Vzpomínky v zrcadle společných setkání i nevšedních životních okamžiků
S použitím materiálů br. Zdeňka Zeleného – Kádi.
Vladimír Kolář – Akela (✳ 15. dubna 1928 — † 23. dubna 1978)
1945–46 | foto: archiv
Jiřího Koláře
Psal se rok 1963. Chodil jsem tehdy na střední školu v Praze‑Braníku, kam jsme přešli s kamarádem Letícím šípem z pavilonů základní školy v Hodkovičkách. Hned v prvních měsících jsme se tu skamarádili s Vaškem Unkasem (jezdil sem až z Karlína) a přizvali ho do našeho tajného skautského spolku Dakoty. Vašek pak přivedl jistého Orka z Pankráce. Oba nebyli ovšem žádní nováčci, kteří by se museli nějak zvlášť učit zálesácké abecedě. Naopak! Stali se plnohodnotnými účastníky našich trampských výprav do brdských lesů. Měli za sebou již několik stanových táborů Svazarmu, které v těžkých padesátých letech vedl skaut Vláďa Kolář. To z nich ovšem „vylezlo“ až časem, prověřovali nás. Vláďa měl v té době za sebou už dva kriminály – právě za vedení skautů – a proto ho nechtěli znovu přivést do maléru. Nakonec však přišel den, kdy mě Orko Vláďovi představil.
Vladimír Kolář – Akela začal skautovat v 45. roce, jako student průmyslové školy stavební1.
Rádce družiny Srnců z 379. oddílu skautů katolického střediska Maják vzpomíná: „…Na hřišti ‚Kadjaku‘ nad nuselskou sokolovnou se sešlo několik členů 299. oddílu. Béďa nás odvedl na náměstí Petra Osvoboditele2, kde jsme se sešli s naším vedoucím Jiřím Kauselsbergerem a dalšími několika členy oddílu. Přišla též skupina chlapců z 377. oddílu od sv. lgnáce. Společně jsme odpochodovali na František. Cestou jsme potkali sympatického mladíka v šedivém svátečním obleku. Zdravil se s naším vedoucím a Jirka jej vyzval, aby se k nám přidal. A on se opravdu připojil, ač nekrojovaný, k našemu pochodovému útvaru. Na Františku v bývalém kostele bývalého sociálního komplexu, vybudovaném blahoslavenou Anežkou českou, byla mírová manifestace, na které byl hlavním řečníkem monsignore Tylínek, bývalý vězeň koncentračního tábora.“
Vláďa se k nám tehdy připojil a již mezi námi zůstal. Stal se tajemníkem oddílu a pak zástupcem vedoucího našeho oddílu, který ještě na podzim 1945 změnil číslo na 379.
Všichni jsme měli Vláďu rádi, neboť měl pro každého porozumění a byl vždy připraven pomoci tam, kde toho bylo zapotřebí. Krásné chvíle jsme s ním prožili na střediskovém zimním ‚táboře‘ v lednu 1946 v Kolářovic chalupě ve Hvozdech u Štěchovic. Jirka tam byl sice vedoucím, ale Vláďa byl náš „brácha“. Tehdy znělo domem Jirkovo volání „Brácho!“ Vždy se pak objevila jeho usměvavá tvář a „brácha“ zařídil co bylo třeba.
na průkaz; 1947–48 |
foto: archiv Jiřího Koláře
Zakladatel střediska Maják Zdeněk Zelený – Káďa mu dal na starost 377. smečku Vlčat. Bylo to dobré rozhodnutí, lepšího Akelu mít kluci nemohli. Vláďa v té funkci proslul i mimo Maják. V dobách svého rozkvětu měla 377. smečka až 60 vlčat. Oskar Andrýsek, jeden z těch, kteří mu se smečkou pomáhali, si vzpomněl jak jim jednou vlče přes veškerý dohled spadlo do žumpy, když chtělo v nestřežené chvíli utopit žabku plovoucí na prkénku v zapáchající vodě. Nedlouho po jeho vylovení přijeli jako na potvoru do tábora rodiče toho neposedy, členové francouzské diplomatické mise. Akela však situaci zvládl a rodiče akceptovali rozhovor se synem v neckách a ještě mu děkovali.
Když tábořili ve čtyřicátém sedmém u Jedovnice v Moravském krasu zase táhli krajem banderovci3. Vůdce smečky tehdy probděl na hlídkách nejednu noc, aniž na něm byla vidět nezměrná únava.
