Vzpomínáme

Významná výročí třech skautských osobností

Dr. Karel Skála – Čil

Dr. Karel Skála – Čil, významná osobnost českého skautingu a protikomunistického odboje, by se dne 4. ledna 2005 dožil sta let.

Skauting začal mladý Karel Skála poznávat u B­‑P skautů v Plzni, v začátcích První republiky. Od roku 1924, jako devatenáctiletý vysokoškolák, přejímá vedení sedmého plzeňského oddílu. Úspěchy jeho oddílu i obsah mnoha metodických článků, které se, podepsané jménem Karel Skála, začaly koncem dvacátých let pravidelně objevovat ve skautském tisku, dávaly tušit, že v něm roste první zakladatelské generaci vůdců mimořádná posila.

Skautskou službu neopustil ani po přestěhování do Prahy, kam z Plzně odešel začátkem třicátých let za svým povoláním právníka. Brzy po svém příchodu do Prahy založil 22. oddíl z něhož se postupně stalo jedno z nejlépe pracujících středisek v celém českém skautingu. Dal mu jméno ŠIPKA. V době okupace, kdy byl skauting poprvé násilně rozpuštěn (1940–1945), působí středisko Dr. Karla Skály v Kubu českých turistů pod názvem LUK. Pokřik tohoto uskupení, užívaný ve válečném čase byl více než optimistický: „LUK vystřelí ŠIPKU“, křičívali členové Luku a těšili se, spolu se svým vůdcem, na svobodu vlasti a svobodu skautskou. Ta přišla v květnu 1945.

LUK opravdu vystřelil skautskou ŠIPKU. Dr. Karel Skála se kromě své funkce vůdce střediska (jednoho z nejpočetnějších v Praze) stal velitelem pražské Svojsíkovy oblasti Junáka. Byl uznávanou autoritou, a velkému množství mladých vůdců, které tvarovalo pět okupačních let, morální oporou a vzorem. Takhle na svého střediskového vůdce vzpomínal, mimo jiné, i Václav Havel, skaut Šipky 1947–49, československý a český prezident ve dvanáctiletí po roce 1989.

Po únoru 1948 byl Karel Skála „vyakčněn“ z Junáka komunistickým Akčním výborem. Za rok na to, 16.–17. května 1949, stojí v první řadě účastníků pokusu o protikomunistický převrat. Pokus byl, bohužel, neúspěšný. Státní soud udělil aktérům převratové akce, v listopadu téhož roku, v několika procesech sedm rozsudků smrti a řadu mnohaletých trestů. Všechny rozsudky smrti byly vykonány.

Dr. Karla Skálu zachránila od nejvyššího trestu statečnost a láska jeho ženy Dagmar, skautské vůdkyně střediska Šipka. Vzala většinu viny svého muže na sebe, protože předpokládala, že si komunistický režim nedovolí popravit ženu. V roce 1949 se ukázala tato úvaha jako správná. Dagamar Skálová dostala, stejně jako její muž, doživotí. O dva roky později případ Dr. Milady Horákové přesvědčil, že u komunistické justice nelze počítat s útlocitem. Dr. Karel Skála se vrátil z vězení až v polovině šedesátých let. Netrvalo dlouho a dočkal se výrazného politického oteplení, které přineslo také obnovu skautské organizace.

Je samozřejmé, že tento skaut tělem i duší, jehož přesvědčení, že skauting je jedna z nejlepších výchovných metod hrůzy komunistických kriminálů posílily, byl v roce osmašedesát u jeho prvních nových kroků. Radost z nadcházejících časů mu přineslo také zjištění, že některé oddíly Šipky přežily dlouhých dvacet let (1948–1968), dokázaly vychovat nové vůdce oddílů a rádce družin a hlásily se do skautské práce.

Od jara 1968 vedl Karel Skála vůdcovské kursy. Hned v létě onoho roku stál v čele pražské lesní školy. Do časopisu Skauting překládal články o novinkách ze světového hnutí. Pomáhal opět stavět středisko Šipka. Psal příručky a metodické pokyny. Za necelé dva roky legálního života, které byly českému skautingu vyměřeny (1968 – 1970), vykonal v něm bratr Čil takové množství práce před nimž stojíme v obdivu a úctě dodnes.

