Malý medvěd Hiawatha: osmdesát!
Připomeňme si životní jubileum, kterého se dnes dožívá, a vzpomeňme významného skautského činovníka a vůdce, woodcraftera, přírodovědce a ochránce přírody, respektovaného vypravěče, spisovatele a publicisty, znalce kultur severoamerických indiánů a šiřitele lakrosu v našich zemích, bratra Ivana Makáska – Hiawathy. Pokud nám to oslavenec dovolí, a zůstaneme u indiánských reáliích, tento Malý velký muž byl mj. také členem legendárního ilegálního roverského kmene Dakota, činovníkem Psohlavců, zakladatelem a vůdcem skautského (a později náčelníkem woodcrafterského) 3. chlapeckého oddílu Neskenon z Prahy, zakladatelem a vůdcem 3. střediska Thecumtha Praha, dlouholetým redaktorem skautského zpravodaje ČIN, zakladatelem a šéfredaktorem časopisu pro skauty a woodcraftery Wampum Neskenonu, či časopisu Českého svazu ochránců přírody Nika. Osobnost bratra Hiawathy důvěrně přibližuje strhující vyprávění bratra Pedra, napsané před jedenadvaceti lety v doslovu k Hiawathovým příběhům z období ilegálního skautingu vydaným pod názvem Kluci z Dakoty. (perex: OPL)
V soutěsce je dostaneme!
| foto: archiv Vladimíra Černého
Řídkým borovým lesíkem se velmi rychle, se značným nasazením a také bez velkého ohledu na případnou osobní újmu, míhaly postavy chlapců a několika mladých mužů.
Napříč tábořištěm, jemuž se říkalo (a doufám stále říká) Dýmové jeskyně, právě projížděl zápaďácký dostavník. Vezl, kromě několika bezvýznamných cestujících, výplatu pro horníky z blízkého dolu. O tu „té partě skunků a prérijních všiváků“ (jak nazýval tuto část vystupujících tvůrce hry a její režisér Jaroslav Foglar – Jestřáb) samozřejmě šlo. Jenomže, pánbůh zaplať, téměř vždycky, ať situace vypadá jakkoliv zoufale, se najde jiná parta, která se takovým pacholkům dokáže postavit. Tak tomu bylo i tenkrát na Dýmových jeskyních při tom slavném Přepadení dostavníku.
Mezi tenkými kmínky borovic se v dálce, v padajícím soumraku, dala rozpoznat první blikající světla Prahy. Na Dýmových jeskyních však nebylo ještě dobojováno a lucerničky velkého města nevnímal v tu chvíli žádný z herců. Ani bandita, ani hrdina.
Dostavník s hornickou gáží jezdil stále sem a tam, kryt několika posledními statečnými muži. Nemohl se probít z obklíčení. Foglarovské papírové kule svištěly a práskaly všude kolem. Odrážely se od stromů v divokých a nevypočitatelných karambolech. Občas zasáhly také cíl. To potom, jak jinak, znamenalo smrt. Dočasnou, protože šlo o Přepadení dostavníku v Dýmových jeskyních.
Už se zdálo, že dostavník konečně projede. S těžce devastovanou posádkou sice, ale podaří se mu to.
Krčil jsem se v trsech přerostlé loňské trávy. Byl jsem v tomto vystoupení zločincem a čekal na svou bídnou příležitost. Náhle kdosi dopadl prudce vedle mne. Zatřásl mi ramenem a zvolal velmi vzrušeně: „Zvedej se, v soutěsce je dostaneme!“ Znělo to tak důvěryhodně a přesvědčivě, že jsem o existenci soutěsky, která mohla zapříčinit významný zvrat ve hře, vůbec nepochyboval. Ačkoliv tam nebyla ani škarpa, natož soutěska, stejně jako tam na Dýmových jeskyních nejezdil dostavník. Přesto tam byla. A samozřejmě, že tam jezdil.
Tahle slova vykřikl můj rádce družiny. Téměř mladý muž, jak bylo v té době ve Foglarově Dvojce zvykem. Ten, který už dokázal řešit, se svými stejně starými kamarády z oddílu, těžké maturitní matematické úlohy. Někdy řídil družinové schůzky v černém obleku, ve sněhobílé košili a s motýlkem pod krkem. Světlé jelenicové rukavice kladl pokaždé na staré pokroucené věšáky v předsíňce klubovny, hned vedle táborových beden. Po schůzce odcházel v naleštěných špičatých polobotkách do tanečního kursu a mě se pokaždé zdálo, že je nám, mladším a menším, v těch černých šatech pro dospělé, hrozně vzdálený.
Teď však, v té divoké přestřelce, která se přelévala kolem nás, měl srdce v krátkých kalhotách a choval se podle toho.
O tohle silně inspirativní prostředí, s pozitivními vstupy (a to zdaleka nejen v oblasti romantických zážitků) do tvořící se dětské povahy, přišel autor této knihy poměrně brzy potom, co mu přišel na chuť. Ne vlastní vinou. A také poněkud kuriózním, rozhodně však netradičním způsobem. Tahle okolnost, pro jiného znamenající přinejmenším ztrátu iluzí, se ukázala být Ivanu Makáskovi životním impulzem. Jestliže říkám životním, pak vím dobře, o čem mluvím.
