2014; revize ed. 17. 2. 2023.
[22] ABS, fond Inspekce ministra vnitra (f. A 8) inv. j. 614, zpráva ze dne 19. 5.1958, výpověď Dagmar Skálové ze dne 7. 5. 1958, výpověď Jiřího Navrátila ze dne 14. 5. 1958; inv. j. 1278, výpověď Karla Skály ze dne 9. 2. 1966; f. MV­‑V, arch. č. V­‑6381 MV, Čančík a spol. III. díl, výpověď Jiřího Navrátila ze dne 25. 5. 1949; V­‑6381 MV, operativní podsvazek, vyhodnocení ze dne 30. 9. 1966, zpráva ze dne 17. 8. 1949, zpráva ze dne 23. 8. 1949, zpráva ze dne 8. 8. 1949; V­‑6381 MV, mapa 1, rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 16. 8. 1949, sp. zn. Or I 1003/49, rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 8. 8. 1949, sp. zn. Or I 1034/49. Srov.: BŘEČKA, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí. Brno 1999, s. 214.

---

Skautský odboj Beneš

V dubnu 1949 vzniká v Heřmanově Městci odbojová organizace s názvem Skautský odboj Beneš (zkráceně SOB). Byla založena Ladislavem Doležalem, Jaromírem Kabeláčem, Milanem Netušilem a Vladimírem Novákem a pravděpodobně ještě v dubnu se k ní připojují další skupiny mladých lidí ze Skutče a Chrasti. Často jde přitom o společné známé z gymnázia v nedaleké Chrudimi a z okolních skautských oddílů. Členové SOB tiskli letáky vyzývající k odporu proti komunismu a kritizující místní funkcionáře KSČ, které pak v dubnu 1950 byly šířeny v Cholticích a Vápenném Podole. Pravděpodobně větší dosah však měl časopis Janošík, jenž vyšel minimálně v šesti číslech po třiceti výtiscích. Obsahoval zprávy zachycené ze západních rozhlasových stanic a různé úvahy nad myšlenkami a dílem T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Časopis tak přímo stál proti domácí propagandě a cenzuře. Během pozdějších výslechů a hlavního soudního přelíčení obžalovaní uváděli různé důvody pro svou protikomunistickou činnost. Vedle snahy o obnovu plurality politických stran se mezi nimi objevuje i nesouhlas s postupným omezováním a nakonec i zrušením skautské organizace. [23]

Činnost skupiny ustala na jaře roku 1950, kdy většina členů odchází na vojnu či vysoké školy. Vlna zatýkání však přišla až o rok a půl později v září 1951, a to patrně v návaznosti na zatčení údajného agenta západních zpravodajských služeb Bohumila Eliáše. Spojení skupiny na Eliáše bylo velmi krátké a pravděpodobně bez významnějších výsledků, avšak přesto se pro členy SOB stalo osudným. Hlavní přelíčení Státního soudu v Praze se konalo za široké účasti veřejnosti v červnu 1952 v sále Sokolovny v Heřmanově Městci. Lístky k procesu byly předem přiděleny okolním podnikům a členům KSČ a místní samosprávy. Soud, jemuž předsedal nechvalně známý Vojtěch Rudý, odsoudil dne 21. června 1952 čelní představitele skupiny SOB na deset až patnáct let odnětí svobody. Vojtěch Rudý rovněž den před hlavním líčením podrobně instruoval obhájce obžalovaných, jakým způsobem mají hájit své mandanty. Prokurátoři J. Holcer a J. Brdek po vynesení rozsudku navíc ještě pořádali několik seminářů pro občany okolních obcí (plakáty s pozváním byly vyvěšeny na obecních nástěnkách), kde se pokoušeli vysvětlit okolnosti případu a zdůvodnit vysoké tresty. [24]

