Jak propagovat skauting a jak mu pouštět žilou

M istrovským, – podle mého soudu – učebnicovým příkladem umění reklamy a propagace, byla obří baťovská bota namalovaná přes celou zaslepenou fasádu čtyřpatrového žižkovského domu v Krásově ulici, strmě stoupající vzhůru k Vinohradům. Mohutná polobotka, vykazující módní znaky elegance třicátých let, vždy v doprovodu se jménem majitele největších obuvnických závodů (v Evropě určitě), nebyla ovšem výsadou jen zmíněného domu na Žižkově. Zdobila kdejaký – pro ni příhodný – dům. Procházela se po jejích stěnách, od štítů k chodníkům, ve všech koutech naší vlasti. Za svědky volám paměť generace československých občanů, dnes přinejmenším šedesátiletých. Provedení těchto reklam, především jejich barvy, byly tak hodnotné a trvalé, že mnohde přežívaly ještě koncem dvacátého století.

Ve své době běžná a rozšířená baťovská reklama, je tady vzpomínána jako mistrovská proto, že na žižkovském činžáku trčela přímo nad sportovním stadionem pana Plincnera. To byl, na konci První republiky, úspěšný žižkovský švec. Začínal, podobně jako pan Baťa ve Zlíně, v malých a skromných poměrech. Stoupal pozvolna, ale jistě po podnikatelském žebříku. Tak jako velký zlínský vzor a guru i pan Plincner dbal na to, aby zaměstnanci jeho rozrůstající se obuvnické firmy měli, po splnění svých pracovních povinností, dostatek kulturního a sportovního vyžití. Stadion s fotbalovým hřištěm (dnes hřiště Viktorie Žižkov) byl jednou z hrozinek jeho sociálních snah.

Vzrůstající obliba Plincnerových bot narušovala, i když jistě nepatrně, dosavadní baťovské impérium. Tenhle fakt nemohl uniknout protřelým a chytrým reklamním štikám zlínského magnáta. Neříkali si ještě manažéři, ale dokázali konat jako ti dnes nejlepší a neúspěšnější z nich. Na majitele žižkovského domu, s onou jedinečnou strategickou polohou těsně u hranic Plincnerova sportoviště, nastoupili jistě s neodmítnutelnou nabídkou.

V tomto případě se jeví být zřejmé, že známá bota, s podpisem Baťa, zde neplnila jen svou obvyklou úlohu – totiž propagovat výrobek a znásobit tím jeho prodejnost. Tady hrála ještě jinou roli. Nad teritoriem pana Plincnera se vznášela jako vykřičník. Jako hrozba visela nad hlavami ševcovských fotbalistů a atletů pana Plincnera. Říkala jasně a srozumitelně: ‚Vím o tobě, dej si pozor!! Moc si netroufej. Mohl bych tě zašlápnout!!‘

Výše zmíněnou poklonou zaměstnancům starých baťovských propagačních kanceláří, nevyslovuje autor zároveň souhlas s útiskem malých podnikatelů. Usiluje o to říci, že všechno chce své. A ještě to, že účinná reklama musí být, chytrá, odpovědná, spolehlivá, především však přesvědčivá. Nesmí klamat.

Pan Plincner se jistě z Baťovy boty nad svým hřištěm neradoval, ale můžeme, myslím, věřit tomu, že v duchu ocenil schopnost těch, kteří dokázali, aby k němu den co den, nelichotivě sice, leč srozumitelně promlouvala.

Na baťovskou botu si skoro pokaždé vzpomenu, když si prohlížím a pročítám vývěsní skřínku zavěšenou na domě u rušné stanice tramvaje, shodou okolností přímo naproti hřišti vybudovaného před mnoha lety „žižkovským Baťou“ – panem Plincnerem. Skříňka patří sdružení pracující s dětmi a mládeží. Její tvůrci mně připomínají chytré baťovské reklamní agenty.

Obsah skříňky je často – odhaduji dvakrát měsíčně – vyměňován. Bohatou a pestrou činnost dětských kolektivů, které skříňka presentuje, dokládají četné zajímavé fotografie, kresby, různé výsledkové tabulky a plány příštích aktivit. Doprovodný text je vesměs vtipný a nápaditý, má schopnost zaujmout a oslovit.