Když v roce 1969 probíhaly volby předsedy pražské oblasti Junáka, nebylo ani po druhém kole jasné kdo z obou kandidátů (Josef Zikán, František Kašpárek) zvítězí. Tu se ozval z pléna hlas: „Tak zvolíme Čila!!“ Zvedl se takový les rukou, a nadšených výkřiků, že bylo jisté, že volba Dr. Skály, který seděl za předsednickým stolem vedle náčelníka Plajnera, by byla jasnou záležitostí a dále to, že Čil neztratil nic ze své staré autority, kterou v té době uznávala i nejmladší generace vůdců. Dr. Skála povstal ze svého místa, uklidnil sněmové delegáty a řekl: „Bratři a sestry, děkuji vám za důvěru, ale byl bych vám v této době spíše přítěží. Nejsem totiž dosud rehabilitován. A nevím zda vůbec budu.“ Dr. Plajner při tomto Čilově vysvětlení souhlasně pokyvoval hlavou.

Třetí obnovy našeho skautingu se Dr. Karel Skála nedožil. Zemřel 28. července 1973. Zádušní mše k uctění památky bratra Čila se konala tehdy v Týnském kostele na Staroměstském náměstí. Vedle mnoha přátel ze skautské obce se s Čilem přišli rozloučit také bývalí političtí vězni a přátelé osobní. Co však bylo zvláště potěšitelné, že ze svých táborů přijeli také zástupci oddílů Šipky. Jejich oddíly už byly, podle Čilovy tradice z doby okupace a období po únoru 1948, připraveny přečkat i sebedelší dobu do časů svobody a nového slunce pro skauting. Většina oddílů střediska Šipka naplnila v roce 1989 odkaz svého zakladatele a při první příležitosti se přihlásila do skautské služby. Bratr Čil se jistě díval a měl radost.

Dr. Josef Kratochvil – Baby

Dr. Josef Kratochvil – Baby se narodil 1. ledna 1915 (90. výročí nedožitých narozenin) v Pozořicích na Moravě. Skauting poznával v oddílech moravských katolických skautů.

V době svých vysokoškolských studií založil v Brně, v roce 1930, katolický oddíl, který dostal číslo 23. Od roku 1937 se stal doktor přírodních věd Josef Kratochvil vedoucím redaktorem časopisu Katolický skaut vydávaný v Brně. Skauting popularizuje také v tehdy nejrozšířenějším dětském časopise Malý čtenář, kde pravidelně rediguje Junáckou hlídku. V první polovině třicátých let – 1933 – vydává bratr Baby Statečné hochy, román z prostředí skautského oddílu, který se dočkal několika reedicí. V roce 1939 mu vyšel Rok junáků, známá metodická příručka určena vůdcům a rádcům.

Za okupace, v době Protektorátu, kdy byl skauting zrušen, věnuje svou literární pozornost (vedle povolání středoškolského učitele) prostředí, které je mu blízké jak profesně tak i skautsky – tedy přírodě a životu v ni. Knihy jako Povídky z našeho lesa, Ze života puštíků (1941), Lovík, bystré oko (1942), Kuhúk, chvojnický výr (1943) a další, nechávají málokoho na pochybách, že v nich splatil Josef Kratochvil svůj dík a obdiv E. T. Setonovi.

Brzy po osvobození organizuje bratr Baby skautské lesní školy. Vede je a přednáší na nich. Jeho osobní přátelství s Jaroslavem Foglarem, které započalo koncem třicátých let, mu otevřelo cestu na stránky časopisu Vpřed. Přispívá sem články o stopování zvěře, času příletu a odletu ptactva a různých mysliveckých technik. Od roku 1951 žil Dr. Josef Kratochvil – Baby v exilu v Německu. Organizoval zde skautské oddíly a pro děti uprchlíků pořádal každoročně letní tábory a další vzdělávací akce jako byla např. Čs. dálková škola. Dlouhé roky vydával také časopis Skaut­‑exulant.

Dr. Velen Fanderlik, který byl uznávanou hlavou československého skautingu v exilu, pověřil začátkem padesátých let bratra Babyho vedením a organizováním našeho skautingu v Evropě. Neshod, které mezi osobnostmi exilu čas od času propukaly, se nevyhnul ani náš skauting. Tak byl také bratr Kratochvil výsady organizovat skauting po nějakém čase zbaven. To mu však na jeho příslovečné pracovitosti neubralo. Dál organizoval Čs. dálkovou školu (která po emigrační vlně v roce 1968 slavila nové úspěchy) a pořádal tábory, které nazýval skautskými. K roztržkám mezi J. K. Babym a československými skautskými činovníky, kteří se do exilu uchýlili po sovětské srpnové okupaci (1968) začalo docházet z nejrůznějších příčin brzy potom, co mnozí z nich nabídli své služby jeho aktivitám a poznali jejich prostředí.

