55. výročí hromadného útěku vězňů z tábora č. 14 a tragický osud skauta Borise Volka

Jeho tatínek učil na místním gymnáziu ve Spišské Nové Vsi a maminka se starala o domácnost a tři malé děti – Vladimíra, Jiřího a Borise. V roce 1934 Boris následoval své bratry a začal chodit do zdejší obecné školy. Ve škole se mu líbilo, ale přišel osudný rok 1938. Koncem roku proběhla československá vojenská mobilizace a národnostní poměry po mnichovské dohodě s Německem nebyly pro české rodiny na Slovensku nijak příznivé. Obyvatelé Slovenska usilovali o svůj vlastní „slobodný štát“ bez Čechů.

Český učitel František Volek svou rodinu přestěhoval do Čech, do města Rokycan a po zdejším půlročním pobytu do Prahy. Byt si pronajali v Praze XVII, Košířích, v ulici Pod Kavalírkou č. 8. Otec rodiny začal vyučovat na Reálném gymnáziu v Ječné ulici a Boris v Praze vychodil poslední třídu obecné školy a 4. třídy měšťanské školy. Protože byl od dětství silně krátkozraký nastoupil do učení v drogerii fy Hanák v Praze I. Učil se tři roky drogistou a po vyučení začal navštěvovat vyšší drogistickou školu v Betlémské ulici. Také jeho bratři studovali a maturovali na střední škole. To již skončil německý protektorát nad Čechy a Moravou a skončila i druhá světová válka.

Opět vznikla Československá republika. V poválečné republice byla obnovena i skautská organizace Junák, a tak v roce 1945 vstoupil 17letý Boris do místního oddílu Junáka v Košířích a začal se nadšeně věnovat skautingu. Později zastával i funkci vůdce oddílu. Koncem roku 1948, když začal studovat v Kolíně, z Junáka odešel. Skautská organizace se podstatně změnila na zpolitizovanou dětskou organizaci pionýrského typu podle sovětského vzoru. Starší členové Junáka od 15 let věku měli přecházet do SČM.

Borisovi nemajetní rodiče již v roce 1945, jako mnozí další obyvatelé Košíř, podlehli lživé agitaci a líbivým svodům komunistů. Přihlásili se do KSČ v místní uliční organizaci komunistů. V pozdějších letech se stal jejich syn Jiří úředníkem a syn Vladimír vystudoval vysokou školu a stal se inženýrem vodních staveb. Boris zatím po absolvování dvou tříd vyšší drogistické školy přešel do 3. ročníku vyšší průmyslové školy chemické v Kolíně. Do Prahy k rodičům jezdil jen jednou týdně, většinou v neděli.

V Kolíně se seznámil s jedním podnikatelem a pomáhal mu při jeho ilegálním útěku do zahraničí. Na jeho popud založil také v Kolíně ze skautů a spolužáků tajnou odbojovou protikomunistickou skupinu – Bratrstvo. V jejich činnosti zpočátku hrála úlohu i mladistvá romantika a dobrodružství z rizikové ilegální práce. V prvním stádiu své činnosti se členové Bratrstva snažili získat zbraně, aby se s nimi zúčastnili případného státního ozbrojeného převratu. Scházeli se na tajných schůzkách a dohodli se, že Kolín rozdělí na čtyři úseky a v nich založí své dílčí ilegální družiny, plánovali i přepadení stanice SNB ve městě a některé další útoky od kterých však z různých důvodů upustili. Bratrstvo vytvořilo své užší vedení ve složení, Boris Volek. Evžen Vítek a Jaroslav Martínek. Snažili se, aby jejich skupina našla spojení i s dalšími protikomunistickými skupinami v Československu, popřípadě navázala spojení se zahraničním protikomunistickým odbojem.

Z tohoto důvodu odešel v létě 1948 Borisův starší spolužák Evžen Vítek ilegálně přes zelenou šumavskou hranici do zahraničí. V Bavorsku se sešel s Ing. Žemlou, bývalým profesorem z Pardubic, který v té době pracoval u americké CIC a také s bývalým uprchlým ministrem Ripkou. Začátkem září 1948 se Evžen vrátil zpět do ČSR jako agent CIC. Měl falešné osobní doklady, krátký samopal a větší částku peněz. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva na zpravodajskou a špionážní činnost z průmyslových závodů a na zakládání nových odbojových skupin. Evžen Vítek se často vracel se zprávami a splněnými úkoly zpět do americké okupační zóny Německa. Vícekrát překračoval ilegálně státní hranici a až do svého zatčení v roce 1950 přinášel i nové instrukce pro činnost Bratrstva.