---

Poznámky:
[23] NA, f. SSNV, osobní vězeňský spis Libora Choutky, rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 21. 6. 1952, sp. zn. 2 Ts I 48/52, protokol o hlavním líčení Státního soudu v Praze ve dnech 19. – 21. 6. 1952, sp. zn. 2 Ts I 48/52; ABS, f. BN­‑V, arch. č. V­‑376 BR, operativní materiál 1, záznam ze dne 1. 2. 1951; f. Vyšetřovací spisy Hradec Králové (HK­‑V) arch. č. V­‑1199 HK, skupinový spis, trestní oznámení ze dne 10. 10. 1951; V­‑1185 HK, skupinový spis, žaloba ze dne 26. 5. 1952, trestní oznámení ze dne 6. 2. 1952; osobní spis Doležal, výpověď Ladislava Doležala ze dne 1. 2. 1952; osobní spis Kabeláč, výpověď Jaromíra Kabeláče ze dne 29. 1. 1952; osobní spis Choutka, výpověď Ladislava Doležala ze dne 19. 2. 1952, výpověď Milana Netušila ze dne 19. 2. 1952, výpověď Libora Choutky ze dne 20. 2. 1952; osobní spis Novák, výpověď Vladimíra Nováka ze dne 24. 1. 1952; osobní spis Netušil, výpověď Milana Netušila ze dne 24. 1. 1952; rozhovor vedený s Hubertem Procházkou, dostupné on­‑line na https://www.politictivezni.cz/cz/rozhovor-s-hubertem-prochazkou.html, stav ke dni 10. 7. 2014; revize ed. 17. 2. 2023.
[24] NA, f. SSNV, osobní vězeňský spis Libora Choutky, rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 21. 6. 1952, sp. zn. 2 Ts I 48/52, zpráva Generální prokuratuře ze dne 23. 6. 1952, zápis hodnocení hlavního líčení Státního soudu v Praze ze dne 21. 6. 1951. ABS, f. HK­‑V, arch. č. V­‑1185 HK, osobní spis Capoušek, rozkaz k zatčení Bohuslava Capouška ze dne 19. 9. 1951.

---

Pražské 34. středisko Ostříž

Po únorových událostech roku 1948 prošlo pražské 34. skautské středisko obvyklým vývojem, kdy s koncem organizace v roce 1950 odchází řada starších vedoucích. Mladší členové se však rozhodují pokračovat ve skautské činnosti i bez oficiálního povolení, přitom se do určité míry mohou spolehnout na ochranu, kterou jim poskytuje anonymita velkoměsta. Hlavní zásluhu na pokračování 34. střediska respektive na jeho obnovení má především pankrácký 233. oddíl pod vedením Oldřicha Rottenborna. Dne 28. října 1950 se ke znovuvytvořenému 34. středisku Ostříž připojuje 145. oddíl z Prahy Strašnic a do jara 1951 je do jeho činnosti již zapojeno asi šedesát skautů a skautek v pěti oddílech; zároveň jsou vedeny čilé kontakty s mnoha dalšími junáky Praze a okolí. [25]

Skaut a bývalý politický vězeň Miroslav Kopt, který byl členem 34. střediska Ostříž, o tomto období později řekl: „A v rámci toho našeho společenství, ta vršovická skupina, ke který jsem patřil, tak vnímala ten odpor proti tomu režimu, že se musí teda začít nějak jinak, ale že je nás málo. Tak jsme říkali: ‚Musíme se pokusit vytvořit něco…‘ Co přerostlo vlastně ve spojení celý řady skautských skupin – z Pankráce, z Vršovic, ze Strašnic a z dalších míst. A to gró toho našeho společenství čítalo, řekl bych, možná v tý nejširší členský základně kolem dvou set lidí.“ [26]

Pravděpodobně již od května 1950 však bylo 34. středisko pod dohledem Státní bezpečnosti, když dva příslušníci StB vydávající se za skauty navštěvují širší setkání jeho členů v České Lípě, kde se neúspěšně snaží vyprovokovat diskuze o ČSM. K činnosti ostřížů jsou rovněž úkolováni tři důvěrníci, dva informátoři a jeden agent. Vlasta Fialová, členka dívčího oddílu, pak byla ke spolupráci zavázána dokonce již v sedmnácti letech. [27]

Od podzimu 1951 členové střediska Ostříž vybírají peníze a potraviny pro rodiny politických vězňů. Činí tak v rámci krycí akce Bagr pro Koreu, kdy s žádostí o příspěvek oslovují zejména příslušníky KSČ. Pravděpodobně první protikomunistickou činností je pak vylepování amerických vlajek s nápisem SIO (Skautská ilegální organizace) v Jílovém a v okolních obcích či později rozbíjení řady vývěsních skříněk KSČ. Ke konci podzimu 1951 ostříži šíří po Praze asi tři sta protikomunistických letáků a 2. dubna 1952 přestříhávají telefonní kabely u obce Želivec a telefonní přípojku MNV v Těptíně. Dne 14. dubna 1952 se několik členů skupiny v čele s Oldřichem Rottenbornem pokusilo zastavit vlak umístěním několika balvanů do kolejiště. Důvodem byla údajně přítomnost vojenských důstojníků, kteří se soupravou dopravovali zpět ke své jednotce. Oldřich Rottenborn spolu s několika dalšími členy Ostříže do vlaku rovněž nastoupil, aby jej případně mohl včas zastavit zatáhnutím ruční brzdy. Strojvůdce překážku zahlédl včas, ale přítomní skauti byli pro podezřelé chování záhy zadrženi. [28]

Poprvé jsou však ostříži odsouzeni Lidovým trestním soudem v Praze dne 2. dubna 1953, a to jen k nižším trestům (za sdružování proti republice), záhy nato jsou většinou propuštěni amnestií prezidenta republiky z téhož roku. [29] Větší část obviněných byla vyšetřována na svobodě a po společné domluvě se proto podařilo utajit zapojení a činnost některých dalších osob z 34. střediska či větší množství pistolí, jimiž skupina disponovala (v rámci odboje však využity nebyly). Rovněž se asi měsíc dařilo ukrývat Rudolfa Probsta, jenž dne 8. února 1954 vyšetřovatelům uprchl. [30]

Od září 1954 dochází k opětovnému zatčení některých ostřížů, ti jsou pak následujícího roku odsouzeni až k desetiletým trestům odnětí svobody. Státní prokurátor svou obžalobu mladých lidí převážně z dělnických rodin uvozuje: „Během let 1951 až 1954 v několika procesech před našimi soudy bylo jasně prokázáno, že to byli právě někteří příslušníci býv. Junáka, kteří v t. zv. junácké činnosti illegálně [sic! = ilegálně] pokračovali, vytvářeli na tomto základě tajné protistátní skupiny v intencích domácích zrádců a zrádné emigrace a usilovali vesměs o odstranění [,] nebo alespoň o narušování našeho státního zřízení. Od této státu nepřátelské činnosti neodradily některé bývalé příslušníky Junáka ani tresty, které byly za takovou protistátní činnost našimi soudy již uloženy. Obvinění, které žaluji, jsou toho dokladem.“ [31] Do čela odbojové skupiny je (jako nejstarší souzená osoba) postaven vedoucí 56. skautského střediska v Radlicích Emanuel Racek, jehož jedinou činností v rámci ostřížů však pravděpodobně byly pouze přednášky o astronomii. [32]