Dr. Josef Kratochvil – Baby nebyl přizván do vedení československého exilového skautingu, které se utvořilo začátkem sedmdesátých let. Bratr Velen Fanderlik J. K. Babymu v roce 1974 napsal: „Jistě budeš pokračovat ve vydávání Skauta – Exulanta. Samozřejmě proti tomu nemám námitek, ale je třeba, aby ses zavázal, že to bude časopis pro mládež a že v něm nebudeš publikovat polemické články proti jiným skautským skupinám. Není třeba, aby celá exulantská obec věděla, že se hádáme… Jsi individualista a máš své názory, podle nichž jednáš. To Ti nemohu vzít. Ale pak zůstaneš vždycky sám. A to se po těch letech ukázalo. Navrhuji proto, aby sis toto individuální postavení ponechal a vedl Dálkovou školu a její tábory. To děláš dobře, dokud to děláš sám. A nech těm druhým stejnou svobodu… Mějme jako skauti jen nejširší společné směrnice a nechme detaily vedoucím. Ať si dělají co dovedou a mohou…“ Josef Kratochvil – Baby zůstal takovým, tak jak jej vystihlo pár řádek Fanderlikova dopisu, do konce svého života. Zemřel 11. května 2001 ve věku 86 let.

Jaromír Vejvara – Vara

Jaromír Vejvara – Vara se narodil 20. ledna 1925 (80. výročí nedožitých narozenin). Vyrůstal ve své době v nejlepším pražském skautském oddíle. Ve vodní Pětce vedené Jaroslavem Novákem – Braťkou.

Byl účastníkem slavných táborů na Staňkovském rybníku a Sečském jezeře. Po rozpuštění skautingu gestapem se v roce 1940 stává, spolu s dalšími dvanácti Pětkaři, členem odbojové skupiny Zbojník, z které se v průběhu války stala významná odbojová organizace známá pod jménem Zpravodajská brigáda (někdy též pro velkou účast skautů zvaná Skautská zpravodajská brigáda). Účastní se revolučních bojů v květnu 1945. Po květnové revoluci je bratr Vara s mnoha dalšími členy Zpravodajské brigády nasazen k ochraně pohraničních oblastí.

Z původního předválečného Pátého vodního oddílu se po revoluci stal přístav s devíti oddíly a vlčáckou smečkou. Do čela devátého vodního oddílu se staví právě bratr Vejvara. Z období, 1945–46, kdy vedení Svazu české mládeže usilovalo nečistými praktikami o uchvácení skautské organizace Junák, je znám otevřený dopis bratra Vejvary ostře tyto snahy kritizující, rozeslaný nejen ústředí SČM, ale též většině redakcí novin a časopisů. V roce 1947 vede vodáckou část naší skautské reprezentace na světovém jamboree Míru ve Francii.

Únorové události roku 1948 stály na počátku jeho rozhodnutí odejít do exilu. Vlast opustil způsobem tak výjimečným a dobrodružným, že by jeho odchod mohl posloužit jako předloha k napínavému filmovému příběhu. V uprchlických táborech, konce čtyřicátých a začátku padesátých let, pomáhá bratr Vara s organizováním skautů a skautek. Podílí se zde na vydávání skautských časopisů Lilie a Táborák.

Dostává se do Kanady, kde už v roce 1951 zakládá s dalšími bratry československý exilový oddíl „241. Toronto“. Je v něm 12 chlapců – vlčat ve věku 8-12 let a 17 roverů ve věku 18–29 let. V rámci kanadského kontingentu se skupina čs. skautů, vedená bratry Vejvarou a Krškou, zúčastnila v roce 1955 světového jamboree v kanadském Niagara­‑on­‑the­‑Lake.

Se členy pražské Pětky rozesetými v exilu po celém světě udržoval kontakt zpravodajem Kormidlo, který převzal název po původním časopisu Pátého přístavu (1945–48).

20. ledna 2005 by se bratr Jaromír Vejvara dožil osmdesáti let. Zemřel 22. července 1979.

---

≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