Veselá vzpomínka z doby hluboké normalizace

---

Jen jednou to s námi málem dopadlo špatně. To, když přijel z Prahy Kondor. Kondor byl legenda, nezařaditelný a nepoužitelný občan socialistické republiky. Kondor byl už v důchodu, ale duchem byl víc kluk než my a jím také zůstal až do smrti. Bylo mu stále tak nějak třináct, jak mi prozradil jeho starý otec, nejstarší žijící Sokol v Praze: „Nojo, Karel! Když máma umřela, tak mu bylo třináct a tak už to zůstalo.“

Kondor byl se svou přímočarou naivitou trochu nebezpečný. Žil ve světě divokého západu, indiánů a lovců, obdivoval vše, co se k téhle době vázalo.

Ti, kteří sdíleli podobný obdiv k romantice divokého západu, si po večerech šili medvědí kabáty, kožené vesty s třásněmi a liščí čepice. V podnikových dílnách si vyráběli potají kopie coltů a winchestrovek. Pak se na srazu podobných nadšenců, kdesi v lesích, do toho všeho převlékli a pár hodin žili svůj sen. Né tak Kondor. Ten žil svůj sen v každodenním životě.

Svůj nuselský pavlačový byt, kde bydlel se svým starým otcem a ve kterém jsem v době studií i jeden celý rok žil s nimi, vytvořil něco, co nazýval „Mini western home museum of Kondor“. Zdi byly dokonale pokryté artefakty nejrůznějšího původu. Visely tam nože a dýky v kožených pouzdrech, bajonety ke všem možným puškám, placky od táboráků, zarámované fotografie slavných indiánských náčelníků, orlí péra, bobří kožešiny, vyřezávané masky, miniatury totemů, anglické nápisy, ale i železa na lovení kojotů. Kondor se s tím nepáral. Co měl, to na zeď přitloukl. Pokaždé k tomu použil nějaký maličký hřebík nebo špendlík, a tak se stávalo, že já, který jsem pod stěnou Mini western home muzea spal, jsem se ráno probouzel mezi starými pistolemi a dýkami. Byl zázrak, že jsem pobyt u Kondora přežil.

Vrcholem jeho muzea byl ale sekretář. V horní zasklené části nebyly malované hrnečky ani pozlacené slavnostní sklínky, ale Kondor tam vytvořil krajinu. Z drnů vymodeloval různá návrší, v údolí naznačil protékající potok a zapíchané větvičky představovaly lesní porost. Stovky cínových postaviček vojáků v modrých uniformách, na koních i pěších a stovky maličkých indiánů, mávajících lasy či oštěpy. Maličké modely tee­‑pee a postavičky indiánských žen a dětí. Na jednom návrší pak stál cínový vojáček s americkou vlajkou. Až po nějaké době mně došlo, co že to Kondor ve svém obýváčku vlastně postavil. On zde prostorově znázornil situaci, která nastala v Montaně 25. června 1876 u říčky Little Big Horn. Ti modří vojáčkové, to bylo postavení sedmé A. Ti indiáni, to byli Siuxové a Čejenové. A olověný vojáček s vlajkou nebyl nikdo jiný než generál Georg Armstrong Custer. Kondor tu slavnou bitvu, ve které indiáni porazili elitní armádu Spojených států, dokázal popsat do detailu. Názorně při tom návštěvám ukazoval jednotlivé postupy vojska, past, do které se pyšní vojáci nechali vlákat, ale i osudy severoamerických indiánů, pro které tahle bitva byla posledním vzepětím, po kterém je už čekal neblahý osud. Kondorovi vůbec nevadilo, že krajina, kde se bitva odehrávala, připomínala v jeho podání spíš krajinu šumavského podhůří, kde se za jednou vesničkou u kamenného křížku odbočuje doprava.

Kondor civilní oblek používal málo. Když vyrazil z nuselského bytu k nám na Šumavu, vyšel ze dveří už v plné zbroji. Záleželo jen na tom, jakou roli si zrovna zvolil. Nejčastější byla role ‚Kondor­‑traper‘. Většinou nic praktického s sebou neměl. Spací pytel nebo deku zapomněl pokaždé, ale ostruhy podomácku vyrobené v nějaké klempířské dílničce, maketu pušky nebo kopí ozdobené péry, nezapomněl doma nikdy. Měl oblek lovce medvědů a na koženém opasku se houpal bowiák v pochvě vyšívané korálky. Takto vymóděný pak usedal do tramvají a z pražského nádraží se hodiny kodrcal až k nám na Šumavu, kde jsme ho od československých drah převzali. Pokaždé to bylo setkání bezmezně radostné. Kondor byl neuvěřitelný dobrák. Na chodnících se dával do řeči s dětmi, které vycítily že jim je rovnocenným kamarádem. Rozdával jim nášivky s hlavami indiánů a dřevěné náhrdelníky medvědích tesáků. Rozzářeným dětem i jejich zaraženým rodičům předváděl kouzla s uzly, která se mu většinou nezdařila a vůbec se choval velmi spontánně. V tíživých sedmdesátých letech působil poněkud podezřele.