---

Poznámky:
[25] ABS, historický fond MV (MV­‑H), arch. č. H­‑293, vyhodnocení ze dne 18. 4. 1953. Srov.: historie střediska Ostříž, dostupné on­‑line na https://strediskoostriz.webnode.cz/historie-strediska/, stav ke dni 20. 8. 2014; revize ed. 17. 2. 2023.
[26] Z rozhovoru s Miroslavem Koptem. Vedl Lukáš Havel dne 17. 8. 2011. Archiv Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny. Sbírka rozhovory.
[27] ABS, f. MV­‑H, arch. č. H­‑293, zpráva ze dne 11. 5. 1950, zpráva ze dne 19. 5. 1950, zpráva ze dne 22. 5. 1950, zpráva ze dne 5. 12. 1953, vyhodnocení ze dne 18. 4. 1953, záznam o zavázání Vlasty Fialové ke spolupráci ze dne 11. 9. 1951, záznam ze dne 3. 2. 1953; NA, f. SSNV, osobní vězeňský spis Jiří Holubec, žaloba ze dne 18. 2. 1955, protokol o hlavním líčení Krajského soudu v Praze ve dnech 29. – 31. 3. 1955, sp. zn. 1 T 9/55.
[28] ZACHARIAŠ, Jiří: Lilie pod klopou, lilie za mřížemi; NA, f. SSNV, osobní vězeňský spis Jiří Holubec, žaloba ze dne 18. 2. 1955, protokol o hlavním líčení Krajského soudu v Praze ve dnech 29. – 31. 3. 1955, sp. zn. 1 T 9/55. ABS, f. MV­‑H, arch. č. H­‑293, podsvazek, výpověď Rudolfa Probsta ze dne 7. 5. 1954; f. MV­‑V, arch. č. V­‑2460 MV, výpověď Jaromíra Vejdovského ze dne 29. října 1954, výpověď Rudolfa Probsta ze dne 18. 11. 1954, výpověď Jiřího Holubce ze dne 12. 10. 1954, výpověď Jiřího Holubce ze dne 22. 10. 1954; PEČINKA, Bohumil: Čtyřicet let v odboji. Rozhovor s Miroslavem Koptem. Vydáno dne 20. 3. 2008, dostupné on­‑line na http://www.revuepolitika.cz/clanky/286/ctyricet­‑let­‑v-odboji, stav ke dni 17. 7. 2014.
[29] Archiv hl. m. Prahy, fond Okresní prokuratura v Praze, spisy Okresní prokuratury v Praze, sp. zn. 10 Pt 157/52 a 2 Pnt 3/55, rozsudek Lidového soudu trestního v Praze ze dne 2. 4. 1953, sp. zn. 2 T 17/53, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 1953, sp. zn. 8 To 190/53.
[30] NA, f. SSNV, osobní vězeňský spis Jiří Holubec, žaloba ze dne 18. 2. 1955, výpověď Jiřího Holubce ze dne 22. 1. 1955. ABS, f. MV­‑V, arch. č. V­‑2355 MV, mapa 1, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 1954, sp. zn. 1 T 29/54.
[31] NA, f. SSNV, žaloba ze dne 18. 2. 1955.
[32] ABS, f. MV­‑V, arch. č. V­‑2460 MV, výpověď Oldřicha Rottenborna ze dne 22. 12. 1954; NA, f. SSNV, osobní vězeňský spis Jiří Holubec, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1955, sp. zn. 1 T 9/55, žaloba ze dne 18. 2. 1955.

---

█ █ █

Junák byl po dobu své existence skutečně masovým hnutím, jehož výchovou prošla významná část dětí a mládeže. I přes výše zmíněné politické procesy proto nepřekvapí, že k obnově organizace, byť pouze na dva roky, došlo již v březnu 1968. Domácí skauting v této době své představitele čerpal z řad bývalých vrcholových činovníků, ale zároveň se mohl opřít i o generaci mladých vedoucích, kteří své oddíly a střediska vybudovali během padesátých a šedesátých let doslova z ničeho. Často rovněž čelili hrozbě vysokých trestů, jež byly dříve udělovány jejich přátelům a představeným. Dne 2. prosince 1989 se v sále Městské knihovny v Praze odehrála třetí obnova Junáka, který se pak v krátké době stává opět největší dětskou a mládežnickou organizací na našem území.

---

Studie byla prvně publikována ve 2. sborníku o protikomunistickém odboji „Vyjádření úcty a vděčnosti“ vydaném Vojenským historickým ústavem Praha v říjnu 2015. Pro web SOVF byla převzata se svolením autora.

⚜