Boris Volek se stal po Evženovi nejaktivnější osobností Bratrstva a začátkem dubna 1949 sestavil i text přísahy, kterou se členové zavazovali k boji za svobodu a demokracii, proti rudé totalitě a že tento boj nikdy nezradí. Nejdříve se v Kolíně na Kmochově ostrově slavnostně přísahou navzájem zavázali členové užšího vedení skupiny, později při druhé příležitosti dalších 12 členů Bratrstva. Místo přísahy bylo zajišťováno hlídkami z řad členů bývalého junáckého oddílu, který vedl v Kolíně Jaroslav Martínek. Ten také slíbil vytvořit z členů bývalého oddílu zvláštní útvar pro spojovací službu mezi jednotlivými úseky kolínské odbojové organizace. S pomocí Evžena Vítka se časem Bratrstvu podařilo navázat spolupráci i s protikomunistickou skupinou rolníka Žítka v Rokycanech, dále s lidmi RNDr. Viléma Lipperta na Kladně, a s lidmi ve Vlašimi, které řídil občan Lehký.

Pravděpodobně zadržením a vyšetřováním zatčeného Evžena Vítka orgány StB, byla mimo jiné odhalena i činnost Bratrstva. Jako první byl v Kolíně 3. února 1950 zatčen úředník Jaroslav Martínek *1929, čtvrtého a sedmého února následovalo zatčení kamenotiskaře Josefa Lejska *1930 a elektrotechnika Vladimíra Krchy *1931. Prvního března byl zatčen student Boris Volek a ve stejném měsíci následovalo zatčení studentů průmyslové školy chemické v Kolíně. Zatčen byl jugoslávský student Věkoslav Subotič *1926, René Trinkl *1928, Václav Růžička *1931, Antonín Balcar *1927 a Jan Hora *1931. V dubnu byl v Praze zatčen učeň Karel Hojtaš *1931, student Václav Koťátko *1927 a další studenti – Milan Měšťánek, Milan Fikart, Stanislav Hubáček, Zdeněk Hrdlička, atd.

Osmnáct členů ilegální skupiny Bratrstvo odsoudil 18.–20. prosince 1950 Státní soud v Praze za velezradu, špionáž a vyzvědačství. Nepodmíněné tresty u obžalovaných, včetně ztráty majetku, občanských práv a udělení pokut se pohybovaly od 18 do 5 roků odnětí svobody. Evžen Vítek měl samostatný soud. Boris Volek byl odsouzen na 16 let ztráty svobody a byl převezen do Horního Slavkova do trestaneckého tábora XII, aby trest odpracoval v uranových dolech. Jeho kmenové číslo zde bylo 012097. Společnou cestu s ním absolvoval i jeho druh, Věkoslav Subotič, odsouzený na 14 let ztráty svobody.

Touha po svobodě u mladých mužů – vězňů byla veliká. Nesmířili se s tím, že by si měli odpykat celý trest. Pracovali společně s potrestaným Zdeňkem Štichem, Karlem Kukalem a Ladislavem Křivánkem na šachtě č. 14 a již od července 1951 všichni hledali příležitost k útěku. Do svého plánu zapojili i další vězněné kamarády – Kubáta, Subotiče, Tykvarta, Trna, Hasila, Compla. Čermáka, Plška, Úlehlu, Petrů, Roubala… Tajně jednali o útěku i s mladým příslušníkem SNB ze strážního útvaru Jeřáb, kterého znali pod přezdívkou Francouz. Ten již dříve pomohl některým vězňům a byl za to i vyšetřován StB. Poradil jim, aby se o útěk pokusili až někdy v říjnu, kdy jsou podzimní mlhy a odhalení nočního útěku se sníží na minimum. Bylo potřeba mít velký časový náskok před pronásledováním a uzavřením koridorů v krajině. Souhlasil i s případným odzbrojením, aby měl alibi a nebyl v podezření že jim pomáhal. Oznámil jim také jaká opatření se dělají, když se útěk prozradí a uprchlíci se stíhají. Uprchnout s nimi nehodlal.