Doba, v které mu bylo tak prazvláštně ukončeno členství ve Foglarově oddílu, podobné činnosti jako byla ta v Dýmových jeskyních rozhodně nepřála. Konečně, píše o tom sám v této knize. Nemohl jít a vybrat si jako náhradu jiný oddíl ve vedlejší ulici. Klubovny skautských oddílů byly opuštěné, mnohé z nich sloužily už pár let docela jiným účelům, dveře jiných byly však ještě stále přebity prkny a opatřeny převratovými razítky. Vůdcové skautských oddílů se zhusta nacházeli ve věznicích a pracovních táborech, dalším naskakovala kopřivka pokaždé, když měli vyplnit kádrový dotazník s kolonkou: Vaše společenská aktivita před rokem 1948.
Ivan Makásek – Hiawatha si musel prostředí, o němž tolik četl, slyšel a na chvíli i zažil, začít vytvářet sám. Nepochybně je v jeho snažení znát i stopa zdravého vzdoru – ukázat to jednou tomu Foglarovi. Měl a má houževnatou povahu. Kdyby si s velkým předstihem nevybral svou indiánskou přezdívku, hodila by se pro něj jiná, sice méně romantická, zato však pravdivější – Buldok. Do čeho se zakousne, to nepustí.
Jeho klukovské kluby a spolky, hledající ztracený foglarovský ráj, vyzrály na začátku šedesátých let do podoby skautského roverského společenství. Tajeného, samozřejmě, jak bylo tehdy v kraji nutným zvykem. Vyzrál rovněž Ivan. Cílem se mu stala obnova skautské organizace v Československu. A to už nebyla maličkost. S dosavadními povídkami o tom, kde a s kým se indiáni mydlili, to mělo jen málo společného. Ivan začal hledat pro svůj záměr spojence.
Nemohl nenarazit na lidi jdoucí stejnou nebo blízkou cestou. Horší to bylo s tím spojit je do jednoho houfu. Doba byla stále velmi nebezpečná. Ivan Makásek má však velký přesvědčovací talent. Ne nadarmo se mu u táborových ohňů říká Ten jemuž musíš vstoupit do nadechování. Pravda je však taková, že se mu podařilo spojit zdánlivě nespojitelné a rozmotat příslovečné gordické uzle. Dokonce přesvědčil o potřebnosti pokračovat ve skautské práci muže vracející se po mnohaletých trestech z vězení, kam se dostali právě za činnost v ilegálním skautingu! A to už bylo opravdu něco, protože tahle, pro nás všechny tehdy První liga, byla z pochopitelných důvodů krajně nedůvěřivá a velmi obezřetná.
Když se po lednu, v roce osmašedesátém, začala hrát nová hra na Přepadení dostavníku, uvědomili jsme si, že teď jde o všechno, že sice soutěsek, těch opravdových, může být cestou ještě velmi mnoho, ale cítili jsme, že cíl už je blízko. Ten cíl, jehož chtěl dosáhnout Hiawatha.
Začátkem února toho nadějného roku 1968 nalezla za dveřmi našeho bytu moje velmi čerstvá manželka zastrčený lístek. Byl na několikrát složený a kvapně vytržený z nějakého notýsku. Jevil se jí velmi podivným. Četla si v tom papírku a v očích jí narůstal údiv. „Prosím tě, co to je za cvoka, tady ten?“ řekla užasle a podala mi lístek. Podle písma jsem poznal, že je od Ivana.
Kromě srozumitelného textu byl pokryt řadou značek. Navíc byl zakončen záhadným podpisem jevícím se v prvním ohledání jako tajemná šifra. V indiánském obrázkovém písmu bylo příjemci, tedy mně, sděleno, že je takový den, měsíc, hodina a rok. Vzkaz jsem okamžitě pochopil jako neobyčejně naléhavý. Pisatelův podpis v mé nikdy neskautující ženě vyvolával značné podezření: „Malý medvěd Hiawatha.“ Což je staroslavná Makáskova přezdívka. To věděl každý, jen má žena ne. Odpustil jsem jí to, neboť obsah dopisu byl tak závažný, že jsem nemohl potřebovat ani stín manželského sporu.
„Rychlá středisková rada, dáváme dohromady nový Skautský manifest. Přijď fofrem do klubovny!“ Hiawatha bušil do největšího ze svých indiánských bubnů.
Přepadení dostavníku se rozběhlo naplno. Přistoupil jsem opatrně k manželce a řekl jsem jí hlasem nabývajícím postupně na důraznosti: „Zlato (chtěl jsem, aby oslovení bylo jako z amerického filmu), dnes z té večeře nebude nic. Ivan nás svolává a začneme dělat dějiny.“
Vyběhl jsem ven do únorového večera. Na sobě jsem měl zase krátké kalhoty jako tenkrát v Dýmových jeskyních. Srdce mně v nich tlouklo o závod. Tomu Ivanovi se to podařilo, říkal jsem si. Dnes je dostaneme v soutěsce.
Tento text byl napsán v roce 2003 jako doslov pro vydání knihy Ivana Makáska „Kluci z Dakoty: Příběhy z období ilegálního skautingu 1957–1968“.
⚜