Kráčeli jsme za ním pár kroků pozadu a užívali si, jak je z něj okolí vyvalené a šokované. Kondor stále něco vyprávěl a komentoval všechno, co viděl. Přehledná jeho samomluva příliš nebyla, ale fascinující ano.

Jak jsme se tak přibližovali k místu, kde sídlili příslušníci ‚vébé‘, začalo nám pomalu docházet, že s Kondorem, v plné zálesácké zbroji, nemůžeme projít nepozorovaně. To nedopadne dobře. Přidali jsme do kroku a nabádali Kondora k tichu. Marně. Zastavil se uprostřed vozovky, rozpřáhl paže k širému kraji a pronesl modlitbu k Manituovi.

Záclona za okny služebny se pohnula… Zrychlili jsme a Kondora vzali mezi sebe. Už to bude dobré! Už jen nějakých sto metrů a už uvidíme slavný kostel! Už budeme v nedohlednu. Už nás stíhat nikdo nebude.

Omyl! Z šoku probuzení příslušníci naskákali do služební Volhy a ta nás náhle předjela a se skřípotem brzd před námi zastavila. Byli čtyři. Ani jsme netušili, že tak silná jednotka sídlí v té malé chaloupce. Policisté si utáhli opasky a nasadili čepice a úřední výrazy. Je to v háji, letělo nám hlavou. A najednou Kondor, ten boží člověk, vyrazil kupředu volaje na nás: „Pojďte zatlačit! Nejede jim to! To jsou hrozný křápy ta ruská auta!“ Opřel se dlaněmi o zadní blatník a chystal se auto roztlačit. Příslušníci stáli s otevřenými hubami.

Kondor bez ustání něco vykřikoval, zatímco jeho winchestrovka bouchala o kapotu auta.

„Hej! Co to děláte?“, vzpamatoval se jeden. „Pojďte sem a předložte občanský průkaz!“

Na Kondora ale se svou naučenou přísností neměl. Kondor si srovnal kožené třásně na rukávech, liščí ocas, který mu spadl při pokusu o roztlačení auta přes obličej, odhodil na záda. Pronesl větu, na kterou soudruzi neuměli reagovat: „Tady to znám!“ zvolal nadšeně, „Já jsem tady všude sloužil! Já byl u pétépáků, víte? Já jsem byl politicky nespolehlivej!“ A pak bez sebemenší kalkulace a s upřímností, která byla odzbrojující, začal příslušníkům veřejné bezpečnosti vyprávět nějakou popletenou historku z vojny, kde se to hemžilo výroky, které v té době znamenaly několikaletý žalář.

Soudruzi se párkrát nadechli, jako že ho zastaví, že vezmou situaci do svých rukou a dál že už to pojede podle jejich plánu. Marně. Kondor byl tak odzbrojující a tak vybočující z toho s čím se dosud setkali, že pomalu, napřed jeden a pak ostatní, beze slova odcouvali ke služebnímu autu, nasedli a odjeli. Jejich Volha vzala úplně jiný směr, než kde byla jejich služebna. Setkání s Kondorem je nejspíš zcela rozhodilo.

I my jsme byli trochu zaskočení, ale Kondora jsme měli zas o něco víc rádi. Došli jsme do našeho údolí. Tam jsme teprve pocítili uvolnění a začali historku s policajtama překotně vyprávět kamarádům. Jediný, kdo se choval uvolněně celou dobu a věc s příslušníky VB považoval za normální, byl Kondor.

---

„To léto roku 1970 jsme se povalovali v trávě, odháněli komáry a rozhlíželi se po našem údolí. Skautský tábor zmizel. Na palouku zůstaly jen slehlé čtverce po stanech a vyšlapané pěšinky. Byli jsme trochu rozpačití. Zbylo nás pár patnáctiletých kluků, kterým právě komunisti zakázali skauting.
Co dělat?
Postavíme si chajdu!
Třeba kolibu, to bude nejsnazší, usoudili jsme a začali se zvedat ze země.
Druhý den už stála konstrukce budoucí stavby.
Dospělí, kteří pak s údivem sledovali, co se v zapomenutém údolí děje, uzavírali sázky. Přečká koliba zimu? A jak dlouho může tahle parta vydržet spolu?
Loni to bylo padesát let.
Koliba stále stojí a parta oslavuje. Třeba touhle knihou…“

Tolik z doslovu ke knize Koliba, která přibližuje úctyhodnou padesátiletou historii Osady Šipka v Údolí svornosti, a z níž pochází i milá vzpomínka na bratra Kondora.

Bibliografické údaje:
FIALA, Václav. Koliba. Klatovy: Václav Fiala – Hangár F, 2021. 280 stran. Edice 15 × 15; svazek 2. ISBN 978-80-904613-6-9.

⚜