Pod přezdívkou Francouz pomáhal vězňům, mladý slovenský dělník, Josef Karolík *1930 v Kečkovci, okr. Svidník, strážmistr ze střežícího útvaru SNB­‑Jeřáb. Bylo dohodnuto, že hromadný útěk vězňů ze šachty č. 14 se uskuteční na noční směně v neděli 14. října. V den „D“ odvahu k přepadení střežící trojice příslušníků SNB a k útěku nenašel jak Vladimír Křivánek tak i Věkoslav Subotič a útěku se nezúčastnili. Vězňům se podařilo v zámečnické dílně přepadnout strážmistra Landu, krátkou tyčí jej zranit na hlavě, sebrat mu pistoli a samopal. Byl svázán. Druhý strážmistr SNB Jan Gucký neposlechl aby dal ruce vzhůru a pokusil se sáhnout po zbrani. Bývalý škpt. Úlehla byl ale rychlejší a Guckého postřelil. Třetí strážmistr SNB Josef Karolík před namířeným samopalem raději zvedl ruce vzhůru a nechal se také odzbrojit. Zajatci byli svázáni a těžní klecí svezeni do hlubiny šachty. Postřeleného strážmistra podpírali v chůzi ke kleci Boris Volek a Láďa Plšek. Potom nastal útěk vězňů temnou nocí přes zadrátované ohrady šachty č. 14. než hustá mlha a milosrdný les ukryly prchající postavy.

Při nočním běhu se ztratil vězeň Jiří Levínský, elektrikář, který si útěk rozmyslel a chtěl si zradou spoluvězňů vylepšit svůj trest. Vrátil se zpět do vězeňského tábora č. 12, kde oznámil hromadný útěk vězňů, přepadení stráže SNB na šachtě, jejich odzbrojení, zajetí i postřelení Guckého. Nastal poplach, osvobození zajatců z hlubiny šachty a začal hon na uprchlíky. Byli objeveni druhý den ráno na lesní stráni. Neměli velký časový náskok a při střelbě se rozprchli do okolí. Někteří se bránili střelbou z ukořistěných zbraní a postřelili další dva příslušníky SNB. Boj s přesilou pronásledovatelů nemohl skončit jinak, než jejich smrtí v obklíčení. Tak byli zastřeleni nebo se sami zastřelili – Vladimír Roubal, Jan Úlehla, Ferdinand Compl, Jan Trn, František Petrů. Postřelen do kolena byl Karel Kukal, dopaden byl Boris Volek, Ladislav Plšek a Zdeněk Štich. Později v roce 1952 byl zastřelen uprchlý Fero Čermák na státní hranici u Malacek a Miroslav Hasil se zastřelil sám při zatýkání, když se prozradil jeho pobyt v Dolních Bojanovicích.

S dopadenými trestanci a těmi, kdo o jejich útěku věděli byl v Hornickém domě v Jáchymově inscenován výstražný proces. Před senátem JUDr. Mirka Huleje od Státního soudu z Prahy stanulo 19.–21. března 1952 dvanáct obžalovaných. Postřelený vězeň Karel Kukal, byl odsouzen na dalších 25 roků, Vladimír Křivánek na 16 roků, František Kubát na 21 roků, Josef Tykvart na 18 roků, Věkoslav Subotič na 17 roků, Otto Matějka na 16 roků, Václav Novák na 15 roků, Otakar Novák na 15 roků a Stanislav Pech na 3 roky. Strážmistr SNB Josef Karolík byl odsouzen k trestu smrti, taktéž i 26letý otec dvou dětí Ladislav Plšek a skaut Boris Volek.

Poslední dva jmenovaní dostali výjimečný trest smrti za „vraždu“ a to jen proto, že podpírali v chůzi k těžní kleci strážmistra SNB, kterého postřelil vězeň Úlehla a mohli předpokládat, že v hlubině šachty neošetřen zemře. Údajně své střelné zranění nepřežil.

Všichni tři odsouzení k smrti byli převezeni do Prahy a popraveni v ranních hodinách jedenáctého listopadu 1952 ve věznici na Pankráci. Na popravu šli statečně. Umírali v katovské oprátce mladí s čistým svědomím, že nikoho nezavraždili, smířeni s Bohem a se svým osudem.

V roce 1993 popsal hromadný útěk vězňů ze šachty č. 14 jeho přímý účastník, bratr Karel Kukal ve své knížce Deset křížů. Knížka vyšla srpnu 1993 v nakladatelství Nová inspirace, úryvky z ní byly zveřejněny v říjnu 1993 i v nezávislém skautském zpravodaji ČIN. Svědectví autora knížky, přímého účastníka útěku, udělala jasnou tečku za různými pověstmi a bájemi, které se o tomto tragickém hromadném útěku šířily mezi bývalými politickými vězni komunistického režimu.

Při letošním 55. výročím hromadné útěkové akce politických vězňů, která neměla obdobu za trvání komunistických trestaneckých lágrů v Československu, věnujme smutnou vzpomínku těm, kteří touhu po svobodě zaplatili svým životem.

Čest jejich památce!

⚜