Pokaždé, když u skřínky stojím – nezřídka čekám až na mne dojde řada a mnohdy nechám kvůli ni ujet i svou tramvaj – oceňuji vytrvalou práci jejich „scénografů“ a „režisérů“. Za dlouhých více než deset let, co skřínku navštěvuji, nepamatuji pokles kvality její náplně. Stále něčím novým příjemně překvapuje. Úsilí o získání přízně a pozornosti občanů je tady příkladné – a chytré. Myslím si, a věřím že se nemýlím když řeknu, že tato skřínka stála na začátku cesty za dobrodružstvím a přátelstvím nemalého počtu chlapců a děvčat. Těch, kteří zatoužili prožít podobné příhody, hrát stejné hry a plnit stejné soutěže jako ti kluci a holky na fotkách za sklem skříňky. Možnost (a první krok) jak by se snad daly probuzené touhy čtenářů skřínky naplnit, naznačují kontaktní adresy vedoucích dětských oddílů (včetně adres internetových) umístěné nevtíravě v jednom z jejich rohů. Nic víc! Jinak nikde ani věta, ani slovo z obvyklých náborových lákadel typu: ‚Chceš prožít dobrodružství, chceš se naučit lasovat, stopovat zvěř, tábořit v lesích? Máš možnost přijď mezi nás!!‘ Zjevně záměrný „nenáborový“ charakter obsahu skříňky, pokládám, vedle už vyjmenovaných pochval, za výtečný propagační plán. Vývěsní skříňka sice pravidelně informuje o lákavé a zajímavé činnosti, dětských kolektivů, ale neříká, že je možné se do těchto aktivit snadno zapojit. Vytváří spíše dojem, že zájemců o uváděnou činnost je dost, možná i nadbytek. Jsem přesvědčen, že také tento zdánlivý rozpor přitahuje k činnosti propagovaných oddílů pozornost rodičů, event. prarodičů dětí. Ti jsou, vídám to na vlastní oči, v rámci svého pravidelného vyčkávání tramvají, častými sledovateli skřínky. Vnímají její časté a vkusné proměny. Provozovatele vývěsky si, z důvodů uvedených výše, navykli pokládat za solidní, odpovědnou a slušnou firmu. Přihlásit do ni své děti nebo vnuky by pokládali za velkou výhru. Což tedy zkusit vytočit jedno z těch telefonních čísel, co jsou tady, a nebo co zajít rovnou s klukem do té klubovny o níž zde píší, je to ostatně tamhle za rohem, uvidí se, možná, že mě ho vezmou.

Skříňka o níž je řeč nepatří, bohužel, žádnému skautskému uskupení. Provozuje ji jedna žižkovská Pionýrská skupina. To však neumenšuje můj obdiv a uznání. Doporučení k přesnému následování vystavuji skautům samozřejmě.

Skautská vývěsní skřínka je pár metrů vedle zmíněné pionýrské. Její sklo je špinavé do neprůstřelnosti. Už tři roky ji nikdo neotevřel. Z pokrouceného a vybledlého kusu papíru se dnes už jen s největší námahou můžete dočíst, že skautský oddíl, v jehož držení skřínka je, hledá nové členy. Věřím, že čekají nováčky marně a přeji jim to. Do takového oddílu by dal své dítě jen rodič hazardér.

Už slyším připomínky mých mladých skautských bratrů o tom kolik našich oddílů propaguje skauting a jeho aktivity pomocí vlastních stránek na internetu, z čehož, pokud to přímo nezdůrazní, vyplyne že uliční vývěsní skřínky jsou tímto zařízením logicky překonány. Nechci se s vyznavači internetu přít (konečně, budí ve mně údiv i obdiv), avšak myslím si, že oddílové či střediskové stránky na něm plní v podstatě zatím jen stejnou úlohu na jakou byly předchozí skautské generace zvyklé u svých papírových oddílových zpravodajů. Jde tedy nikoliv o propagaci skautingu do širší veřejnosti, ale o hovory k sobě a do sebe, k zasvěceným. Internetové stránky oddílů mají v tomto ohledu asi stejnou propagační hodnotu jakou měly staré časopisy vybavené častou informací, že jsou vydávány pro členy oddílu a dále se nerozšiřují. Podobně soudím i o webových stránkách zřízených a vedených ústředními orgány skautských organizací. Nepochybuji sice o tom, že lze najít jisté procento rodičů dětí surfující po internetu, aby pro ně vyhledali nejvhodnější skautský oddíl. Domnívám se však, že jde o jev převážně účelový. Soudím, že se objevuje nejčastěji před prázdninovými tábory. Už vůbec si nemyslím, že by internetové stránky skautských oddílů vyhledávaly samotné děti – neskauti – ve snaze se jimi stát. Mám tedy za to, že vývěsní skřínka, strategicky umístěná, vedená s podobnou pečlivostí jakou nacházím už více než deset let u žižkovských pionýrů, má z hlediska propagace činnosti jakéhokoliv oddílu větší dopad a ohlas u veřejnosti než sebelépe spravované internetové stránky. A to z důvodů o nichž jsme hovořili výše a s nimiž internet jako takový nemá co do činění.

Nejlepší reklamou a propagací skautingu je dobrá výchovná práce oddílů (středisek), nápaditá činnost a služba veřejnosti. Bylo tomu tak vždycky a nepřestalo to platit ani v časech internetu. Je nepochybné, že vstup skautingu na českou společenskou scénu, jako nové a svými formami pro mládež přitažlivé hnutí, mu byl – rozhodně v jeho prvním dvacetiletí – sám o sobě velmi účinnou reklamou. Popularity a ocenění veřejnosti by ovšem nedosáhl bez poctivé, nadšené práce oddílů a jejich vůdců. Pouze dvě, ostatně velmi krátká, historická období můžeme v českém skautingu pokládat za taková, kdy skauting produkoval sám sebe jako nejvyšší doporučení, a kdy byl pro děti, mládež a jejich rodiče silným magnetem. Bylo to po osvobození v roce 1945. Před dveřmi všech skautských kluboven v zemi čekaly tenkrát fronty rodičů a dětí, aby do nich dostaly své chlapce a dívky – děti, aniž by se příliš staraly o to jaké kvality oddíly jsou. Druhý podobný čas nastal na jaře 1968. Také tehdy měl v očích veřejnosti skauting známku vysoké hodnoty. Tahle přízeň, jak jsme řekli, netrvala dlouho. Musela být ve společnosti obnovována a upevňována opět starými a stále platnými skautskými hodnotami. Pracovitost, spolehlivost a odpovědnost, spolu s pevným přátelským prostředím, přesahujícím z dětství do celého života, bývaly společností vnímané a oceňované vlastnosti, které vracely skautingu její pozornost a zájem. K ním je třeba se vrátit, na nich je nutné stavět i propagaci skautingu.

Na letošním 16. semináři Ekumenické lesní školy jsem mluvil s mnoha sestrami a bratry z celé republiky. Rozhovorem s vůdcem jednoho oddílu Svazu skautů a skautek ČR odkudsi z Moravy jsem však byl dvojnásob potěšen a povzbuzen. Obsah oné rozpravy s ním se úzce dotýká našeho problému – propagace skautingu.

Skautský oddíl a jeho vedení, jehož zde vzpomínám, musí ve svém nevelkém městě čelit silné konkurenci organizací, které stejně jako skauti, usilují o pozornost dětí a jejich rodičů ve snahách získat je do svých řad. Je tu sokolská jednota s dobře vybavenou sokolovnou, hřištěm a cvičištěm, nabídkou finančně výhodných letních táborů nebo zimních výcvikových pobytů na horách. Podobně se nabízejí také Orlové a žáci Hasičského sboru. Přesto jsou skauti v tomto městě považováni za nejlepší organizaci. Dostat do jejich oddílu dítě je pokládáno za velký zisk. Čím to je? Recept je jednoduchý. Znal jej ostatně každý slušný řemeslník První republiky a s ním také většina skautských vůdců té doby. Není však snadno proveditelný. Zvláště dnes ne. Přesvědčuje nás o tom už příklad s pionýrskou a skautskou vývěsní skřínkou. Ten recept je pracovitost, ochota, služba a dobré nápady. Nezbytná výbava každého kdo chce dosáhnout úspěchu.

Skauti, v městě o němž se bavíme, jsou nejchudší z dříve jmenovaných a vedle nich působících organizací. Nepožívají žádných státních subvencí, tedy dotace na svou prázdninovou činnost. Svaz skautů a skautek ČR se jich totiž programově zřekl. Přesto si tento oddíl dokázal vydělat (a sám postavit) na krásný srub, který užívá jako klubovnu. Pozemek na němž srub stojí mají skauti pronajatý od Městského úřadu na 99 let za 1 Kč!! Peníze si na srub vydělali, za pozornosti celého města, prací v lesích, pořádáním akademií, divadelních představení a tanečních zábav. Neodmítnou také žádnou službu, která je v jejich možnostech, o níž je Městský úřad požádá, např. roznášení obecních novin do schránek občanů. Jiné veřejně prospěšné aktivity, jako je třeba třídění odpadu na městském dvoře nebo vysazování stromků naopak skauti sami iniciovali.

Ve skautském srubu bývají každoročně pořádány pro veřejnost výstavy táborových fotografií a promítání filmů z akcí oddílu. Bývá zde start a cíl běžeckých a orientačních závodů organizovaných skauty pro rodiče a děti. Konají se tu šachové turnaje, soutěže v šipkách i kuželkách a v zimě se hřiště před srubem mění v kluziště. Za skauty, k jejich klubovně, si zvykly chodit vychovatelky školních družin, protože poznaly, jaké skvělé hry a zábavy tu mohou se svými svěřenci poznat.

Skauti se, v tomto městě, podílejí na jeho životě, jsou vidět, je o nich slyšet. Jsou považování za spolek, který když natáhne ruku po společných penězích, je za ním vidět spousta užitečné práce. Právě tohle je ta nejlepší a zaručeně nejúspěšnější reklama skautingu. A přitom není vůbec drahá. Stojí, jak řekl ten můj mladý skautský přítel z Moravy, jen lidské sádlo; z mozku a paží.

Na závěr tohoto vyprávění o propagaci skautingu, se s vámi podělím o jednu příhodu, která mě potkala uprostřed debaty s tím nadšeným moravským vůdcem a má co dělat s druhou částí názvu tohoto článku.

Přistoupil k nám jistý bratr, jehož podle vidění znám. Sháněl se po jednom z mých kamarádů. Ten ovšem měl přijít na seminář Ekumenické lesní školy až příští den. Řekl jsem mu to a myslel, že věc je odbyta. On však na mne přenesl otázku na níž hledal odpověď u mého nepřítomného přítele. Zda prý nevím kolik dává Liga lesní moudrosti jako příspěvek na dítě a den na letní tábor. Možná prý, podle toho jak je dotace v Lize vysoká, by v ní svůj oddíl zaregistroval. Je už z těchto důvodů jak u skautů tak i v tělovýchově. Říkal to bez nejmenšího uzardění, jako naprosto samozřejmou věc. Považoval tohle nemravné manévrování (jemuž exprezident Václav Havel trefně říkával „přečůrávání“ a Jaroslav Foglar, neboť byl Rychlým šípem, jej nazýval „nepěkným chytráctvím“), za vrchol chytrosti, dokonce moudrosti. Hodné nikoliv k odsouzení, ale k obdivu. Vůbec nechápal, když jsem namítl, že to co dělá není ničím z toho za co to považuje. Že je to prostě nedobré a skauta nedůstojné. Připomněl jsem mu, že jde o přímé dědictví stylu života praktikovaného v dobách komunistického režimu, vyjadřovaného sloganem: kdo nekrade okrádá rodinu.

Stáli jsme tam proti sobě. Všichni tři jsme měli na košilích skautské lilie a vůdcovské odznaky. Na jedné straně mladý muž, který přišel na to, jak se snadno a bezpracně dostat ke státním penězům, aniž by ve svém počínání viděl podvod a styděl se za něj. Aniž by připustil, že tím těžce porušuje vůdcovský slib hovořící o závazku chovat se podle skautských zákonů a v ideálech skautingu vychovávat svěřenou mládež. Vedle něho jiný mladý vůdce, nadšený (pro prvního naivně donkichotský) zapálený. Snažící se každodenně, prací a službou, přeměňovat skautský zákon do osobních vlastností členů svého oddílu a zakotvovat jej v pevnou součást jejich životů.

Ten vůdce, trochu skaut, trochu Tomík, trochu „podle toho“ Ligař, od nás odcházel a vypadal, že je přesvědčen, že náš nesouhlas s jeho praktikami způsobuje závist. Nedokázali jsme, jako on, objevit v právních skulinách skvělou finanční bonanzu. To nás žere!! Nic jiného!!

Také reklama skautingu, řekli jsme si potom s vůdcem z malého města na Moravě. Protože to byl to opravdu bodrý Moravák dodal k tomu pohotově: „Tož reklama, tak akorát na pár facek“.

---

≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