Nemohl být snad nikdo ještě obětavější, pečlivější a laskavější. Proto na něj žádné z jeho vlčat nikdy nezapomene.
Někdy ve 48. roce vstoupil Vláďa do jezuitského semináře. Nebylo mu však souzeno, aby dostudoval a stal se knězem. Komunisté se uchopili moci ve státě a jejich policie a milice přepadla v noci 15. dubna 1950 všechny kláštery v zemi a bohoslovce internovali. Vláďa jako člen řádu jezuitů se dostal do Bohosudova. Byly zrušeny všechny řády a po čase byl Vláďa povolán do armády – jako politicky nespolehlivý – do Čepičkova PTP4. O tzv. Černých baronech toho bylo již dost řečeno a napsáno, takže víme, že to nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Pro Vláďu dva roky cenných zkušeností pro nastávající kriminály, které ho čekaly.
Po amnestii, když bylo jasno, že na kněžskou dráhu není na dlouhá léta ani pomyšlení, začal pracovat jako stavitel a znalec církevních památek. V té době se také oženil a stal se postupně vzorným otcem tří dětí.
foto: archiv Jiřího Koláře
Měl jsem to štěstí, že jsem Vláďu měl možnost poznat blíže. Osud tomu chtěl, že jsme se stali příbuznými. Oženil jsem se se sestrou jeho ženy Máti a bydleli jsme dokonce nějaký čas ve společném bytě ve Švédské ulici na Smíchově. Vláďa mi byl víc než švagrem, skautem a kolegou v zaměstnání (oba jsme pracovali na pražském Středisku státní památkové péče a ochrany přírody). V šestašedesátém jsem jej „přemluvil“, aby nám pomohl ve střediskové radě pražských Psohlavců, kde to s námi táhl do 68. roku, ač byl stále zneklidňován tajnou policií. Vzdor tomu jsme s ním skautovali na Brdech i na Šumavě. Tam, na našich tajných a dnes už zapomenutých tábořištích, v záři slibových ohňů se kalila naše přátelství. Jemu jsme přísahali, že stezku, kterou jsme se vydali, budeme sledovat po celý svůj život.
Bylo jen samozřejmé, že nastoupil do druhé obnovy Junáka a vrátil se v pravý čas do svého mateřského střediska Maják.
Po 70. roce, během tzv. Husákovy normalizace byl Junák opět rozpuštěn a tak jsme se sešli opět ke společnému skautování s Dakotou, která se mezi tím přeměnila z původního roverského kmene na klub oldskautů. Rodinné tábory Dakoty v indiánském týpí nebyly tehdy ještě zrovna levná záležitost, takže jsme se zpočátku tísnili v jednom týpku čtyři manželské páry. Ale pak se rodiny vzmohly na vlastní. Na tato léta máme ty nejlepší vzpomínky. U Olešné na Šumavě nám tenkrát sice týden propršel, ale schouleni do spacáků jsme dík príma partě přečkali ony dny jako ve snu. Vycházeli jsme jen za nejnutnější hygienou a pro dřevo na oheň, které jsme snad i jedli. Nevím totiž, že bychom vůbec šli na nákup, neustále lilo, a my byli doslova uvězněni do jednoho stanu. Nám to ale nevadilo – s Vláďou jsme debatovali o náboženství, politice, manželství, a životě vůbec. Tehdy jsme ještě neužívali rosné plachty, ale zastaly je stejně dobře stanové dílce. Po tyčích neteklo, oheň sálal a Vláďa tu seděl s námi. Mohli jsme si přát něco více?
kresba: Kája Saudek
Vláďa se naší nové svobody, po které tolik toužil, nedožil. Nešťastně zahynul 23. září 1978 při výkonu svého povolání. Byl to skvělý skaut a skvělý člověk!
P. S.: Po jeho smrti vznikla dlouho před sametovou revolucí tradice memoriálu, který jednotlivým skautským generacím připomínal jeho památku. Pořádaly ho – vždy na podzim – pražské oddíly bývalých Psohlavců. Nevím, proč tato tradice pohasla.
Poznámky:
Napsáno pro Wampum Neskenonu, časopis pro skauty a woodcraftery
(Fotografická dokumentace, kresba a popisky: OPL – duben a září 2023)
➤ Další vzpominka na bratra Vladimíra Koláře »
≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈
